Předvolební debata České televize v Pardubickém kraji musela být utrpením pro hosty i diváky. Pohled na blekotající lídry kandidátek, neschopné reagovat na verbální bičování Jakuba Železného, vyvolával místy soucit, místy pocit beznaděje. Česká televize tak kouzlem nechtěného učinila zadost požadavku poskytovat služby všem občanům včetně příslušníků obskurních menšin a na své si přišli jindy opomíjení sadomasochisté. Ale vraťme se – není to nakonec daleko – k politice. Celkové vyznění pořadu vyvolávalo pochybnosti o fungování parlamentní demokracie. Na sociálních sítích se šířila panika, že se do parlamentu dostanou lidé neschopní dosahovat televizních výkonů zkušených politických matadorů. V mediálním testu obstál pouze Jiří Čáslavka, jehož politickou průpravu finančně zajišťuje americké velvyslanectví v Praze a impérium Zdeňka Bakaly. V Pardubicích se toužebně očekávané změny zdola očividně nedočkáme.
B. Černý
Jakub Patočka společně s Annou Šabatovou, Erazimem Kohákem a Marií Lienau první říjnové úterý uvedli na scénu iniciativu „Volím ČSSD a budu kroužkovat“. V jejím prohlášení se píše, že sociální demokracie představuje „jedinou realistickou alternativu ke zdiskreditované pravici i vábničkám populistů“, a aby vstoupila do Sněmovny s „co nejlepším souborem poslanců (…), vybíráme mezi jejími kandidáty ke kroužkování ty, kterým nejvíce důvěřujeme“. Doporučeni jsou vždy dvě ženy a dva muži, již „nejlépe hájili program strany“, a to na základě referencí členů Masarykovy demokratické akademie, Oranžového klubu a členů Mladých sociálních demokratů. Z centra jsou vyzdvihováni lidé, kteří by mohli posílit křídlo předsedy strany, a z kroužkování se stává nástroj boje mezi frakcemi. O jednotlivých kandidátech se z webových stránek iniciativy nedozvíme vůbec nic – natož důvody, proč byli upřednostněni jedni před druhými. Patočkovi, který se v posledních měsících nadchnul pro stranickou politiku a rozdává rady z pozic elitního vědění, musíme prostě věřit. Kampaň „Volím ČSSD a budu kroužkovat“ se tak až nebezpečně podobá prezidentské kampani Karla Schwarzenberga. I v ní nám moudří, krásní a slavní říkali, že volit Karla je správné, poněvadž to je pašák.
J. Gruber
V podvečer 2. října se v Praze, Brně a Českých Budějovicích uskutečnila pietní shromáždění při příležitosti Světového dne hospodářských zvířat. Ochránci zvířat v Česku už počtvrté připomínali osud miliard jedinců, kteří jsou na světě každým rokem zabíjeni na jatkách, v drtivé většině po krátkém životě prožitém ve velkochovech. Ve stručném pietním proslovu zazněl morální paradox, který ochráncům zvířecích práv připadá nejpodezřelejší: „Jsme vychováváni v morální schizofrenii, která nás učí vnímat jedna zvířata jako cítící bytosti a jiná zvířata jako majetek, zboží, komodity, jejichž jedinou hodnotou je jejich užitek pro člověka.“ Mnohé kolemjdoucí pohřebně odění aktivisté s rakví a svíčkami zaujali a někteří opatrně přicházeli k místu konání, avšak i tentokrát byl nejčastější reakcí pobavený úsměv. Při navazujících pietních průvodech aktivisté rozdávali lidem zvířecí parte a informační materiály třeba o utrpení slepic v klecových chovech nebo o odebírání telat dojnicím po porodu. Tyto informace totiž „výrobci“ na „svých“ produktech pochopitelně jen tak uvádět nebudou.
T. Vandrovcová
Uměleckým exponátem se může stát cokoliv. Není však rozhodnuto, zda se cokoliv uměním stát musí. Páteří lidského snažení je hledání smyslu, který je zpola kolektivní a zpola individuální, dílem diachronně historický a dílem synchronně společenský. A v metafoře, ve které by šlo o hráče ragby zaklíněné do „mlýna“, celek se neustále přetlačuje po hřišti, aby z něj občas na některou stranu vypadl míč… Benátská bienále střídavě oživují různé akcenty významu v umění, a tím i významnost umění jako takového. Pokud byste byli letos v Benátkách, na již pětapadesátém ročníku, poprvé, zřejmě vás kombinace pouti, karnevalu a veletrhu nadchne. Čím častěji se ale zúčastňujete, tím více – na základě své osobní typologie a aktuálního rozpoložení – buď žehráte na zmatenost kurátorů, poroty a umělců samotných, nebo se naopak zcela smířlivě ztotožňujete s komplikovaností situace, jíž jsou všichni podílníky. Letošní míč měl vypadnout na stranu zanícených amatérů, těch, kteří bez bázně a hany s minuciózní umanutostí sní o všeobjímajícím celku, ať už s uměním či bez něj. Ale s přispěním ostatních se naštěstí zase ukazovalo skoro všechno.
A. Svoboda
S koncem léta se pravidelně ocitáme v období zvláštní národní uvědomělosti. Začíná to vzpomínkami na protirakouský odboj v první světové, pokračuje svatým Václavem, Mnichovem a záborem Sudet a končí založením vlastního státu. Jen letos jsme otázku národní identity začali řešit o něco dříve. Obchodní řetězec Kaufland, který se podle všeho stal pro část spoluobčanů chrámem, v němž se světí neděle, vyhlásil před dovolenkovou sezonou soutěž „Taška jde do světa“. Aby v ní uspěli, měli se příznivci nového Vaterlandu originálně fotit s červenými igelitovými taškami s velkým K při svých cestách po zahraničí i domovině. Igelitka, která k českému stejnokroji patří stejně jako ponožky v sandálech, spustila mohutný gejzír inspirace: skončila jako sukýnka na panence automobilu vezoucího nevěstu, jako vlajka na vrcholu hor, módní plavky na břehu moře nebo šatečky roztomilé Červené karkulky. Po vyhlášení posledního zářijového vítěze z webové stránky kaufland.cz bohužel zmizelo mnoho stovek fotografií ilustrujících hravou českou náturu a zbyly jen nejúspěšnější z jednotlivých kol. Ale snad je to tak správně. Na Dušičky bychom jinak museli zapálit svíčku i za národní hrdost.
M. Zajíček