eskalátor

Drobná delikvence bez obětí je poslední naděje této zkurvené společnosti adeptů na šéfkuchaře, komunálních žabáků s kouzlem antiperspirantu, facebookových maminek a televizních manželek, buranských podnikatelů, dobráků ze zvědavosti, umělců šmírujících své publikum, senilních křížovkářů a samozřejmě levičáků, kteří nechodí do Lidlu. Takže… píšu „bez obětí“ jen proto, že jinak by zůstalo všechno při starém. Zpátky k delikvenci. Žurnalistická drobnůstka Patrika Biskupa by se měla číst jako evangelium. Popisuje, jak nadstrážmistr Zdeněk Š. v jednom plzeňském parku zadržel inženýra Dušana Ř., který „měl úd vystrčený z kalhot a na něm zavěšené kožené kroužky s kovovými cvoky“. Strážmistr prý delikventa „důrazně vyzval, aby penis zandal“. (Řeč nástroj myšlení.) Všiml si také, že muž je nalíčený, má nalakované nehty a na nohou punčochy s napodobeninou tetování: „Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.“ (S pendrekem se nežertuje ani mimo službu.) Celou kauzu spustila jakási přičinlivá mladá žena, kterou sice mohl pohled na cizího ptáka těžko pohoršit, protože „měla muže pořád na očích“, rozhodně se jí ale nelíbily „cvoky“ na jeho údu. (Intimní život v ní probudil strážkyni pořádku.) A co k tomu říká sám muž s kroužky, jehož čin nám aspoň na týden dává naději, že je ještě možné prožít vlastní přítomnost? Jeho odpovědí začíná každé velké dobrodružství: „Ztratil jsem prostě nad sebou kontrolu.“

B. Shake jr.

Možná to s tou emancipací a feminismem trochu přeháníme, zejména v literatuře. Shrňme si údaje z posledních asi tří týdnů: Nobelovu cenu za literaturu dostala žena, Bookerovu cenu převzala žena, Mírovou cenu německých knihkupců také shrábla žena, stejně tak Německou knižní cenu. I polskou literární cenu Niké získala žena. Navíc čtenářské průzkumy Jiřího Trávníčka (podle nichž se nejčtenější knihou ukázala být ta, kterou napsala žena o jiné ženě) dokazují, že beletrii čtou především ženy. Až to jedné současné britské autorce začalo být trapné a rozhodla se psát knihy pod mužským pseudonymem – kdyby to neprozradila, nikdo by je nečetl. Praktičtější by bylo, kdyby muži naopak používali ženské pseudonymy. Anebo by mohli muži začít číst.

T. Zubatá

Francii v polovině října šokovalo vyhoštění studentky Leonardy Dibrani, původem z Kosova. Dívka jela se spolužáky na školní výlet, když její učitelka, uváděná v médiích jako madame Giacoma, obdržela telefonát od starosty městečka Levier. „Starosta mi dal k telefonu nějakého důstojníka pohraniční policie, jehož mluva byla přímá a nesmlouvavá: nařídil mi, abychom zastavili autobus a předali jim dívku, což jsem ale odmítla,“ uvedla. Po nátlaku se nakonec pedagogický doprovod podvolil. Policie dívku zatkla a ještě ten den naložila do prvního letadla směřujícího do Prištiny. Vyhoštění vyvolalo velké pobouření ve vládnoucí Francouzské socialis­tické straně, jejíž politbyro takové praktiky odmítlo a vyzvalo k vyšetření postupu policie. Jak ale ukázaly následující diskuse, cítění francouzských socialistů urazilo především to, že zatčení proběhlo v době školní výuky před zraky spolužáků, a nikoli fakt, že bylo možné ze země deportovat rodinu, které chyběly jen dva měsíce k tomu, aby mohla legalizovat svůj pobyt ve Francii. Deportace má probíhat beze svědků.

J. Horňáček

Předvolební období bývá duševně náročné. Kulturální studentka ve mně je nucena ocenit popkulturní kampaň, mytoložka se cynicky baví nad již tradičním využitím antikomunismu. S pohledem na volební kalkulování mých přátel však přišla bolest, jakkoli jsem si slíbila, že se obklopím duchem demokracie a tolerance. Rozmanitost je přirozená. Uznává se to ale těžko. U zarytých voličů je limitem absolutní názorová neshoda. S těmi pendlujícími je to ale ještě horší. Přizpůsobují sebe samy volebním předpovědím, nevidí absolutně průhledné manipulace a operují s magickou pětiprocentní hranicí. Jako by bylo nemožné uplatnit své právo v neredukované podobě. V pohádkách se říkalo „ani krok stranou“ a jakékoli zaváhání vás stálo život.

D. Poláková

Znáte ten pocit? Bloumáte zbůhdarma lesem či parkem a najednou ucítíte onen těžký zápach hlásající, že buď v křoví leží rozkládající se mrtvola, anebo poblíž roste Phallus impudicus – mýty opředená hadovka smrdutá. Žene vás to pryč, ale zároveň vás něco nutí se sklonit, poodhrnout nízký porost a hledat. Už samotný popis této houby neúprosně vede do oblasti perverze: „Plodnice je v mládí podzemní, kulovitá až vejčitá, 5–6 centimetrů široká. Skládá se z tvrdého jádra, které je obklopeno silnou rosolovitou vrstvou a vnější tenkou okrovkou (peridie), složenou z dvouvrstvé blanky. Mladá plodnice je na omak pružná, vnější obal je kožovitý, bílý až našedlý, vzácně narůžovělý. Ke spodní části vnějšího obalu plodnice přirůstá tuhý, bíle zbarvený, myceliový kořínek.“ Ano, její „nepříjemně mršinná, občas medově nasládlá“ vůně vás vábí, toužíte objevit ten houbovitý úd, chcete se mu přiblížit, dotknout se ho, olíznout… a čichat, především čichat. Je to stejné, jako když mladá dívka v Gombrowi­czově povídce Panenství nemůže odolat touze strčit si do pusy kost nalezenou na smetišti, protože „to se ohlodává, to se jí! Dělají to všichni, když se nikdo nedívá. (…) Ve stínu stromů bývají kosti a jiné odpadky, ohlodané bytostmi polonahými a hladovými! To je láska… láska!“ Taky vás to tak hrozně bere?

k!amm