Tomáš Varga
Grázel
KK Bagala 2013, 111 s.
Otec-grázl, který rezignoval na svoji rodinu, ne však na to, aby jeho dospívající syn byl „geroj“, aby „mal gule“ a aby „vedel, ako to chodí“ – takový je protagonista knižního debutu mladého slovenského autora Tomáše Vargy. Ilustrovaná novela vychází v nakladatelství KK Bagala, jehož knihy už několikrát získaly hlavní slovenskou literární cenu Anasoft litera – naposledy za novelu Vladimíra Bally V mene otca. Je tedy možné, že Varga neunikne srovnávání, neboť i on postavil svůj text na vztahu otce a syna, ba i prostředí, do něhož nás zavádí, je zprvu podobné: slovenská maloměsta devadesátých let, sídlištní byty, bratislavská ubytovna s výhledem na Slovnaft, zakouřené lokály, kde se pije rum a v lepších časech kábečko, karpatské brandy. Útlou knihu tvoří jednotlivé epizody, v nichž otec svého syna bere na ilegální melouchy, pitky s polokriminálníky a děvkami, nutí ho hlídat byt s kuší a k sedmnáctinám mu opatří prostitutku, aby se „zaučil“. Některé epizody a motivy, například marihuanový autostop do Holandska, spíše jen dokreslují prostředí devadesátých let, než že by posouvaly vpřed ústřední téma. Ve chvíli, kdy už by čtenáře mohly nové kousky a sprosté průpovídky Džimiho otce pomalu unavovat anebo by je předvídal, ovšem dojde k náhlému rozuzlení. Textu založenému na lakonických dialozích každopádně nechybí vtip a spád: „Čo sa ti nelúbi? Moc vyprávaš. Chceš schytať? Tu máš, radšej sa napi.“
Michal Špína
Gaute Heivoll
Než shořím
Přeložila Kateřina Krištůfková
Vakát 2012, 254 s.
Jméno současného norského spisovatele Gauta Heivolla je v české literatuře dosud neznámé. Změnit by to mohl román Než shořím – jeho první dílo přeložené do češtiny. Silně autobiografický příběh, líčící celý autorův život od narození až po současnost na pozadí podivných požárů v jeho rodném kraji, české čtenáře zřejmě neohromí svým důrazem na faktografické vylíčení událostí, jako tomu bylo v Norsku. Zaujme spíše sugestivním vyprávěním a bravurně uchopeným prolínáním časových rovin a různých individuálních příběhů. Nejedná se o detektivní příběh, skládající dohromady dílek po dílku, dokud není viník dopaden. Kniha spíše poodkrývá tajemná a tajná místa lidské duše, v nichž se pomalu a nepozorovaně rozdmýchává plamen tichého, nesdíleného šílenství, které pálí mosty, jež člověk během svého příčetného života pracně vystavěl a o něž pečoval. Autor se nesnaží ohromit stylem, neexperimentuje s jazykem, nepřichází s novou, šokující formou, jen se pokouší najít spojitosti mezi událostmi začátku svého života a tím, jak ho ovlivnily, kým se stal. Román lze tedy chápat nejen jako smutný příběh jednoho města, v němž lehlo několik domů popelem, ale také jako pokus o sondu do vlastní psychologie, sebereflexi autora, snahu nalézt bílá místa své minulosti a pochopit je v záři pohnuté historie rodného kraje. O čemž ostatně svědčí i název knihy – co chceme najít a pochopit, než shoříme?
Gabriela Bošková
Tomáš Petráček
Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek
Argo 2013, 405 s.
O českých dějinách v počátcích přemyslovské vlády byla již napsána spousta knih, rozličných studií a článků. Může se zdát, že téma je vyčerpané. Historik a katolický kněz Tomáš Petráček však ve své práci Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek ukazuje, že některé důležité otázky dosud zůstávaly ležet stranou zájmu odborníků – konkrétně sociálně-ekonomické poměry a postavení poddanského a nesvobodného obyvatelstva oné doby. První kapitola podává přehled dosavadního bádání od Františka Palackého přes Františka Grause po Dušana Třeštíka a Josefa Žemličku, následující se věnují jednotlivým skupinám nesvobodného obyvatelstva, jejich postavení ve společnosti, komparují nepočetný archivní materiál české provenience s prameny z polské a uherské oblasti a snaží se ozřejmit často nepřesné, mnohoznačné latinské termíny, které vznikaly právě ve vrchnostenském prostředí – ať už světském či duchovním – pro označení jednotlivých skupin obyvatelstva. Na závěr kniha přináší výběr dobového pramenného materiálu k fenoménu darovaných lidí. Petráček konstatuje, že ve sledovaném období v Čechách nevolníci tvořili nejpočetnější vrstvu společnosti. A jakkoli je jeho interpretace dochovaných pramenů – ač podpořená studiem jiných zdrojů – pouze jednou z možných, jde o podnětnou práci. Neměla by rozhodně ujít čtenářskému zájmu, přestože Petráčkův způsob vyjadřování není z nejsrozumitelnějších.
Jan Gruber
Claude Lévi-Strauss
Antropologie a problémy moderního světa
Přeložil Josef Fulka
Karolinum 2012, 92 s.
Útlá kniha obsahující tři Lévi-Straussovy přednášky nabízí velmi stručnou odpověď všem povýšeným glosátorům, podle nichž zahraniční investoři přece nebudou najímat kulturní antropology. Ačkoli se jedná o texty přednesené na konci osmdesátých let, z jejich aktuálnosti skutečně až mrazí. Autor západní civilizaci, která byla minimálně od dob humanismu definována jako civilizace pokroku, prorokuje brzkou krizi, pramenící nikoli z kulturního relativismu, ale z celoplanetárního mazání rozdílů mezi společnostmi. Upozorňuje, že v historii lidstva veškerým kulturám pomáhal k rozkvětu vždy především kontakt s kulturami nesouměřitelně odlišnými, a potom také rovnováha mezi produkovaným bohatstvím a jeho investicemi do jiných, zcela neekonomických hodnot – morálních a společenských. „Antropologie ekonomovi připomíná, že člověk není prostě a jednoduše puzen jen k tomu, aby produkoval stále víc.“ Právě v tomto ohledu se máme od „divochů“, kterých za uplynulých třicet let globalizace zase o něco ubylo, hodně co učit. Přednášky byly původně určeny japonskému publiku a konkrétní příklady, jimiž Lévi-Strauss ilustruje své teorie, čtenáři odhalují zajímavá specifika japonské kultury v souvislostech, jež by nám jinak možná unikly. Soubor doplňuje standardně kvalitní doslov Josefa Fulky, který postavu Lévi-Strausse ukazuje v kontextu jeho generačních souputníků. Doporučujeme také čtenářům bažícím po antropologické analýze slova „kanálie“.
Marta Svobodová
Nepravděpodobná romance
Režie Ivan Vojnár, ČR, 2013, 105 min.
Premiéra v ČR 7. 11. 2013
Krátká vlna českých filmů o zmatcích a splínech mladých žen v současném světě, kam spadaly Pusinky Karin Babinské, Děti noci Michaely Pavlátové nebo Lištičky Miry Fornayové, aspoň zčásti ožila v novém snímku Ivana Vojnára. Naneštěstí ale spíš ve svých negativních rysech, především v chaotické dějové struktuře, jakoby ovládané afekty hlavních postav, a v až exploatační snaze co nejvíce nakumulovat a zveličit všechna možná protivenství, jimž musí mladé ženy dnes čelit. Vojnár v Nepravděpodobné romanci na své dvě hrdinky navalil zatím bezkonkurenčně nejobsáhlejší katalog různých tragédií, příkoří a utrpení, od sociální tísně přes sebevraždu partnera jedné z nich až po trest za zabití pro tu druhou. Na rozdíl od zmíněných tří filmů ale Vojnárovo dílo příliš neakcentuje dobu, ve které se děj odehrává, a ztrácí tím jak rozměr „generační výpovědi“, tak jasné ukotvení. Film se odehrává většinou v neutrálních interiérech, případně působí archaicky. Díky tomu, že většinu děje přímo vypráví jedna z postav, jsou jednotlivé scény často pospojované především právě jejím monologem a sledu zobrazených situací chybí jasně znatelná kontinuita. Nakonec není snadné rozhodnout, jaké téma snímek vlastně sleduje. Při hrdinčině vyprávění jsme tak trochu v pozici jejího psychiatra, kterého, mimochodem, ve filmu hraje samotný režisér – nasloucháme se zdvořilým zájmem. Ovšem nějaká hlubší odezva, neřkuli přímo romance, tady není příliš pravděpodobná.
Antonín Tesař
Jan Kačena
Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu
MeetFactory, Praha, premiéra 30. 9. 2013
Inscenace Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu vlítla do MeetFactory jako tsunami a nechala po sobě stejnou spoušť. Režisér Jan Kačena se nebál vůbec ničeho – po scéně se sympaticky primitivními dekoracemi se proháněly postavičky v ještě hloupějších kostýmech, které trochu připomínaly maškarní na škole v přírodě. Jenže na škole v přírodě by nejspíš neprošlo růžovoučké ženské přirození z plastu přichycené na kalhotkách. A neprošla by asi ani sbírka nejroztodivnějších sprosťáren, které tu byly s takovou samozřejmostí pronášeny. Žádná z nich ovšem nebyla samoúčelná. Text je vlastně velmi jazykově vytříbený. Snad právě proto i ty největší chlívárny působí tak bezelstně a vtipně. V inscenaci ale nakonec vůbec nejde jen o třeskutou srandu. Otevírá téma, které je v dnešní době více než aktuální – vztah Východu se Západem. Japonci se touží aspoň přiblížit tomu, co znají z hollywoodských filmů, a obtloustlý blahobytný Amík je pro ně ten, komu je třeba zkrátka vyhovět. Američan tohle všechno předpokládá a považuje za samozřejmost, že udělají, co si bude přát. Co na tom, že jich cestou pár zneuctí, případně povraždí. Může si to přece dovolit, vždyť je jich dost a všichni vypadají stejně… Je to sice trochu zjednodušující pohled, ale ne nereálný. Kačena ho ostatně „jenom“ převzal a udělal to tak, jak sám uznal za vhodné – drze a s punkovým nádechem.
Klára Fleyberková
Nestátní a současné? Potřebné, a k čemu?
Palác U Stýblů, Praha, 12. 10. 2013
V rámci festivalu 4+4 dny v pohybu proběhla debata s kurátory o současném uměleckém provozu. Diskuse o nezávislých, z grantů živořících galeriích nebyla příliš povedená. Hlavně proto, že hostů bylo příliš, a než se každý z nich představil, byla hodina pryč. Skutečná debata začala až na samý závěr. Mnohé z institucí, které tu byly představeny, například pražské galerie Etc., Entrance či Jelení, fungují již deset let, a přestože hrají nenahraditelnou roli v uvádění mladých umělců na scénu, za celou dobu se nijak výrazně neproměnily. Z míst svázaných s nastupující generací se staly zvláštně strnulými institucemi s kurátory ve středním věku a samozřejmě trpícími nedostatkem prostředků. Většina z nich zdůrazňovala potřebu dokumentace své minulosti – o budoucnosti se ale už tak konkrétně nemluvilo. Mimo tyto zavedené galerie však vzniká i bezpočet nových. Některé žádají o granty, další jsou komerční či zcela nezávislé. A jejich počet roste, ne-li exponenciálně, tedy aspoň znatelně. O probíhajících výstavách již takřka není možné mít přehled, kulturní periodika a kritici na ně nestačí reagovat – nemluvě o širší veřejnosti, která setrvává v blahém nevědomí. „Trh“ je, zdá se, umělci přesycen, nabídka převyšuje poptávku. Kdo stojí o tolik výstav a projektů ještě neznámých umělců? Umělcem dnes chce být každý druhý, ale diváků se nám nějak nedostává. Jak praví současní filosofové, z konzumentů jsme se proměnili na producenty bez publika.
Tereza Stejskalová
Ruce naší Dory
Filantropní stroj
Polí5, 2013
„Filantropní stroj je nazpívaný z první vody, namlácený do telecasteru (jako do psacího stroje) v doprovodu mladíků s krátkou hudebnickou zkušeností po několika zkouškách a třech koncertech. Nechtěl jsem nic jiného, než právě tohle. Zaznamenat gesto o možnostech, které tu mám, a únavě, která nekončí, stejně jako soaré zbahnělých spolků, pro která už nemíním předstírat vůbec nic.“ Těmito slovy, psanými ručně přímo na cédéčku, uvádí spisovatel, scenárista, loutkoherec a hudebník SdCh po šesti letech novou desku svého proměnlivého uskupení, jehož jedinými stabilními prvky jsou on, jeho kytara a texty. K tomu se přidávají baskytara a bicí. Hudebně je to tedy celkem konvenční bigbít, ovšem – jak je jasné z průvodního komentáře – poměrně syrový a neopracovaný. Jsou tu chyby i zaškobrtnutí, a naopak tu chybějí otravná sóla, vyhrávky pro fajnšmekry a není tu ani složitější písňová struktura. Je to nicméně funkční stroj, primitivní mechanismus, který před sebou hrne texty písní. A ty jsou mnohem důležitější než technické zvládnutí materiálu, hudba nebo zpěv. Vše plyne bez pózy, bez zarputilosti a s lehkostí, tak, že je po několika posleších snadné se s jednoduchými melodiemi i ironicko-melancholickými texty sžít. „Vždyť je to ten postmoderní mor/ narychlo postavený vor/ najisto zčásti boží tvor/ tlačící časem na prostor/ vždyť je to ten vykouřený úl/ v krmítku červencový lůj/ barokní brachiální sluj/ asfaltem nacucaný mul.“
Jan Gebrt