V povolebním marasmu, který v plné nahotě ukazuje zoufalost české (ne)politické reprezentace, by se mohlo hovořit o tom, že prohráli především občané České republiky. Přesto tento pocit nesdílím. Proč? Letošní volby jsem strávil v Jihlavě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů a festival mi dal to, co od něj očekávám: možnost reflexe a inspiraci. Díky snímku Léčba dějin Víta Janečka, který na osudech nesourodé čtveřice laureátů Ceny Františka Kriegla (Alena Dernerová, František Lízna, Libor Michálek, Jakub Polák) ukazuje, že blbá nálada je pojem relativní a že především občanská aktivita každého jednotlivce má tu moc dělat svět lepším, nacházím cestu, jak ze zdánlivě bezvýchodné situace vyjít. Spojitost mezi protagonisty filmu bychom hledali těžko. Každý z aktérů má svůj pohled na svět. Vždyť mezi anarchistou Polákem a jezuitou Líznou zeje přinejmenším propast ideologická. Co je však jednoznačně spojuje, je snaha o přizpůsobování světa sobě samému, a ne naopak. Pracná, zarputilá a nepříjemná vnitřní potřeba vyzvat na souboj větrné mlýny. A někdy je i porazit. Anebo, jako Kriegel, alespoň neprohrát.
T. Čada
Už nějakou dobu je známo, že na nové videoherní konzoli Playstation 4, která by se měla začít prodávat letos na Vánoce, nepůjdou hrát hry určené pro stávající Playstation 3. Stejná zásada nekompatibility platila i u předchozích generací konzolí. Znovu a znovu se tak ukazuje, že jestli si někdo nemyslí, že videohry jsou umění, je to především společnost Sony, která Playstation vyrábí. S každou další generací svého obchodního artiklu se totiž zříká pořádného kusu vlastní historie, když se staršími typy herního zařízení hází do koše i většinu her, které pro ni byly určeny. Pro Playstation 4 sice bude upraveno několik starších kousků, půjde ale jen o úzký výběr. Už teď je jasné, že se videoherní médium bude potýkat s velkými problémy s pamětí, protože je silně vázáno na rychle se měnící technologie. Dokazují to třeba arkádové automaty ze sedmdesátých až devadesátých let, ze kterých se v dnešní době staly muzejní exponáty, jejichž oprava a údržba je často dobrodružným honem za prehistorickým hardwarem.
A. Tesař
Po příjezdu do Minsku vás na první pohled upoutá absolutní čistota a pořádek. Jestli si na něčem režim Alexandra Lukašenka opravdu zakládá, jsou to pečlivě natřené fasády domů a upravené ulice. Jakmile se někde objeví jen náznak rzi na zábradlí nebo popraskaná omítka, ihned se začne s opravou. Tento pořádek má známou druhou stránku: zakřiknuté tváře obyvatel, kteří se bojí i přejít ulici mimo vyznačený přechod, a opoziční politiky zavřené ve vězení. Pluralitní demokracii se tento stát ani nesnaží předstírat. Bělorusko však rozhodně není zaostalou zemí, kde by lidé neměli co jíst. Ačkoli je trápí hyperinflace (za chléb zde dáte v obchodě pět tisíc rublů a za pivo v restauraci klidně padesát tisíc), většina lidí má práci a bezdomovci zde v podstatě neexistují. Také počet luxusních aut svištících po osmiproudých silnicích městem vyráží dech. Lukašenkův režim nikdy nepůsobil tak stabilně jako nyní. Možná je to i tím, že nemalé skupině obyvatel výše popsaný koktejl represe a stability jakožto „nutný kompromis“ vyhovuje.
O. Hudec
V představách tvůrců starých vědeckofantastických filmů byly budoucí počítače ovládány textově nebo hlasově. Vývoj nakonec pokročil někam úplně jinam: k obrazům. Ikony se nejen staly vstupní branou do virtuálního světa, ale také ho dokonale prostoupily. Na obrazech byla vystavěna nejpoužívanější sociální síť a dnes už ve vyspělém světě neexistuje snad nikdo, kdo by se tu na nějaké fotografii alespoň nemihl v pozadí. Jako jistá úleva fungovala donedávna síť twitter, založená původně pouze na textové komunikaci. I to se však změnilo. Začalo to tím, že se do vzkazů (tweetů) dal vkládat obrázek, který se ale ukazoval jen jako textový odkaz, a teprve po kliknutí na něj se fotografie otevřela. Teď tuto službu majitelé sítě vylepšili. Obrázky vidíte bez kliknutí. Jistě dobře myšlená snaha přitáhnout další uživatele se pro ty současné stává přítěží. I tady nad sdílením myšlenek vítězí v mžiku zachytitelná všední banalita.
J. G. Růžička
Tak jsem si ráno chtěl koupit chleba. Přes nakrčený celofán šlo špatně přečíst nápis na papírové stuze ovinuté kolem těla pecnu. Že byly ostatní typy příliš velké pro pracovní den laboratorní myši, tj. mé osoby, chtěl jsem koupit právě tenhleten – a zkusmo dešifroval nápis. „Dejte mi ten chleba Proutník.“ Prodavačka, známá žertováním, které mi v ranním spěchu připadá nepřiměřené (a snad bych se ve vnitřní promluvě zmohl i na slůvko neadekvátní), mi promptně odpověděla: „Proutníky tady určitě taky máme, ale tohle je Prontík. A máme tady i doroty!“ S druhou prodavačkou, která vystrčila hlavu zpoza plenty, se zasmály směrem k dortům ve výloze. Tak nějak má pracovní den začínat. Něco jako když ten hospodský Vaništa vytáhl v Něžném barbarovi bejkovec poté, co se Egon Bondy dožadoval vstupu do zavřené hospody tak vehementně, že rozbil skleněnou výplň dveří. Bondy prý řval: „Okamžitě nám našenkujte dva kbelíky piva, pivo pro básníky!“ Bohumil Hrabal naštěstí právě včas přispěchal k té handrkující se dvojici a přislíbil hospodskému rozbité dveře zaplatit. Ten pak poodstoupil z pozice svého spravedlivého hněvu až k ochotě Bondyho předchozí chování shovívavě glosovat: „Kdo už by dnes měl být nervózní, kdyby ne básníci.“
P. Ctibor