Stínový ministr kultury ČSSD Ivan Krejčí slíbil během předvolební kampaně zavedení zákona, v němž by kultura byla definována jako veřejná služba. Součástí jeho plánů bylo také navýšení financí na kulturu o dvě miliardy ze zdanění hazardu a snížení DPH na knihy a noviny minimálně na pět procent. A „v nejlepším případě“ prý na nulu. Začíná být čas přejít od plánů k činům, protože po dvou letech experimentování se zvýšenou sazbou DPH na knihy se při pohledu na předvánoční pulty zdá, že vydavatelstvím už došel i dlouho zadržovaný dech. Ano, kuchařek a severských detektivek jsou i teď haldy, ale kvalitních románů a poezie aby pohledal. Snad tedy nezůstane jen u slibů a vznikající koalice, která se zatím na všem tak podivuhodně shoduje, nezačne řídit ministerstvo kultury jako na produkci zaměřený Agrofert, nýbrž jako suverénní instituci, jež nebude muset neustále obhajovat smysl své existence.
J. Gebrt
Jednou to asi přijít muselo: ve stopách amerického komiksového trhu – jen s několikaletým zpožděním – se konečně i čeští nakladatelé plně oddali obskurní zálibě v alternativních obálkách a limitovaných vydáních. Kdo si tak chce například pořídit nová dobrodružství vedlejších hrdinů z hellboyovského vesmíru Ú.P.V.O., může si vybrat z šesti různých variantních obálek. Sběratelům se tak jaksi mimochodem napovídá, jak se pozná skutečný fanoušek – přece podle toho, že si pořídí všechny verze! Za pouhých 3 500 korun! Marketingový trik, jako odkoukaný od Pokémonů (Gotta Catch ‘Em All), zatím působí. Přejme však Comics Centru jeho výdělek, vždyť pan nakladatelský ředitel Václav Dort vždy a každému rád na počkání vysvětlí, jak to má dnes vydavatel komiksů těžké. Nepřišlo mu však ani trochu nevkusné doprovodit limitovanou edici nového komiksu Vrána: Soumrak bohů, odehrávajícího se povětšinou v nacistickém koncentračním táboře, neméně limitovanou knižní vazbou „potaženou pravým kozím pergamenem s potiskem“? Comics Centrum touto svou „limitkou“ skutečně přináší něco nevídaného. Takové buranství je totiž i v nepříliš kultivovaném českém komiksovém prostoru unikátní.
P. Kořínek
Tvrzení „Před listopadem 1989 tu bylo dobře“ rozděluje českou společnost. Podle výzkumů veřejného mínění necelá polovina obyvatel hodnotí současný politický systém jako lepší než předlistopadový, více než třetina jako horší a ostatní si myslí, že je všechno pořád stejné. Kradlo se dřív a krade se dál. Politici vypadají pořád směšně, jen mají kvalitnější obleky. Většina umělců nám sice neustále připomíná, jaké máme štěstí, že žijeme dnes a ne tehdy, ale najdou se i výjimky. Naposledy Jiřina Bohdalová. Krátce poté, co se stala účastnicí autonehody, prohlásila: „Chybí tu základní úcta. Vždyť i dřív, když jsem udělala přestupek a esenbák mi chtěl dát pokutu, tak když jsem mu řekla: ‚To se nestydíte, když jste vyrůstal na mých pohádkách?‘, mě třeba nechal jet, ale teď je to úplně strašné. Připadá mi, jako bych to všechno dělala zbytečně. V tom se vážně nedá žít.“
J. Gruber
Soutěž Aerokraťas, kterou každoročně vyhlašuje kino Aero, se uskutečnila letošního listopadu podesáté a z jejího vyhlašování nakonec bylo pěkné haló. Postaral se o ně jeden z pořadatelů soutěže Mirek Velš, který při udílení divácké ceny před celým sálem prohlásil, že vzhledem k tomu, jaký film vyhrál (šlo o „zombie muzikál“), uvažuje o tom, že soutěž pro příště zruší. V obecenstvu seděli i tvůrci vítězného snímku. V následující přestřelce dokonce autory nařkl z toho, že jejich film je příliš amatérský. A to je hlavní problém téhle přehlídky, původně určené amatérskému filmu – snaží se srovnávat nesrovnatelné. Podle statutu soutěže sem totiž mohou svá dílka přihlásit i studenti filmových škol, pokud ještě nedostudovali. Těžko se pak dá poměřovat kvalita filmu, který natočí parta kamarádů přes víkend na chatě, s těmi, které točí kolektiv autorů v profesionálním prostředí třeba celý semestr. I tak ale byly vítězné filmy spíše podprůměrné. Ostatně, na stránkách Aera si můžete udělat názor sami.
J. G. Růžička
Po válce v Jižní Osetii v roce 2008 zůstala Saakašviliho Gruzie v povědomí jako stát výrazně prozápadní. Rozuměj: podporující politiku amerických republikánů. Pochopitelná snaha vymanit se z ruského vlivu ovšem hraničí se servilitou vůči Spojeným státům a je otázkou, zda ji nastupující prezident Giorgi Margvelašvili zmírní. Od předloňska se Tbilisi pyšní novou sochou Ronalda Reagana, který se s úsměvem a snad i zadostiučiněním dívá přímo na prezidentský palác. Kdo přijíždí do gruzínské metropole od východu, je uvítán portrétem George W. Bushe, jehož jméno nese hlavní třída do centra. Dříve po ní jezdily i trolejbusy, ale ekologická doprava se s texaským naftařem Bushem dlouho nesnesla: následujícího roku byly trolejbusy a tramvaje v celém městě zrušeny. „I tady nám jezdíval trolejbus,“ říká penzionovaný letecký inženýr Eldar Michanašvili před svým chatrným domkem v nedalekém Gori, Stalinově rodišti. „Bylo to holt pro lidi, tak ho zrušili. Tamhle měl konečnou,“ ukazuje k rozvalinám Chlebozavodu, někdejších pekáren. Podél zrezivělých sloupů trolejbusového vedení dojde chodec ke Stalinovu muzeu a přitom začíná chápat, proč mnozí Gruzíni stále vykazují nedostatečnou prozápadnost a nadále se marně upínají ke svému nejslavnějšímu rodákovi.
M. Špína