Markéta Magidová
Domácí slovník
Positif 2013, 126 s.
Tento drobný svazek se navzdory názvu neřadí k lingvistickým pokusům o zachycení určité jazykové vrstvy. Domácí slovník Markéty Magidové je jen jedním z prostředků, kterým chtěla tato umělkyně a teoretička vyjádřit svoji koncepci „domáckosti“. Výsledek v podobě knihy je pak typickou ukázkou sklonu současného výtvarného umění k literárnímu projevu, který je nejčastěji konceptuální, ale blízko má i k jazykovému novotvoření. V tomto případě není ale ani tak důležité, jaký mají slova ve slovníku původ či jaká je frekvence jejich užití. Jde tu především o zachycení významového posunu, k němuž dochází při používání jednotlivých výrazů v určité rodině během dvou generací, a to i při tak těsném přenosu, jaký charakterizuje vztah mezi matkou a dcerou, respektive mezi babičkou a matkou umělkyně. Tato situace dokonale ilustruje, jak se jazyk v průběhu času a dorozumívání pomalu mění. Významy jednotlivých výrazů, řazených ve slovníku abecedně za sebou, jsou vykládány dvěma vzájemně si blízkými individualitami, což odráží značnou míru autentické domácí expresivnosti toho kterého slova. Použitá věcná, nenarativní forma knihy zachycující významové posuny společně používaných slov je zároveň pokusem o konceptualizovaný popis lidské interakce. Ta se zrcadlí v důvěře v rodinný odkaz, který i přes zpracování odkazující k ryze jazykovědnému žánru dodává knize atmosféru emotivní jedinečnosti toho, co zůstane i nadále v rodině.
Eva Krátká
Ozvěny gulagu
Přeložily Allena Ponomaryova a Radka Bzonková
Ústav pro studium totalitních režimů 2013, 277 s.
Soubor Ozvěny gulagu s podtitulem Povídky a vzpomínky nás chce přesvědčit, že lágrová literatura se nevyčerpává jen Solženicynem. Chce zbořit zafixovanou představu, že vše o gulazích a lidech v nich bylo již řečeno a není co dodat. Staví se tak proti otázce: „Nač se stále probírat minulostí?“ V tom je ovšem i slabina knihy. Čí mylnou představu se snaží toto dvojjazyčné česko-ruské vydání zbořit? Semjon Vylenskij, jeden z přeživších a zároveň iniciátor vydávání lágrové literatury v Rusku, upozorňuje, že knihy podobného formátu tam nemají na rozdíl od Česka žádný odbyt. Ovšem právě k Rusku a jeho postojům je dílo nasměrováno. Vysvětluje, apeluje. V medailoncích i v doprovodných statích se snaží popsat leccos, co českému čtenáři nemusí být explicitně vysvětlováno. Tento silný apel na osvětovost ovšem působí na kohokoli jen trochu zasvěceného do značné míry rušivě a knize spíše škodí. Teprve tam, kde zřetel k osvětě mizí, tedy v povídkách samých, se před námi zhmotňuje vražedný systém v celé své síle a stíny milionů anonymních lidí získávají jasnější kontury. Zařazení autoři byli většinou nejprve vězni odsouzenými k mnoha letům v gulagu a až potom spisovateli. Svůj osud brali jako danost, živelní pohromu, po jejíchž příčinách není důležité pátrat. Strohá a koncentrovaná forma povídky tříští lágrovou každodennost a zároveň ji násobí. Umožňuje nám vidět pod povrch věcí a také ostražitěji sledovat obecné mechanismy moci, které v různých polohách fungují i dnes.
Tereza Šnellerová
Rámakršna Gopál Bhandarkar
Śivaismus
Přeložili Richard Mag, Lucie Strnadová a Rasa Ravi
Siddhaika 2013, 160 s.
Škoda, že věhlasná kniha Floriana Illiese s názvem 1913 byla tak evropocentrická. V odborném pojednání indického badatele Rámakršny Gopála Bhandarkara, vydaném právě v onom roce 1913, ovšem do češtiny přeloženém až nyní, byla poprvé v ucelené podobě představena koncepce Šivova božství podle různých duchovních proudů a tradic obyvatel Indie. O kašmírském šivaismu se dozvídáme, že jej tvoří trojice škol – Spanda, Pratjabhidžňá a Trika. Ty vytvářejí paralelu k rozdělení ágamické literatury na sekci mystickou (jóga), filosofickou (vidjá) a rituální (čárja a krijá). Stoupenci škol Kápálů a Kálamukhů si zase museli potírat tělo popelem z mrtvol, k jídlu používat misku z lebky a jíst i popel. Skládali ovšem slib mahávraty, jenž zahrnuje mimo jiné neubližování a pravdomluvnost. Hold Šulinovi, jímž je Šiva v podobě bytosti malující obraz světa bez použití plátna a dalších rekvizit, byli povinni vzdávat šivaisté dalšího směru. Ke konci publikace je pozornost obrácena i k zemi Drávidů, obývané neárijským obyvatelstvem Přední Indie na jižním konci subkontinentu. Jelikož od prvního vydání Bhandarkarova spisu uplynulo sto let, je doplněn četnými komentáři ve formě poznámek pod čarou. Ty tvoří významnou část dnešního vydání knihy. Práce zaujme religionisty a dumavěji založené stoupence těch New Age směrů, které se obracejí k hinduistickému prostředí. Specializovaní orientalisté budou zase pravděpodobně mít s čím polemizovat.
Pavel Ctibor
Jiří Kocian, Jaroslav Pažout, Jakub Rákosník
Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu VIII.
Dokořán 2013, 326 s.
Osmý sborník příspěvků k dějinám Komunistické strany Československa přináší devět textů, které jsou celkem neobjevně rozděleny na ty, jež se zabývají KSČ do uchopení moci, a ty, jež sledují dobu po něm. Z pětice „předúnorových“ studií stojí za zmínku text Levicové mládežnické organizace na Moravě v protinacistickém odboji od Vladimíra Černého a práce Nechtění soudruzi od Davida Kovaříka, zabývající se osudem německých komunistů v letech 1945 a 1946. Nepřehlédnutelný je nejnovější výstup bádání klauna české historiografie Jiřího Pernese o Alexeji Čepičkovi. Na rozdíl od stati uveřejněné v šestém svazku Bolševismu, komunismu a radikálního socialismu se nyní nezabývá drby o Čepičkových avantýrách, ale líčí v temnějších barvách – i když stále v duchu víkendové přílohy – jeho poválečné kroky ve službách Zla. Z „poúnorových“ prací jsou nejzajímavější ty, které souvisejí s rokem 1968. Tedy studie Radka
Slabotínského s názvem Jihomoravský krajský výbor KSČ v Brně
v letech 1967–1968, sledující cestu od reformy k normalizaci, a práce Zdeňka Doskočila, který se věnuje projevu Gustáva Husáka v ČKD z 31. května 1969, v němž byla veřejně vyslovena linie normalizační politiky. Poněkud odstrašujícím příkladem je naopak článek Tomáše Vilímka o vztazích československé a východoněmecké komunistické strany. Nejen že autor takřka o tomtéž psal už ve sborníku Český a slovenský komunismus 1921–2011, téma je navíc pojato asi tak stejně zajímavě jako normalizační zpravodajství.
Matěj Metelec
Donato Dozzy
Plays Bee Mask
CD, Spectrum Spool 2013
Možná si říkáte, o jakou desku se asi může jednat. Jména Donato Dozzy ani Bee Mask jste nikdy v životě neslyšeli a zní vám to celé dost nepravděpodobně. Takže od začátku: Dozzy je italský producent a DJ, umělec aktivní na taneční scéně – připomeňme aspoň jeho plodnou spolupráci s Giuseppem Tilliecim pod hlavičkou Voices from the Lake. Američan Chris Madak, vystupující jakožto Bee Mask, má za sebou řadu velmi ceněných nahrávek. Se svými zvukovými kolážemi se pohybuje na území dark ambientu, noise a vůbec žánrů reflektujících temné stránky lidské mysli. Dozzy má pro jeho tvorbu slabost a rozhodl se nahrát volnou interpretaci jeho singlu Vaporware. Do čtyřiceti minut vlastní hudby rozkouskoval úryvky zmíněné skladby. Nejedná se tedy o klasický remix, spíše o prolnutí tvorby dvou spřízněných, inovativních hudebníků – a to na ploše sedmi tracků, které se postupně rozvíjejí. Úvodní zvuk deště a zvonivého echa vás vtáhne do plíživé melancholie. Tempo pomalu graduje, naznačuje nám, že se brzy bude něco dít. Až pátý track je zlomový, intenzita sílí a struktury jsou vrstevnatější a provázanější. S poslední skladbou se opět vracíme k počátečnímu zvonivému tříštění. Příjemné je, že neznalost tvorby obou hudebníků nijak nesnižuje zážitek z poslechu. Album je soudržné, zní jako hypnotická balada, která nemá počátek ani konec, jen plyne, a vy máte možnost plynout s ní.
Martin Šenkypl
Erich Kästner
Emil a detektivové
CD, Audioberg 2013
Poučení, které z tohoto příběhu plyne, zní: peníze posílejte poštovní poukázkou! Problém je, že název slavné knížky pro děti od Ericha Kästnera, jejíž dramatizací audionahrávka vznikla, současným dětem asi nic neřekne. Zato z nahrávky na posluchače dýchne závan starých časů. Hlavní hrdina Emil Tischbein je vzorný synáček z maloměsta. V tomto příběhu se poprvé, a dokonce sám, vydává vlakem do Berlína, aby své babičce předal peníze, které jí posílá její dcera, provozující kadeřnictví v drážďanském předměstí Neustadtu. Ty jsou mu ale ještě ve vlaku zcizeny. Emil zná pachatele, musí ho však usvědčit a donutit peníze vrátit. Propásne sice setkání s babičkou, ale zato potká plno berlínských kluků, kteří mu ve stíhání zločince pomáhají. Celé je to patřičně naivní, ale roztomile dětským způsobem. Ze životopisu autora knihy se dozvíme, že fiktivní Emil je tak trochu skutečný Erich v dětských letech, zároveň ale malý hrdina potkává pana Kästnera, novináře, který mu nejdřív zaplatí lístek v elektrice (v knížce, která funguje jako pouzdro na dvě CD, najdou děti vysvětlení, co to elektrika je). Autor si tak v postavě odvážného Emila i soucitného a moudrého novináře vystavěl vlastní pomníček. Zvukovou podobu knihy podle překladu Jitky Fučíkové zrežíroval Jan Jiráň a ke spolupráci přizval další své kolegy z pražské Ypsilonky. Vypravěčem příběhu je Jiří Lábus, jako novinář Kästner vystupuje Marek Eben, úlisného Grundeise ztvárnil Oldřich Navrátil. Nostalgicky strávená hodina a půl.
Jiří G. Růžička
Chuckyho kletba
Curse of Chucky
Režie Don Manchini, USA, 2013, 97 min.
DVD, premiéra v ČR 9. 10. 2013
Hororová série o vraždící panence Chucky, odstartovaná v roce 1988 filmem Dětská hra, se letos rozrostla o šesté pokračování. Oproti předchozím komediálně laděným filmům Chuckyho nevěsta a Chuckyho sémě má nová Chuckyho kletba parametry klasického hororu s pozvolně rozehrávanou klaustrofobní atmosférou. Skoro celý film se odehrává v jediném domě, který na začátku filmu obývá matka s dospělou dcerou na invalidním vozíku. Dvojice obdrží poštou krabici s panenkou Chucky, jejíž první obětí se velmi brzy stane matka. Na její pohřeb se sjedou příbuzní, které pak hračka posedlá duchem zločince jednoho po druhém sprovází ze světa. Film natočený scenáristou prvního dílu Donem Manchinim by mohl sloužit jako restart celé série, protože kromě zbytečné závěrečné pasáže ho lze sledovat bez znalosti předchozích příběhů. Především je to ale poměrně přesvědčivá ukázka toho, že styl, jakým se béčkové horory natáčely v osmdesátých a devadesátých letech, může být životaschopný i dnes. Laciná produkce těží napětí nejen z přítomnosti monstra, ale také ze vztahů mezi postavami (jejich rozmíšky připomínají konflikty typické pro seriál Příběhy z krypty). Díky tomu není děj zahlcen krvavými efekty, ale vystačí si s komorním vyprávěním s jedinou nadsazenou atrakcí v podobě vraždící hračky. Snad nejvíce snímek evokuje nejlepší díla z produkce společnosti Full Moon Features, která ale v posledních letech vyrábí spíše zoufalé vykrádačky svých starších opusů.
Antonín Tesař
Darren O’Donnell
Všechen sex mého života
Nová scéna, Praha, premiéra 5. 11. 2013
Dokumentární inscenace režiséra Darrena O’Donnella byla uvedena jako součást doprovodního programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hlavním tématem byly „autentické příběhy z milostného života nejstarší generace“, konkrétně šestice herců-amatérů, obyvatel Oldenburgu a Prahy. Inscenace byla vystavěna na až překvapivě jednoduchém principu. Moderátor a DJ v jedné osobě postupuje od roku narození nejstaršího účastníka. Pokud má někdo z účastníků co říct k vyvolanému datu, činí tak podle připraveného scénáře. Tvůrcům projektu se podařilo najít zajímavé osobnosti: homosexuála vyprávějícího o nesplněných láskách nebo paní, která do svých čtyřiceti let byla vzornou manželkou a pak se rozhodla zpestřit svůj intimní život – tragické příběhy žen, které léta vydržely v komplikovaných vztazích, zde mají své místo. Senioři seděli za dlouhým stolem s mikrofony a scénáři téměř jako účastníci televizního kvízu. Moderátor vyprávění prokládal hudbou a společně s účastníky tančil. Taneční scény ovšem vždy až příliš ilustrativně znázorňovaly danou dobu a atmosféra zábavy leckdy zbytečně rušila vyznění jinak intimního projektu. Zajímavým aspektem byla otevřenost vůči publiku – senioři se ptali diváků, zda například někdy někoho z nich okradl partner. Záběr inscenace se tak rozšířil k autenticitě a risku, což ještě podpořila možnost setkání s protagonisty po konci představení.
Magda Stojowska