Průběh dvou senátních slyšení ve věci chystané novelizace vysokoškolského zákona ukazuje, že ministerstvo školství sice formálně mění taktiku, ale zkvalitnění českého vysokého školství stále spatřuje především v jeho manažerizaci.
„Není možné se všem zavděčit. Já bych vás chtěl poprosit, abyste se vždycky dívali, zda návrh jako celek nás posouvá k lepšímu, jako celek funguje, přestože tam každý najde nějakou část, kterou by si dokázal představit jinak. Tak to prostě v životě je. Kouzlo akademické obce je v tom, že je schopná to akceptovat… Aktuálně máme ministra, který byl dvojnásobným děkanem a dvojnásobným rektorem. Věřte tomu, že on je velmi silným korektivem toho, co se do novely dostalo a nedostalo.“ To jsou slova náměstka pro výzkum a vysoké školství Tomáše Hrudy, jimiž na únorovém senátním slyšení ke změnám vysokoškolské legislativy pacifikoval přítomné škarohlídy – a následně se musel z jednání předčasně omluvit. Od doby, kdy Petr Fiala převzal ministerstvo školství po Josefu Dobešovi, se datuje přechod od záměru zcela nahradit zákon o vysokých školách k záměru dosavadní znění pouze novelizovat. Ale odkud se do novely, jejíž příprava právě pokročila, „dostalo a nedostalo“, jak záhadně podotýká Hruda, to, co ministr údajně silně korigoval?
Spřízněni reformou
O pozadí změn legislativ upravujících status vysokého školství uvažuje profesor Howard Hotson, spoluautor výzvy britských akademiků Braňme veřejné vysoké školství: „Jediným argumentem je, že tržní fungování univerzitního systému učiní systém efektivnějším, což se zakládá na nepodloženém předpokladu, že trh je nejefektivnějším nástrojem, jakým lze rozdělovat omezené finanční zdroje.“ Britská vláda totiž „zreformovala“ jeden z nejúspěšnějších vzdělávacích systémů z nutnosti, jejíž existenci před tím nic nenasvědčovalo.
Reformování veřejných resortů se začalo brát jako samozřejmost i v tuzemsku, často bez vysvětlení i analýzy. Ono neurčité „musí se to udělat“ s eventuálními projevy lítosti, že se tak dosud nestalo, platí i v případě vysokoškolských reforem. Jejich historie ovšem sahá před Dobeše – podle jedněch k takzvané Bílé knize terciárního vzdělávání, podle druhých až někam k bílé nemoci.
Až telepatickou sehranost reforem napříč resorty vysvětlují kritici neoliberalismu jako projev kapitálu, jemuž globalizace dala okusit vlastní meze, a tak začal expandovat ve veřejné sféře. Heslo „rozděl a panuj“ nade všechny mocenské principy prozíravě povýšila velká většina neoliberálních kabinetů. Proto se zpravidla škrtá v jedné oblasti za druhou, zřídkakdy simultánně. Druhé pravidlo před nedávnem někdo nazval „principem jezinky“ – novinky jsou zaváděny pokud možno v minimalistické podobě. Když se mluví o finanční spoluúčasti studentů, bude to nejdříve zápisné, když se mluví o druhé složce pojistného ve zdravotnictví, budou to doplatky nejdříve v řádu desítek korun. Pak uvidíme.
Plánovaný kompromis
Důvodem současného formálního úkroku ministerstva od přípravy nového zákona k novele byl loňský odpor vysokých škol. Díky největším studentským protestům od roku 1989 se sečetly dny předchozího ministra a fakt, že odpůrci byli přece jen na správné stopě, stvrdilo ex post i samo ministerstvo, když stáhlo první z odmítaných věcných záměrů. Začalo se taktizovat a zamýšlené změny byly rozděleny na dvě fáze. V prvním dějství se pokračuje zhruba tam, kde původní záměr ani nestačil začít – zatím se bezprostředně nejedná o studentech. Katalog přání ministerstva školství, který byl sestaven k jednáním o novele, se z podezřívavosti k reformním neologismům přinejmenším na jednom místě poučil. Tam, kde byla dříve „rada vysoké školy“, tedy instituce bdící nad celou akademickou obcí, vystačí si novela s dosavadní správní radou, která má z procesu vyjít aspoň výrazně posilněna, a to logicky na úkor akademické obce. Nicméně dle náměstka Hrudy ministerstvo ustoupilo v tématech, která v katalogu zůstala z minula, jako je například podíl rady na volbě rektora. Nemáme zde co do činění s kompromisem, kterého ministerstvo dopředu chtělo dosáhnout?
Správní rady se zatím vyjadřují především k majetkovým záležitostem univerzity. Napříště by měly spoluurčovat i rozpočet, kontrakt a dlouhodobý plán vysoké školy a vůči senátům disponovat měkkým vetem. „Správní rada průběžně informuje ministerstvo o vývoji vysoké školy a případně upozorňuje na negativní jevy a rizika,“ zní jeden z dalších návrhů obsažený v katalogu. Nynější zákonná úprava, která má zůstat beze změny, říká, že „členy správní rady po projednání s rektorem jmenuje a odvolává ministr“. Takže vznikne dozorčí rada. Otázka, kdo bude kontrolovat kontrolory a proč jsou dnešní samosprávné kontrolní mechanismy nedostatečné či dysfunkční, jako by byla předem zodpovězena. O pojetí manažerského řízení školy svědčí i nové postavení rektora, který „disponuje personálními kompetencemi pro celou vysokou školu, tyto ale může delegovat dle svého uvážení“.
Ministerstvo hodlá profilovat studijní programy na tři stupně. Katalog je zde kupodivu konkrétní, poskytuje modelové příklady: z ekonomiky a managementu na jedné straně, ze strojírenství na straně druhé. A v zásadě podle vodítka těchto oborů by se měly dělit všechny další programy na stupeň profesní, akademický, výzkumný, respektive profesní a výzkumný. Přičemž prvně jmenovaný stupeň produkuje zjevně přímo zaměstnance, teprve druhý potenciální vědce. Jak do těchto kategorií, pokud vůbec, vplynou humanitní či medicínské obory, zůstává bez odpovědi. Vyhlídka takto „profilovaných“ zítřků v nás může vyvolávat také obavu, že za pravidelného krácení výdajů na veřejné vysoké školství může být existence tří kvalitativně odlišených stupňů zúročena při přerozdělování menšího objemu prostředků.
Prosadit jednu tezi
„Jsem rád za tuto debatu a doufám, že se nebude věnovat jenom jednotlivým dílčím aspektům, jako je vývoj objemu prostředků vyčleňovaných na školství,“ vyslovil přání první náměstek ministra školství Jiří Nantl a následně se musel z jednání rovněž předčasně omluvit. Na takové větě by nebylo mnoho k podivu, pokud by nebyla vyslovena na senátním slyšení právě k otázce financování školství. K té se vyjádřila petice Za vytvoření podmínek pro kvalitní vzdělávání, v níž na podzim formulovaly společné požadavky školské odbory a iniciativa Za svobodné vysoké školy: „Nedostatečné financování sužuje i veřejné vysoké školství. Vláda zřejmě hodlá vzdělávání ‚reformovat‘ – přizpůsobovat tržním principům – novelizacemi stávajícího vysokoškolského zákona, což jedině posílí nešvary dosavadního systému… Pro kvalitu regionálního a vysokého školství a zvýšení úrovně vzdělanosti žádáme vytvořit potřebné podmínky… Vyzýváme proto vládu a parlament, aby bez zbytečného odkladu jednaly a již při přípravě rozpočtu na rok 2013 a také ve výhledu na roky 2014 a 2015 zajistily potřebné prostředky pro rozvoj školství.“
Deklarace o tom, že školství nelze adekvátně financovat vzhledem k umořování státního dluhu, neobstojí tváří v tvář církevním restitucím, stamilionovým projektům typu Docházky nezaměstnaných ani samotnému vývoji deficitu státního rozpočtu. Proč tedy navzdory připravované reformě vysokých škol tvrdohlavě nepožadovat plošné navýšení prostředků v resortu, který je na třetině evropského průměru, jako předpoklad k jakékoli další diskusi o případných změnách? To by znamenalo neřešit půjčky pro studenty, které mají být společně se zápisným předmětem druhé fáze novelizace, ale posilování stipendijního systému a namísto dvakrát pěti tezí „ke zkvalitnění českého školství“, jež ministerstvo představilo, prosadit tezi jednu: odpovídající financování.
V opačném případě bychom se museli spokojit s variacemi na předvolební kampaň z roku 2010, kterou na posledním senátním slyšení bravurně předvedl náměstek ministra financí Jan Gregor: „Před dvěma lety, kdy začal růst tlak na Řecko coby dlužníka, šťouralo se do jednotlivých výdajových politik a byly objeveny řecké školy, kde počet učitelů několikanásobně přesahoval počet žáků. Nerad bych se dočkal podobné situace v České republice.“
Autor studuje filosofii na FF UK.