Jaký je dnešní Izrael, vysněný stát vyvoleného lidu, který si své místo musí i nadále udržovat silou a od jehož existence si každý jeho obyvatel slibuje něco jiného? Autor přibližuje tuto zemi skrze osudy lidí, s nimiž se seznámil na svých cestách.
Každý den usíná Izrael Segal na boku. Není to pohodlné, ale nemůže si přece lehnout ani na záda, ani na břicho, aby se v jeho těle neprobudily nemravné reflexy. Tak to, vysvětluje Izrael, přikazuje Zákon.
Izraelu Segalovi je deset, snad dvanáct let, ale už má za sebou první střet s Bohem. Začalo to banálně. Maminka ho poprosila, aby šel koupit zeleninu, on jí však nevychovaně odsekl: „Jdi si tam sama.“ Také ho, ačkoli ležel na boku, dostihly necudné myšlenky a sny, v nichž se objevovaly dívky. Hříchem může být přece i to, co je nevědomé a nezávislé na naší vůli.
Izrael Segal začal zkrátka hřešit.
Pokaždé uléhá se strachem.
Ráno otevře oči, pak – vzpomíná – poděkuje modlitbou za nový den a za to, že ho Bůh nestvořil jako ženu.
Zaváže si boty, začíná přitom vždycky od levé nohy, protože všechno, co je na levé straně, co je obecně levou stranou, co má ve své definici přídavné jméno „levý“, je – jak praví Zákon – hříšné a bezbožné.
Večer znovu usíná na boku a srdce mu buší strachy.
Freud pochází z opice
Je páteční večer roku 2005 a navzdory tvrdým šabatovým pravidlům pulsuje hédonistický Tel Aviv nočním životem: kluci v šortkách, holky v krátkých, barevných šatičkách. Izrael a já jako bychom však byli v jiném časoprostoru. Představuji si ho, jak před padesáti lety šel uličkami Mea Šarim do synagogy na ulici Batei Varša.
Má nakrátko ostříhanou blond čupřinu a roztěkané oči. Nosí černé kalhoty ke kolenům a černé punčochy. Hlavu mu samozřejmě zakrývá kipa a černý, staromódní klobouk, zpod černého kaftanu vyčuhují bílé třásně talitu.
Izrael jde. Copak jde! Vznáší se několik centimetrů nad křivými chodníky Mea Šarim, levituje naplněný neobyčejným pocitem smyslu. Když si dnes připomene onen duševní stav, přirovnává ho k permanentnímu zkouření hašišem, bylo to štěstí nad štěstí.
Je vyvolený, stejně jako je vyvolený bohabojný lid Izraele. Být vyvoleným dává sílu a spokojenost.
Na své cestě se setkává s muži s nezakrytou hlavou nebo ženami v sukních do půl lýtek. Nevšímá si těch divných, nemorálně oblečených lidí, pohrdajících přísnými normami prostoty.
Pro něj jsou průhlední jako tabule čerstvě umytého skla. A stejně tak nezajímaví, snad dokonce nedůležití. To jsou, jak dodnes říkají ortodoxní věřící v Mea Šarim, nemluvňata ukradená góji.
Izrael se vznáší zpocený horkem. Zanořuje se do davu vousatých mužů a chlapců s pejzy, jdoucích do svatyně z ulice rabína Kuka, z okolí Admon a Šivtei Israel.
Je mu šestnáct a začíná studovat ve známé ješivě Ponevez u Tel Avivu, škole tak proslulé, jako je pro muslimy medresa v íránském městě Kum a pro katolíky Vatikánská univerzita, Oxford nebo Harvard.
Dan a Izrael Segalové jsou v Ponevez nejlepšími z nejlepších. Nebo je snad Izrael se svým analytickým myšlením ještě lepší než jeho starší bratr?
V Ponevez působí rabín Ha-Rav Eliezeh Schach. Jeden z nejvlivnějších lidí v Izraeli, velký vykladač Zákona. Radí, jak žít, vysvětluje, co si myslet o světě. Je mocnější než leckterý z ministrů.
Ale rabín Schach také diskutuje a pozorně žákům naslouchá. Jemně jim vytýká chyby. Říká: „Hledejte, myslete a prosím, nesouhlaste se mnou.“
Studenti ho milují.
Jednoho dne (Izraelovi je tehdy devatenáct let) svolá Eliezeh Schach na školní dvůr Ponevez všechny studenty. Mluví klidným, tichým, ač důrazným hlasem, ale je vidět, že je pobouřený.
„Dověděl jsem se,“ říká, „že jeden muž v Evropě napsal knihu o tom, že lidé pocházejí z opic. Jmenoval se Freud. Tak kolosální hloupost jsem ještě nikdy neslyšel. Vždyť víme, že lidé se objevili na světě díky velkému dílu Stvoření. To Všemohoucí nám, Židům, dává duši a život. Navzdory našim hříchům a vinám. Snad tedy,“ posmívá se rabín Schach a Izrael se spolu s dalšími studenty směje s ním, „tenhle Freud pochází z opice. Ale já? Vy? Nikdy, za žádných okolností! Izraeli, odůvodni nám, proč se Freud tak strašně mýlí.“
A Izrael Segal vyvrací všechny bezbožné nesmysly. Hledá vhodné interpretace Zákona a citáty z Tóry. Na hlupákovi Freudovi nezůstane niť suchá a rabín Schach je spokojený s přesnou argumentací.
Chasidský cadik Darwin
Prázdniny. Izrael jede do Jeruzaléma. Netuší, proč mu idiotismus formulovaný Freudem tolik vrtá v hlavě. Určitě je to důsledek jeho matematické mysli: zaslechl věty, které nedávají smysl v žádné logice.
Freud – říkal studentům Eliezeh Schach – o tom prý napsal knihu. Můj Bože, jak to je hloupé! A jak zajímavé!
Izrael, v punčochách a kalhotách ke kolenům, v černém chalátu, v kipě a filcovém klobouku jde do knihovny ve světské části Jeruzaléma.
Nikdo, dokonce ani milovaný bratr, o jeho výpravě nemá ponětí. Izrael se bojí, protože ví, že páchá velký hřích. Zvědavost je však silnější.
Knihovnice je postarší, jemná, seschlá dáma. Sotva skryje smích, když ji Izrael prosí o knihu „toho Freuda“ o lidech pocházejících z opic. Ale je přátelská a milá, nechce v žádném případě mladého chasida urazit.
„Zdá se mi,“ vysvětluje, „že to napsal anglický přírodovědec Charles Darwin. Sigmund Freud se věnoval něčemu jinému. Jestli chceš, půjčím ti jeho knihy.“
„Jaký to má význam: Freud, nebo Darwin?“ ptá se útočně Izrael. Ale už si není tak úplně jistý, že rabín Eliezeh Schach ví všechno.
Knihovnice se celou dobu usmívá.
Posadí se v čítárně, otevírá O původu druhů. Hned za titulní stranou je rytina a na ní vousatý muž, soustředěný, věřící. Dívá se na Izraela ohnivýma, moudrýma očima. Takhle nemůže vypadat žádný přírodovědec, fantasta, pohádkář, žádný gój, žádný Angličan.
Charles Darwin vypadá jako nejopravdovější chasidský cadik.
Izrael dlouze hledí na rytinu, toho dne už nepřečte ani řádku.
Vždyť ten Darwin, myslí si, by mohl být rodným bratrem rabína Schacha. A napsal tak tlustý spis, tlustší než nejedna židovská kniha. Takové tlusté knihy se nepíšou na koleně, to nemůžou být samé nesmysly. Něco na těch lidech a těch opicích musí být. Nelze to jen tak zavrhnout.
Knihovnice říká, že knihu O původu druhů zakončuje hymnus na počest Boha, Stvořitele všeho.
Otroctví každodennosti
Skoro v čítárně bydlel. Seschlá knihovnice mu nosila další a další tituly. Každá stránka přečtené knihy se mu ukládala do mozku. Na kolik nových, neznámých věcí se bude muset zeptat rabína Schacha!
Konec prázdnin. Zůstal mu čas na jednu, poslední knihu. Došel až na stranu dvacet osm. A tam je napsáno: „Bůh je mrtvý.“
Sesouvá se ze židličky, filcový klobouk se odkutálel stranou. Stará knihovnice si myslí, že se chlapci něco zlého stalo, udělalo se mu špatně, omdlel, snad měl infarkt.
Izrael se budí a cítí, že nemá duši. Že už nic nebude tak jako dosud. Neví, proč je, nezná odpovědi na žádné otázky. Mystická, krásná logika talmudu se někam poděla. Zmizela víra, tajemství je pryč. Už nikdy nebude létat nad chodníky Mea Šarim.
V jednom okamžiku přestává být Izrael šťastný. Darwin a Nietzsche v jeho srdci vyhloubili ohromnou díru, již – říká – dodnes nikdo a nic nedokázali zaplnit.
Vyjde z knihovny s odhalenou hlavou.
V ješivě řekne rabínovi Schachovi: „Od-
cházím.“
Eliezeh Schach nechce věřit.
„Přikázal jsi mi klást otázky,“ vysvětluje Izrael. „Přikázal jsi mi hledat odpovědi, nořit se do hloubky k podstatě věcí, odhodit skořápku, nadzdvihnout poklop. Věř mi, že jsem neudělal nic víc, než jsi mi radil.“
Rabín Schach se ptá: „Proč?“
Izrael odpovídá: „Jaký má Bůh zájem na tom, aby se o šabatu nezapalovala světla? Snad to před tisíci lety byla práce, již člověk ve svatý den nemohl dělat. Dnes je to však jen stisknutí vypínače. Ale my se chováme, jako by se nic nezměnilo, jako by Stvořitel opravdu zakázal světlo na šábesový večer. Řekni mi, jaký zájem má Bůh na tom, abych si nejprve obul botu na pravou nohu? Proč by to mělo Boha zajímat? Bůh, to je abstrakce, svatost, dokonalost, ne otroctví každodennosti. Odcházím,“ zakončuje, „kvůli tobě. Protože jsi mi přikázal myslet, ale neřekl jsi mi, že existuje zeď – hranice mého myšlení. A za tou zdí že je něco, co musím vidět.“
Přestal nosit kipu a klobouk, ale pořád ještě má punčochy a kalhoty ke kolenům, černý chalát a světlou košili. Nemůže si koupit jiné oblečení, protože nemá peníze. Kolemjdoucí se na něj dívají jako na blázna: nějaký chasid-nechasid, pošahaný, mešuge.
Doma pochopení nenajde, protože milovaný bratr bude co nevidět rabínem a pod jeho nátlakem zbytek rodiny přistoupí na to, že Izrael nikdy neexistoval. O mnoho let později pochopí, že za tím stála dokonalá nenávist: když chasid opouští svou víru, rodina organizuje pohřeb, aby se podělila o svou bolest, oznámila, že jí právě zemřel bratr nebo syn. Dan mu ale nepřiznal právo dokonce ani na symbolickou, důstojnou smrt. Po letech Izrael veřejně prohlásí, že bratr na něm spáchal šoa.
Autor je publicista a spisovatel.
Z polského originálu Izrael już nie frunie (Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2006) vybrala a přeložila Lucie Zakopalová.