Společná přednáška kanadských zvukových výzkumnic se zabývá praxí field recording z feministického hlediska. Ač se tento přístup, kladoucí větší důraz na roli soundartistky než na samotnou nahrávku, může z odstupu jevit jako slepá linka, text živě zachycuje performativní aspekt nahrávání. Mikrofon přeznačkovává tělo, spolu s amplifikací zvuků narůstá pocit rizika.
Andra: Řekněme si nejprve, odkud se vlastně praxe zvukových procházek vzala. Pojem soundwalks poprvé použil v sedmdesátých letech Raymond Murray Schafer, kanadský skladatel a zakladatel zvukově environmentální výzkumné platformy World Soundscape Project. Schafer ale v té době pojem užíval jen orientačně a nepřiřkl mu status výzkumné metody. Později praxi zvukových procházek dále zkoumala vancouverská soundartistka Hildegard Westerkampová ve svém rozhlasovém pořadu, kde pouštěla zvukové záznamy různých místních lokalit se záměrem podnítit posluchače, aby si více všímali zvuků svého životního prostředí. Nahrávky často doprovázela komentáři zmiňujícími ty aspekty daných míst, které se nedaly sluchem přímo zaznamenat. Westerkampová tehdy mluvila o mikrofonu nahrávacího zařízení jako o nástroji, jehož prostřednictvím mohla jako přistěhovalkyně a jako žena vstoupit na cizí území: s mikrofonem v ruce získávala pocit autority a jistého poslání.
Mikrofon a pistole
Také já jsem z vycházek za zvuky v posledních letech učinila hlavní bod své výzkumné i umělecké činnosti a rovněž jsem prožila pocit autority, ale i to, jak snadno v jistých situacích vyprchá. Právě o pocit poslání či zmocnění, který nahrávající prožívá, jde především: naším cílem je v průběhu nočních zvukových procházek zkoumat rozsah oné autority, ale také její trhliny a zlomy ve vztahu k genderu. Když podnikáme své zvukové procházky po Montrealu či Lachine, v některých ohledech vystupujeme jako urbánní výzkumnice či „flaneurky“, pozorovatelky městského životního prostředí. Je nicméně třeba podotknout, že nejsme jen osamocené, od okolního dění distancované pozorovatelky, ale také zúčastněné posluchačky, spojené pupeční šňůrou mikrofonu s okolním světem, a to tím silněji, s čím větším zesílením slyšíme nahrávané zvuky. Flaneurům se nicméně podobáme v tom smyslu, že jsme obě putující výzkumnice a dokumentátorky městského života.
Otázka, do jaké míry může žena zaujmout pozici flaneura, patří mezi ty, jež ve své době budily pozornost feministických myslitelek. Elizabeth Wilsonová ve své knize Sphinx in the City (Sfinga ve městě, 1991) například tvrdí, že svoboda a anonymita spojená s životem ve městě spolu s možností vyletět z maloměšťáckého hnízda umožňuje stát se flaneurem i ženě. Autorka, jak vidno, předpokládá zásadní rozdíl mezi svobodou městského života a omezeními života maloměstského. Sandra i já jsme byly zvědavé, do jaké míry se tyto rozdíly rozehrají během našich nočních zvukových procházek. Avšak přes očekávatelné odlišnosti v úrovních hlasitosti zvuků spojených s dopravou a industrií jsme my samy – jakožto ženy putující nocí za zvuky – měly pořád tytéž, podivuhodně neměnné sociální prožitky.
Ráda bych zde aspoň stručně představila některé své zkušenosti s nočními procházkami za zvukem.
Už když se připravuji na své cesty za nahrávkami, nepochybně pociťuji své jednání v celkově zvýšené míře.
(Poodejdu a vezmu si černý plášť.)
Jemně svírám svoji výzbroj.
(Ukazuji pouzdro.)
(smích)
Je dobře skrytá ve velkém a – přinejmenším zdálky – imponujícím koženém plášti.
(Otočím se a vytáhnu mikrofon.)
Jediný viditelný výčnělek je namířený mikrofon, připomínající pistoli.
(Otočím se kolem dokola s mikrofonem v ruce.)
Ale právě teď ho nepotřebuju, takže ho zase schovám do kapsy.
Amplifikace a zranitelnost
Kráčím cílevědomě, soustředěná na poslech a nahrávání. Jednatřicátého října, právě na Halloween, jsem šla nahrávat na přístavní molo v Lachine. Když jsem procházela parkem k pobřeží, všimla jsem si auta zaparkovaného u majáku. Potom nastartovalo a pomalu kolem mne projelo k parkovišti. Viděla jsem, jak obličeje uvnitř zírají. Přemýšlela jsem, zda je vyplašil můj příchod, ale brzy jsem se začala plně soustředit na své nahrávání. O chvilku později mě vylekal zvuk vozu, který se vysokou rychlostí blížil přímo ke mně. Uskočila jsem z cesty a otřesená zašla zpátky do parku. Myslím, že to, co jsem tehdy zažila, jen odpovídalo mému maskování: lidé v autě se mohli domnívat, že se k nim blíží policista – aspoň dokud mě neviděli zblízka. Potom mě prostě chtěli vystrašit a získat své území zpátky. Během jiných nočních vycházek za zvukem jsem zažila podobné, i když už ne tak vypjaté příhody týkající se územních nároků: cyklisty měnící směr své jízdy, aby mohli projet těsně okolo mne, i když volného místa zde bylo dost, chodce, který za mnou házel do řeky led.
Sandra: Noc na rozdíl od denních procházek spojených s řadou rušivých momentů poskytuje v mnoha ohledech ideální podmínky pro nahrávání. Pod příkrovem temnoty ustoupí tyranie vizuálního a s prostorem okolo lze navázat nový vztah, který už nezáleží jen na tom, co vidím, ale také na slyšeném. Jako žena, která chodí sama nocí a nahrává její technologicky amplifikované zvuky, ovšem zároveň přicházím o obvyklé způsoby orientace. Když hlasitost náhle zesílí, vztah mezi zvukem a prostorem se promění a vzbuzuje ve mně intenzivní pocit zranitelnosti. Zásadně se mění obvyklé signály, jejichž prostřednictvím mohu určit potenciální hrozbu nebo případné nebezpečí – například díky jemnému rozdílu mezi šustěním listí ve větru a šustěním listí, jímž někdo prochází. Jakýkoli pocit autority, který bych mohla svou činností získat, se potmě zásadně oslabuje. Uvážíme-li všechny kulturní a historické souvislosti pojící se k situaci ženy, která se prochází tmou, jeví se noční zvukové vycházky v blízkosti průmyslových zón na okraji města jako riskantní podnik. Právě zranitelnost, spolu s ochotou slyšet neznámým způsobem, leží v srdci mých zvukových procházek.
Zakázané území
Po neúspěšném pokusu v noci 25. října, kdy jsem se na temném neznámém místě příliš bála, jsem se znovu vypravila nahrávat: je asi osm hodin večer, dávno po soumraku, a já jdu podél kanálu po cestě, kudy jsem nikdy předtím nešla, směrem na západ. Potkám několik lidí, většinou mužů. Jak se soustředím na poslech zvuků, slyším také stopy svého neklidu. Neustále se ohlížím okolo sebe, abych zjistila, co se za mnou děje, a jsem si dobře vědoma, jak se má nervozita – šustot oblečení, nárazy kabelu – zapisuje do mého záznamu. Rozhoduji se sejít z cesty a jít mimo chodníky a jejich osvětlení. Uvědomuji si obě stránky rizika, které podstupuji: na jedné straně je zde zranitelnost, která ve mně narůstá, když se vydávám do tmy, a jsou zde všechny ty příběhy o mužích, kteří potmě vyskakují zpoza keřů a útočí na ženy, na straně druhé mě těší moc, kterou získávám, když mohu pozorovat, aniž bych byla povšimnuta, když mohu zaujmout postavení nočního chodce, flaneura. Jen s vědomím tohoto poslání se dokážu plně soustředit na to, co slyším. Jak kráčím, tiše sleduji pohyby každého, kdo prochází kolem, a všímám si, v jakém vztahu je jeho směr k mé poloze.
Míjí mě muž na kole. Jak pomalu projíždí, vidí mě jít přítmím a všimne si, že ho sleduji. Když jsem se za ním otočila, na chvíli jsme se setkali pohledem. Minul mě, zastavil, otočil kolo a vracel se zpátky. V tom okamžiku jsem rychle odklusala listím k chodníku a zastavila se až pod lampou, v plném světle. Protože jsem se nechtěla ze světla vzdálit, stála jsem pod ní a předstírala, že hledám cosi v kabelce. Ruku jsem měla uvnitř kabelky pro případ, že by se pokusil ukrást můj minidisk, ale také s vědomím, že s rukou v kabelce vypadám, jako bych sahala pro zbraň.
(Na tomto místě byl přehrán záznam celé příhody. Ovšem ani po vyrovnání hlasitosti nebyl mužský hlas v okolním ruchu srozumitelný, jelikož Sandra v obavě o své bezpečí udržovala patřičnou vzdálenost a mikrofon držela těsně u těla. Nepohnula mikrofonem, aby lépe zaznamenala konverzaci.)
Slova, která se pravděpodobně měla stát návrhem „Nechtěl jsem, ale…“, předčasně utichla, když si muž všiml, že nahrávám, a zeptal se mě: „Co děláte s tím… Vy nahráváte?“ Mezitím ovšem nejspíše zhodnotil riziko plynoucí z toho, že držím mikrofon a rozhovor nahrávám. Pravil tedy dvojznačně: „Chci vědět, co se děje, chci vědět…“ a pak významně: „Měla byste toho nechat.“ Když si uvědomil, že jsem neučinila žádný pohyb, abych vypnula nahrávání, řekl si, že se mě zeptá, co nahrávám. Odpověděla jsem uštěpačně: „Jenom zvuky.“ Zeptal se: „Do školy?“ Teprve má poněkud podrážděná odpověď, že jde o výzkum, ho přiměla upustit od dalšího navazování kontaktu, ať už byly jeho motivace jakékoli, a rychle se stáhnout s odpovědí: „To je v pořádku.“ Mikrofon – jakožto prostředek nahrávání a jako technologická bariéra stojící mezi mnou, mým tělem, a mužem – tedy nakonec označkoval mé tělo jako zakázané území.
Z anglického originálu Soundwalking at Night (Night and the City Conference, McGill University, Montreal 2001) přeložil Ondřej Klimeš. Redakčně kráceno.