„Tak se nám zabila Iveta…“ Jeden by si myslel, že nutně musí následovat otázka: „Kerá Iveta, paní Müllerová?“ To bychom ale nežili v zemi, kde většina lidí zná příběh Ivety Bartošové lépe než vlastního partnera. Že se bulvár neštítí žádných „pomejí“ a bude se z mrtvoly vyživovat ještě měsíce, o tom nikdo nepochybuje. Zajímavé je sledovat, jak se se smrtí „šílené princezny“ (Blesk) vyrovnávají takzvaná nebulvární média. Informovat musí, jinak by neplnila svoji funkci (a A2 jakožto seriózní médium nemůže zůstat pozadu). Kromě toho není možné, aby bulvár vyžral vše – a my nic! Na iDnes.cz fotografka Lenka Hatašová vzpomíná na poslední setkání se sebevražedkyní: „Měla stejný krásný úsměv jako dřív, jen se jí špatně mluvilo. Bylo ale vidět, že si focení užívá…“ – ale pardon, řeklo se nebulvární média. Víte, čím se liší nebulvární média od bulvárních? Tím, že v nich události komentují experti. K sebevraždě „popelky české pop music“ (Aktuálně.cz) se tedy vyjadřují mediální odborníci, psychologové, psychiatři a další profesionální komentátoři vezdejšího světa. Expertem všech expertů je psycholog Jeroným Klimeš. Nevím, jak to dělá, ale jeho telefonní číslo se mezi seriózními novináři šíří jako morová nákaza ve středověku. Přál bych si stát se na chvíli látkou jeho trenýrek, snad bych pak pochopil, odkud pochází ta neodolatelná přitažlivost jeho osobnosti. A mimochodem, já opravdu znám dvě Ivety…
k!amm
Poslední dobou si v kině nejvíce užívám snímky vyrobené pro televizi a promítané na plátně pouze jednorázově při speciálních premiérách či na novinářských projekcích. Nejčerstvější zážitek z kina byl o to paradoxnější, že šlo o dokumentární fresku věnovanou připomínce prvního dne československého televizního vysílání. Stylisticky opulentní dokudrama Televise bude! natočil Jan Bušta víceméně v jediném záběru a diváky uvyklé na mluvící hlavy bude nepochybně provokovat. Zajímavější je však otázka, k čemu tento finančně náročný experimentální projekt vyprovokuje vedení České televize, která doposud neoplývala velkou odvahou při výrobě vlastních pořadů. Pořady jako České století, Český žurnál či zmíněný dokument ukazují, že určitá vůle být v kontaktu se světem, kde se z televize stává progresivní médium, existuje. Doufejme, že si vezmou příklad i filmoví producenti.
T. Stejskal
Davy nedočkavých čínských mandarínů šustí jeny po kapsách, kapitáni čínského průmyslu se nedočkavě tlačí do místnosti, ve které má dojít k podpisu: „Co když si to ten brýlatý běloch rozmyslí?“ Všichni se zatajeným dechem čekají, až Lubomír Zaorálek přiloží své pero k papíru a podepíše se. V ten moment začíná ohňostroj, do vzduchu vylétají mraky lampionů štěstí a čínští finančníci si chystají miliardy – právě dostali odpověď na klíčovou otázku v oblasti svých investičních zájmů. Drama se odehrává i v uvědomělých českých redakcích. V sázce není nic menšího než celá česká tradice boje za lidská práva. Jestli to ten socan podškrábne, je konec. A on to opravdu podepsal! Nezbývá než si jako profilovou fotku nastavit tibetskou vlajku, napsat, že svět, který jsme znali, skončil, zavzpomínat na dalajlámu, otevřít láhve levného rumu a opíjet se na hrobě slavné tradice české zahraniční politiky, která se odvíjí od otázky Tibetu.
T. Tlustý
Po buňkách al-Káidy, toužících vyhodit do povětří Eiffelovku, a po kutilských teroristech, kteří provádějí své útoky nástroji ze sortimentu každého lepšího zahradnictví, obchází Francii nové strašidlo islámského terorismu. Tamní politici jsou totiž znepokojeni několika desítkami mladých Francouzů, kteří se rozhodli vést v Sýrii svatou válku proti režimu Bašára al-Asada. Na konci dubna francouzské ministerstvo vnitra otevřelo bezplatnou linku, na kterou se budou moci dovolat rodiče či blízcí potenciálních islámských extremistů. Experti na drátě volajícím sdělí, jak vyrůstajícího džihádistu poznat a jak mu výlet na druhý břeh Středozemního moře rozmluvit. „Je to jako s ledovci v Atlantiku, některé je lepší nechat pod dozorem plavat a nepřibližovat se, ale současně je nutné vyhodit do povětří ty, jež se stanou hrozbou pro přídě lodí. Justice musí být tak trochu ochránkyní Titaniku,“ objasnil soudce Marc Trévidic postup francouzského soudnictví při dohledu nad těmi, kteří se mezitím ze svaté války již vrátili.
J. Horňáček
Pěkně se to sešlo, jakápak tragédie! Satanovy vlaky vždycky jezdily načas. A když se všechno přichystá den dopředu, můžete si potom už jenom užívat. Což se mi poslední dubnovou noc skutečně povedlo. Před půlnocí jsem stál na Petrových kamenech, plival na kříž, močil na hostii, sodomizoval kocoura a Iveta, která byla vždycky pro každou špatnost, mně přitom lízala řitní otvor – ach Bože! Její tvář byla andělsky bílá a zase krásná jako v klipu Půlnoční smíření. Rychtář držel pochodeň a hvízdal si, Pomeje rozléval mešní víno, z kterého sám vydatně upíjel, a Macura, ten zachránce padlých žen (cha cha), nám přitom ministroval. Vsadil bych se, že z křoví u břehu nás pozoroval Novotný – ten spratek je všude – a moje glosa je tedy nejspíš už pasé. Ve dvě jsme celou tu filipojakubskou taškařici ukončili a hurá do Uhříněvsi na večírek. Přál bych vám zažít kocovinu, která druhý den následovala. Myslím, že jsme to trochu přehnali s vínem, koberec už nikdo nevyčistí, ale stálo to za to. No nic, někdo si prostě užívá a někdo ne. Všichni víme, že když někomu není dáno, může ležet na kolejích třeba celý den a nic pořádného z toho stejně nebude.
B. Shake jr.