Černé labutě nad Irákem

Dědictví al­-Káidy, nebo výsledek západní politiky?

V posledních týdnech se v hlavních zprávách většiny zpravodajských stanic i v jiných médiích objevuje jméno teroristické organice Islámský stát v Iráku a Levantě. V současnosti zřejmě nejúspěšnější teroristická organizace na světě navazuje na al­-Káidu, reaguje však na situaci, na níž mají svůj podíl i západní země.

Irácké události z posledních týdnů představují podobné překvapení jako náhlý příchod arabského jara před čtyřmi roky. Jen málo odborníků do svých prognóz zahrnulo tak dramatické scénáře, jaké představoval vývoj v Tunisku, Libyi a Egyptě po roce 2010, eskalace násilí v dosud poklidné Sýrii či nedávný obrovský úspěch teroristické organice známé pod jménem Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL), případně v méně přesném překladu Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), která ovládla hned několik iráckých regionů.

Všechny tyto události by bylo možné vztáhnout k „teorii černé labutě“ americko­libanonského ekonoma Nassima Nicholase Taleba, o které píše ve své stejnojmenné knize The Black Swan (2007). Jak uvádí, jde o „překvapující události významného dopadu, které jsou zpětně racionalizovány způsobem, jako by mohly být vlastně očekávány“. Taleb se ve své knize zabýval příkladem libanonské občanské války, která se vyznačuje řadou podobností se současným blízkovýchodním děním.

 

Dědicové al­-Káidy

Dlouho se zdálo, že po odstranění režimu Saddáma Husajna v Iráku není prostor a vlastně ani důvod pro změnu diktátorského režimu. Důsledky arabského jara se projevily především v Sýrii a tamních brutálních událostech (což by ovšem nemělo vést k odsouzení arabského jara jako takového). O al­Káidě se mezitím soudilo, že pomalu odumírá. Nešlo jen o to, že na události arabského jara nedokázala al­Káida v podstatě nijak zareagovat, neboť ho podobně jako zbytek světa nepředvídala, ale především o to, že příznaky jejího oslabování se objevovaly již dříve. Pozornost tak byla až příliš zaměřena na afghánsko­pákistánské centrum al­Káidy, které iniciovalo útok 11. září 2001, respektive na její západní buňky, které provedly několik velkých teroristických úderů v Evropě. Tam bylo možné v průběhu posledního desetiletí pozorovat opravdu citelné oslabení. Odlehlejší oblasti arabského světa, jakými jsou východ Sýrie či západ Iráku, ale třeba i Sahara, kde dědicové al­Káidy čekali na správný okamžik, zůstaly očím západních pozorovatelů skryté.

Ač se to z informování současných médií nemusí zdát, organizace ISIL ve skutečností není žádnou novinkou. Jedna z nejextrémnějších teroristických skupin vznikla po roce 2003 na území Iráku a její představitelé, například Abú Músab Zarkáwí, se ani v nepřehledném krvavém dění v „novém“ Iráku rozhodně neztratili. Jejich inspirací a ideologickým vzorem byla „originální“ binládinovská al­Káida. Ta však nebyla nikdy klasickou hierarchickou teroristickou skupinou, nýbrž organizací nového typu, která fungovala decentralizovaně, podobně jako fungují třeba pobočky globálních potravinových řetězců po celém světě. Jednotlivé buňky nabízely podobné „produkty“ pod stejným logem, aniž by se musely osobně setkat s Usámou bin Ládinem či Ajmánem Zawáhirím. Ti o nich ostatně nemuseli ani vědět. Tyto radikální skupiny se mohly od svého vzoru začít postupně odklánět, a to ideologicky i taktikou. Mohly například ještě vystupňovat brutalitu uplatňovanou vůči „odpadlickým muslimům“, hlavně šíitům. To je případ ISIL.

 

Rozděl a panuj

Úspěch ISIL sice vyvolal na Západě pozdvižení, obavy však nejsou zdaleka tak velké jako ze „staré al­Káidy“. Vždyť aktivity ISIL se zatím dotýkají především životů muslimů, hlavně šíitských, nikoli občanů Západu. Na rozdíl od tálibánského režimu v Afghánistánu je však teritorium ISIL výrazně blíž a mnoho muslimů (a především sunnitů) stále nemůže zapomenout, že Západ má na dnešním chaosu velmi zřetelný podíl. Současní radikálové totiž těží právě z antagonismů a konfliktů, které dlouho ležely pod pokličkou Osmanské říše a které zcela účelově pomohly rozdmýchat západní velmoci, hlavně Velká Británie a Francie. Od éry kolonií a mandátů na Blízkém východě sice už uplynula dlouhá doba, přesto je dědictví tohoto období i dnes velmi živé. Nikoli jen hranice Iráku, ale celý nový vzhled srdce moderního Blízkého východu upravila v hrubých rysech tajná britsko­francouzská Sykes­Picotova dohoda, podepsaná v roce 1916. Nové politické hranice, které v popelu Osmanské říše o několik let později skutečně vznikly, sice dobře korespondovaly s tehdejšími britsko­francouzskými zájmy, ale také byly předzvěstí veliké tragédie o mnoha dějstvích a na mnoha scénách.

Nové hranice Iráku, Sýrie, Palestiny a Libanonu (snad s jedinou výjimkou Jordánska) totiž prakticky vůbec nerespektovaly přání místního obyvatelstva. Naopak, byly vytyčovány právě tak, aby ho co nejvíce ­oslabily ­vleklými vnitřními konflikty a spory. To v konečném důsledku vyhovovalo koloniální politice „rozděl a panuj“, praktikované Británií a Francií – aspoň do doby, kdy se i jim represivní opatření a místní revolty vymkly z kontroly a obě mocnosti se ze scény více či méně potichu vytratily a zřekly se spolu­odpovědnosti za další vývoj.

Desítky let po odchodu Francie a Británie z Blízkého východu jejich dávné viny připomínají možná tak odpovědnost Spojených států za osud amerických indiánů. Tedy politováníhodnou skutečnost, která se odehrála v jiné době – a se kterou se svět v podstatě smířil. Dění na Blízkém východě však ukazuje, že historické křivdy jsou v tomto případě mnohem živější. Některé jejich důsledky vidíme právě dnes.

Autor je politolog a právník.