Cesta do rakouského Innsbrucku je náročná a otravná, ale stojí za to ji urazit. Když pominu malebnost podhorského střediska, jež se v zimě stává cílem tisíců lyžařů, je zde ještě jeden důvod, proč se sem vydat. Tím je hudební festival Heart of Noise, který se tu letos konal již počtvrté. Zprvu to byla akce pro pár místních nadšenců, v současnosti jde díky promyšlené dramaturgii a cílevědomosti organizátorů o významnou hudební událost.
Páteř organizačního týmu tvoří lidé pohybující se kolem místního klubu P. M. K. Ten mimochodem nabízí kvalitní hudební program i během roku. V poslední době tam vystoupili například Melt Banana či KK Null. Jednotící linku programu nereprezentuje ani tak slovo noise v názvu, jako spíše žánry ukotvené v temnějších hudebních vodách. Úkroky stranou však nejsou vzácné – připomeňme třeba loňskou účast producentů techna Voices from the Lake. Důležitější než žánrová jednolitost je pro organizátory celková atmosféra.
Dějištěm třídenní akce je především místní Stadtsaal a přilehlé travnaté prostranství, vtipně pojmenované Para Noise Garden. Cena 35 eur za vstupenku na celý festival je vzhledem k nabitému programu vyloženě přátelská, a to nejen na rakouské poměry. Kulturní dům působí trochu velkopansky: uvnitř jsou vysoké stropy, fresky a balkony. Po akustické stránce ale prostor naprosto vyhovuje. Opravdovým symbolem Heart of Noise jsou ale koncerty na střeše hotelu Pema. Ať tam hraje kdokoli, už samotný výhled na podhůří Alp je prostě k nezaplacení.
Letos se festivalu zúčastnilo hned několik proslulých hudebních inovátorů a experimentátorů. Vzhledem k jeho věku a zásluhám nejprve zmiňme Joachima Roedeliuse, bývalého člena německých Cluster Hans. V duu s innsbruckým rodákem Wernerem Moebiusem vytvořili subtilní hudební koláž o stopáži necelé hodiny. Výsledný tvar zněl bohužel až příliš akademicky, a tedy i poněkud nudně. Přesto musíme smeknout před čerstvým osmdesátníkem, který pořád zdatně a smysluplně tvoří. O poznání dynamičtější bylo vystoupení Ryoji Ikedy, který zde představil svůj audiovizuální projekt Supercodex (dovolím si ale poznamenat, že jeho olomoucký koncert v kině Metropol před pár lety byl snad ještě o něco lepší). Svatou trojici nezdolných hledačů zvukových struktur uzavírá Philip Jeck. Mezi veterány hlukové scény lze dnes zcela jistě počítat i americkou skupinu Wolf Eyes. Jakkoli jsou již za zenitem, jejich koncert mě dokázal vtáhnout. Jejich hudba jako by byla příkladem rčení „ber, nebo nech být“. Někdo si zkrátka může dovolit jít až na samou mez únosnosti, aniž by ztratil hvězdné renomé.
Velkým překvapením pro mě byl italský hudebník Lorenzo Senni. V Innsbrucku představil projekt Bora, na němž se podílí také vizualista Yuri Ancarani. Senni moduloval jednoduché repetitivní hudební vzorce a vrstvil je přes sebe. Výsledný efekt gradujících smyček, podpořených autentickými zvukovými stopami doprovodného filmu, byl impozantní. Vrcholem druhého festivalového dne bylo těžkotonážní vystoupení britských Emptyset. To, co předvedli v Innsbrucku, bylo srovnatelné snad jen s kobercovým náletem na Drážďany. Ve svém pojetí techna, do kterého vsazují noiseové prvky, se dostali mnohem dále než třeba Pan Sonic. Nechyběla ani tradičně skvělá projekce, vytvářená v reálném čase a v součinnosti s právě vznikající hudbou. Po Emptyset přišel na řadu Russell Haswell. Ten navázal na vystoupení předchozí dvojice a bylo zjevné, že nic dalšího ten večer už nemůže přijít.
O krásnou tečku za festivalem se následující den postarali v Berlíně usazení Lumisokea. Své temné techno zahalili do jedinečné hry světel a dýmu. Jejich set byl důkazem toho, že i relativně různorodé žánry mohou být díky promyšlené koncepci organizátorů sladěny v organicky působící celek. Srdce hluku je otevřené.
Autor je básník.
Heart of Noise. Innsbruck, Rakousko, 6.–8. 6. 2014.