Některá mediální spojenectví prostě nevymyslíte, ani kdybyste se sebevíc snažili. Třeba když se legendární (i když v posledních letech poněkud vyčpělé) Literární noviny náhle ocitnou pod doménou Parlamentních listů. Koho zajímá, jak se stalo, že levicový kulturní měsíčník s dlouhou tradicí skončil alespoň formálně jako součást konzervativního až fašizujícího deníku, musí si vystačit s nic neříkající odpovědí: „Dobrý den, jde o spolupráci založenou na vzájemné propagaci. Změnila se pouze doména, web jako takový žádné změny nečekají.“ Změn se sice bát nemusíme, ale na webu i Facebooku Literárních novin se můžete třeba v perexu článku s názvem Tragédie a statistika dočíst, že jde o „odpovědi na otázky Parlamentních listů“. Pod článkem je přitom podepsána redaktorka Literárních novin Tereza Spencerová. Vypadá to tedy, že propojení se může brzy týkat i redakcí. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co můžou mít novináři z Literárních novin a Parlamentních listů společného. Až mne napadlo, že jedna věc by se při troše dobré vůle přece jen našla – obliba nejrůznějších spikleneckých teorií. V tom se levice s pravicí potkává vlastně odjakživa. Ještě tu je ale možnost, že nepůjde o ilumináty, nýbrž o peníze. Pak by bylo pěkné vědět, na kolik si v Literárkách svou tradici cení.
P. Chodec
Ve vší té reprízované letní bídě nabízí Česká televize v premiéře dokumentární cyklus Americké století očima Olivera Stonea. Potud je to dobrá zpráva. Teď ta horší. Trochu to totiž vypadá, že se televize za nákup seriálu zpochybňujícího stereotypy poválečné historie stydí a pokouší se ho vysílat a zároveň schovat, což se jí ostatně dlouhodobě daří s většinou kvalitnější kinematografie. Na první díl si museli diváci počkat až skoro do půlnoci – předchozí čas si mohli ukrátit xtou reprízou filmu s Belmondem a zhlédnutím italského snímku ze sedmdesátých let. Další díly jsou naplánovány na stejné nebo ještě pozdější časy. Jiné dokumenty přitom Česká televize nasazuje v dobu mnohem atraktivnější. Třeba za „vůní levandule“ do Provence se můžete s Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem vypravit už v devět hodin večer. Stoneův cyklus, zdá se, někomu moc nevoní…
J. G. Růžička
Tato zpráva k vám zřejmě nedorazila: v Praze 8 zmizelo několik stromů. V Křižíkově ulici byly po jedné červencové bouři prořezány dřezovce. A to doslova dočista, nezůstala ani větvička a prakticky ani lupínek – jen holé kmeny. Stromy prý mohly ohrožovat automobily či kolemjdoucí. Pokud si člověk dá tu práci a projde fotodokumentaci situace po bouři, musí uznat, že větve opravdu zasahovaly do vozovky. Přísloví „všeho s mírou“ by přesto nebylo zcela od věci, ostatně stejně jako to o dvojím měření a jednom řezání. Ale tak co? Strom je přece jen strom a pařezům, co o něm rozhodují, naše řeči hlavu nesetnou.
T. Čada
Evropští sociální demokraté mají novou hvězdu. Po Tonym Blairovi, Gerhardu Schröderovi a Josém Luisi Rodríguezovi Zapaterovi se oranžové naděje upínají k italskému ministerskému předsedovi Matteovi Renzimu. S více než jedenácti miliony hlasů byla jeho Demokratická strana při posledních evropských volbách nejvíce volenou sociálnědemokratickou partají na kontinentu. Renzi dokázal zkrotit dvě politické noční můry, Beppa Grilla a Silvia Berlusconiho, a současně svými požadavky na větší fiskální a rozpočtovou flexibilitu vytvořil domnělý kontrapunkt politice Angely Merkelové. Čtyřicetiletý premiér navíc v gerontické italské politice působí čerstvě (ačkoli bývaly doby, kdy byl juniorem mezi socialistickými premiéry třicetiletý Standa Gross, a výsledky byly přesto nevalné). Italský premiér politicky vyrostl v italské křesťanské demokracii a jeho ikonami jsou spíše Steve Jobs a Barack Obama než John Maynard Keynes a Franklin Delano Roosevelt. Čínský vůdce Teng Siaopching kdysi prohlásil: „Není důležité, jestli je kočka černá nebo bílá, stačí, že chytá myši.“ Evropští socialisté souhlasně pokyvují a tetelí se blahem z nového kocoura.
J. Horňáček
Šakali jsou u nás velkou vzácností – zatím se objevili teprve čtyři. Vlivem změn klimatu se k nám šíří z Balkánu a mohli by snad nahradit vlky. První šakal, respektive šakalí fenka, která se objevila na severní Moravě, u nás však dlouho nepobyla. Stala se obětí myslivce Ladislava Třeštíka, který novinářům bezelstně přiznal, že mu připadala jako liška! Vykřičník je zcela namístě – podle zákona smí myslivec střílet teprve, když ví, co má na mušce. Mediální ohlasy incidentu se o tom ale vůbec nezmiňují, a naopak vytvářejí dojem, že Třeštík chrabře zabránil invazi asijské šelmy do našich luhů a hájů! Tento přístup si zaslouží vykřičník druhý. Čeští myslivci mají na svědomí řadu obětí nejen zvířecích, ale i lidských. Veřejnost se však o těchto vraždách z nedbalosti dozvídá jako o nešťastných náhodách, nebo přímo jako o případech, kdy zbraň sama spustila, přestože vám každý sportovní střelec poví, jaký je to nesmysl. Ve skutečnosti jsou myslivci tlupa kovbojů, kteří pod vlivem alkoholu pálí po všem, co zmerčí, a až poté vidí, co to vlastně odpráskli. A nyní s využitím své mocné politické lobby usilují o získání statusu kulturního dědictví UNESCO. To by byla teprve trefa.
S. Vandrovec Špaček