Zavřít hypermarkety každou neděli, nebo aspoň o všech státních svátcích, je pro českou společnost asi příliš radikální. I když nedávná anketa ukázala, že většina lidí by neměla s omezením prodeje o nedělích problém, agresivním podporovatelům neomezeného volného trhu se daří vyvolat dojem nepřijatelnosti takového zákona. Nejspíš i proto je senátem schválený návrh zákona o omezení otevírací doby v maloobchodě, který nyní poputuje do sněmovny, více než mírný. Navrhovatelé chtějí zavřít prodejny s výměrou nad dvě stě čtverečních metrů jen během sedmi z jedenácti svátků. Návrh sociálního demokrata Františka Bublana je tak ještě mírnější než dva roky starý záměr Petra Gazdíka a Jaromíra Drábka z TOP 09 zavřít hypermarkety o všech svátcích. Odboráři vnímají současný návrh jako aspoň dílčí úspěch, který může pro spousty prodavaček znamenat velkou úlevu a možnost strávit svátek s dětmi. Prozatím se zdá, že zaměstnanecká práva zůstanou něčím, o co se s uctivým ponížením prosí.
P. Šplíchal
V pátek 11. července francouzská ministryně spravedlnosti Christiane Taubiraová adresovala svému vládnímu kolegovi z ministerstva financí žádost o vyčlenění prostředků na odškodnění horníků perzekvovaných v roce 1948 po masových stávkách ve francouzských uhelných pánvích. Proti stávkujícím tehdejší antikomunistický ministr vnitra Jules Moch zakročil nevídaným způsobem: zhruba tisíc horníků šlo do vězení a střety s policií za sebou zanechaly i několik mrtvých. Další desetitisíce horníků dostaly výpověď a se stigmatem stávkujících jen obtížně hledaly nové zaměstnání. Obzvláště potupná pak pro mnohé byla ztráta vojenské hodnosti, kterou získali během boje za osvobození. Z několika tisícovek tehdejších perzekvovaných každopádně do dnešních dnů přežilo jen třicet jedna mužů – po bezmála sedmdesáti letech tak dle ministryně spravedlnosti nastal čas k nápravě.
J. Horňáček
Možná už je načase založit Ústav pro studium Života na zámku. Téma společenského vzestupu jedné rodiny z českého maloměsta, jak ho líčil dobový seriál, dokonale odhaluje pilíře porevolučních devadesátých let. Na cestě za lepším živobytím se průměrná rodinka z nižší střední třídy neštítí ničeho. Ofenzivu zahajuje klasickým bratříčkováním a dolézáním za vyššími kádry. V zoufalé snaze získat dostatečný kapitál k rodinnému startupu se Töpfer neštítí prosit o peníze ani dramatika. Doma pak naříká: „Zubaři jsou na tom stejně jako já, umělci mají velkou spotřebu.“ Trapnou cestu za bakšišem pak taťka neslavně zakončí ve studiu s Přemkem Podlahou a babkou Tutovkou. Z úplného dna – tedy docela snesitelného bydlení v tři plus jedna – se jim podaří odrazit až díky restitucím. To, jak povedená rodinka nakládá s bábou Jiráskovou, nám zase leccos řekne o vztahu Klausovy éry k penzistům. Královic jí nejprve dávají „nenápadně“ najevo, že by měla přenechat životní prostor mladým vlčákům Hrachovcové s Rajchertem, až se nakonec chuděra přestěhuje k dotěrnému ňoumovi od vedle, kterého až příliš věrně ztvárnil Brodský.
J. Chlupáč
Proutek se má ohýbat, dokud je mladý. Trendu indoktrinace komercí už za studií se přizpůsobila i Filmová akademie múzických umění. Ve stínu lázeňské kolonády v Karlových Varech došlo k uzavření smlouvy o spolupráci mezi FAMU a BMW. Německá automobilka přislíbila, že bude podporovat studentské projekty, a to jednak přímou a plošnou finanční účastí na studentských filmech a jednak přípravou interní soutěže, v rámci které se mají jednotliví studenti i celé katedry zapojit do reklamní kampaně BMW a „propůjčit“ svůj talent a kreativitu tvorbě „BMW stories“, tedy příběhů vyjadřujících „your driving pleasure“. Že bude projekt radostnou jízdou pro automobilku, je už teď jasné. De facto za pár drobných ze svého obřího rozpočtu si koupí talent a nadšení studentů, kteří pro ni vyrobí spoustu reklamních materiálů a zároveň podpoří image automobilky jako bohulibého kulturního mecenáše. Jaké „potěšení z jízdy“ ale spolupráce přinese Filmové fakultě, mi zůstává záhadou.
A. Rychlíková
Unikátní urbanistický celek Letné kombinující rezidenční a odpočinkovou funkci se má během příštích let změnit v nákupněgalerijní tepnu Prahy. Tedy aspoň podle současných radních Prahy 7 a developerů usilujících o výstavbu tří obchodních komplexů na úseku asi 1,8 kilometru ulice Veletržní. Největším průšvihem je Galerie Stromovka. Jde o typickou ukázku systémového ohýbání zákonů jak ze strany developera, u něhož je snad toto jednání očekávatelné, tak ale i ze strany státní správy a místní radnice. V místě stavby jsou už nyní překračovány hygienické normy hluku i znečištění. Navíc bylo vydáno „stavební povolení k provedení změny před dokončením“. Jde prý jen o „zcela zanedbatelnou změnu“ – přístavbu k podzemním garážím, na něž bylo vydáno původní stavební povolení. A to ve formě celého bloku řádově převyšujícího rozlehlostí a výškou zdejší rezidenční zástavbu činžovních domů z konce 19. a počátku 20. století. Celé to divadélko se přitom děje na pozemku stále vlastněném městskou částí, která aktuálně hledá místo na výstavbu své radniční budovy. Nehodilo by se místo nad podzemními garážemi?
M. Tomášek