Performance Cranka Sturgeona mají jen málo společného s běžnou představou experimentálního koncertu. Často se zvrhávají ve spontánní zvukově-vizuální hru, v níž důležitou roli hraje konkrétní prostředí a publikum, ale také náhoda. Rozhovor vznikl u příležitosti nedávného pražského vystoupení.
Odkud pocházíte a kde v současnosti žijete? Kdy jste začal používat své performerské jméno Crank Sturgeon?
Pocházím z Maine, ale v současné době, pokud nejsem zrovna na cestách, pobývám v Berkshires v západním Massachusetts. Berkshires a Pioneer Valley jsou kulturně velmi aktivní oblasti. Už zhruba deset let tu funguje činorodá umělecká scéna. Nevím, jak se to stalo, ale nějakým způsobem si tato místa zachovala velmi osobitý charakter. Massachusetts, to je především Boston, ale i menší, okrajová města tu mají své umělecké komunity, například Worcester nebo Lowell, který se za posledních dvacet let změnil z feťáckého města v živé kulturní místo.
Jako Crank Sturgeon jsem začal vystupovat v roce 1992 v Bostonu, když jsem studoval na College of Art and Design. V Bostonu jsem strávil sedm let a stal se součástí místních experimentálněhudebních kruhů. Klíčové pro mě tehdy bylo především setkání s Ronem Lessardem, který vede label RRRecords.
Vaše performance jsou založené na značně neortodoxním způsobu vytváření zvuku a obsahují silný vizuální prvek. Jak moc se jednotlivá vystoupení mezi sebou liší?
V nejobecnější rovině se liší v závislosti na účasti diváků. Někdy jsou interaktivní, jindy ne. Aby fungovala interaktivita, je nutné, abych od publika dostal určitou odezvu, kterou mu můžu znovu vracet. V takovém rozvržení pak není třeba se podbízet – je skutečně možné zrušit bariéru mezi performerem a posluchači. Dělám to takhle asi pět let a dostal jsem se do bodu, kdy je podoba mých setů relativně ustálená. Například na posledním turné jsem hodně pracoval s ozvučenou lepící páskou napnutou v prostoru mezi publikem. To, co jsem dělal s páskou na pražském koncertu, byla vlastně redukovaná verze setu z předchozího turné. Předtím jsem zase amplifikovaným fixem kreslil portréty lidí z publika.
Stává se někdy, že tento způsob navazování kontaktu nefunguje?
Třeba portrétování fungovalo vždy: lidé slyší zvuk kreslení a z očního kontaktu pochopí, že jde právě o ně. Jsou to situace, kdy se často hroutí zdi, které kolem sebe lidé běžně mají. Pokud někdy došlo k problémům, týkaly se většinou ozvučení, případně vyplývaly z vnějších okolností – například v místech s velkým pódiem, kde není možné, aby publikum bylo dostatečně blízko. V takových situacích je třeba vymyslet alternativní možnosti, jak navázat kontakt.
Míváte tedy jakýsi základní plán, který ale poskytuje hodně velký prostor pro improvizaci…
Plánů mívám hned několik – každý večer můžu klidně provést úplně jinou show. Když mám třeba tři nápady, které se sice od sebe dost liší, ale jsou v souladu s tím, co běžně dělám, většinou si nejdřív otipuju místo a pak přemýšlím, jaké konkrétní věci by mohly v daném prostředí fungovat.
Na turné jste ale z praktických důvodů nucen používat jen omezený počet prostředků. Takže když vyjedete na turné například s nafukovacím šourkem, připínáte si ho každý večer, a přesto se průběh vystoupení mění?
Pokud mluvíte o chlápkovi s gigantickými varlaty, tak v této konkrétní performanci se toho měnilo opravdu hodně. V zásadě vždycky vím, jakým způsobem chci skončit a s jakými prvky je možné v daném místě improvizovat – záleží na prostoru, aparatuře, publiku. Když nejsou podmínky pro hlučný noiseový set, můžu udělat elektroakustickou performanci. Podle toho pak volím prostředky: vím zkrátka, že něco bude fungovat při tišším setu a něco jiného zase při hodně hlasitém. I z omezených prostředků, které na turné máte, se dá vytvořit velký počet kombinací. Show, kterou dělám teď, bude za měsíc vypadat úplně jinak. Budu pořád zkoušet nové nápady. O každé show zpětně přemýšlím – když skončí, zapisuju si své postřehy a příště něco přidám, něco zase odeberu. Uvažuju o tom jak z hlediska zvuku, tak z hlediska performance. A když už mluvíme o promýšlení, vždy byl pro mě inspirativní přístup Johna Cage. Byl mimochodem v moderní době prvním skladatelem, který svými myšlenkami ovlivnil vizuální umění. Do té doby to bylo vždy naopak. Mluvím o něm ale hlavně proto, abych zdůraznil, že skutečně považuju za velmi důležité znovu a znovu přemýšlet o tom, co dělám. A také je mi blízká jeho potřeba vnášet do tvorby prvek náhody. Lépe řečeno: Cage nejenže zapojil nahodilost do tvůrčího procesu, ale také měl odvahu se jí plně poddat.
Zdá se mi, že právě to lidé na Cageovi nechápou. Čtou si o něm, uctívají ho, ale málokdo dokáže k umění přistupovat tak radikálně jako on. Oslavy jeho výročí před dvěma lety byly štědře sponzorované, ale většinou šlo o akce, na nichž si umělci mezi sebou navzájem dělali dobře…
Přesně tak, Cage je kanonizován a oslavován, ale často lidmi z velmi konzervativního hudebního prostředí, kteří si na cageovskou radikalitu jenom hrají.
Vraťme se k vašim vystoupením: čeho chcete prostředky, o nichž jsme mluvili, dosáhnout?
Snažím se především vytvořit prostředí, v němž budu schopen s neutuchající radostí a intenzitou produkovat nejrůznějším způsobem zvuky a tak komunikovat s daným prostorem. V současné době jezdím po Evropě, večer co večer dělám v podstatě dost podobné věci, a přitom pokaždé odcházím ze scény ohromený – z toho, jak se představení na různých místech liší, jak zvuk dokáže bouřit, jak probíhá interakce s publikem…
Očekáváte jako performer od publika nějakou konkrétní reakci, nebo spíš chcete vytvořit uvolněnou atmosféru a dostat se do nějakého specifického stavu vědomí?
Já myslím, že stav, do něhož se snažím dostat, se podobá tomu, čemu se říká flow. Jde o to plně se ponořit do činnosti, oddat se čisté radosti a nadšení z tvoření. V takové situaci nemůžete téměř nic zkazit, protože se vezete na vrcholu vlny. Pokud do představení zahrnete publikum a ono to pochopí a začne spolupracovat, čeká vás bohatá odměna. Můžete tu reakci uchopit a pracovat s ní, jako jsem to udělal při pražském vystoupení, když jsem mixoval hlasy participujících účastníků, jež jsem chvíli předtím nahrál. Stačí pak přihodit špetku něčeho dalšího a celé to naroste a ztěžkne. Najednou jsem za pultem a zároveň mezi lidmi, hraju si s elektronikou, s publikem i prostorem. Takhle můžete vzít elektronické přístroje a svým způsobem je transcendovat. Elektronika se totiž někdy vzpírá – nedovoluje hráči takovou míru spontaneity jako tradiční nástroje. Já se ji ale snažím oživit, chci se cítit, jako kdybych jamoval na kytaru. Pokud se to povede, zvuk lítá prostorem naprosto nepředvídatelně. Je to jako hodně rychlý pingpong. A pokud je publikum pozorné, naladěné na stejnou vlnu a povzbuzuje vás, je to skutečně to nejlepší, co se může stát. Mám rád, když lidé mají při mém vystoupení v tváři výraz, který jako by říkal: „Ten člověk je úplně mimo, pojďme tam za ním!“
Z angličtiny přeložil Pavel Černovský.
Crunk Sturgeon (vlastním jménem Matt Anderson) je americký audiovizuální performer. Pochází ze státu Maine, v současnosti žije v Massachusetts. Na poli experimentální hudby působí od začátku devadesátých let. Ve svých vystoupeních pracuje především s vlastnoručně vyrobenými kontaktními mikrofony, schopnými zachytit sebenepatrnější vibrace těla, věcí i okolního prostředí, ale nebrání se ani moderním digitálním technologiím. Využívá nejrůznější předměty a materiály, obléká se do bizarních kostýmů a často spolupracuje s publikem.