Česká diskuse o rovném zastoupení obou pohlaví ve vrcholných politických funkcích se vede bez řádné znalosti věci, a je tak spíš jen ideologickou rozcvičkou kvůli troše publicity. Kvóty jsou prý neliberální a ponižující opatření. Jana Černochová z ODS nechce být žádnou chudinkou, jíž se muži budou smát, protože místo obsadila na základě svého pohlaví. Zřejmě se za něj stydí. Dalším oblíbeným argumentem odpůrců kvót je „přirozenost“. Bývalá devítidenní ministryně obrany Karolína Peake napsala, že politika je novodobým bitevním polem, na němž potřebujete suverenitu, strategické myšlení, ochotu jít do konfliktu, schopnost snášet negativní reakce okolí a riskovat. A to prý nejsou časté ženské vlastnosti. Sama nejlépe ví, o čem mluví. Ke křeslu ve sněmovně si musela dopomoci lechtivými fotkami v kalendáři a billboardy s ženským výkvětem Věcí veřejných v plavkách. Vystavování sekundárních pohlavních znaků je v politickém souboji vítáno, kvóty jsou ovšem od čerta.
J. Gruber
Prázdninový režim pražské MHD znamená plošné snížení provozu o patnáct až dvacet procent. Budiž, je doba dovolených a nejezdí se do škol, poptávka skutečně je o něco nižší. Jenže ti, kdo využívají MHD celoročně a kupují si předplacené jízdné, o prázdninách dostanou za stejnou cenu znatelně horší služby. Na Spořilově byla před časem zavedena tramvajová linka číslo 6, na prázdniny je však cestujícím odebrána, aby si snad příliš nezvykli, a interval se tu zdvojnásobil. Podobně je na tom Chmelnice a Jarov. Zřejmě jde o čtvrtě vášnivých dovolenkářů, které se na léto takřka vylidňují. Jenže každý cestující, který jednou nad prořídlými tramvajemi a autobusy zlomí hůl a přesedne do auta, se velmi těžko láká zpět. Ti, kteří zůstávají a na něž tu a tam vytasí odznak přepravní kontroly dredatá dívčina nebo subtilní padesátnice, se zatím neodvažují chtít na prázdninové měsíce snížené jízdné. Snad alespoň jedno opatření bychom však požadovat mohli: o patnáct až dvacet procent rozpoznatelnější revizory. Plošně!
M. Špína
Výlety na koupaliště mezi slušné a poctivé lidi přinášejí spoustu povznášejících vyprávění, se slunečními paprsky se totiž vyplavuje nejen moře potu, ale v mnoha případech i příběhy, které napsal sám život. „Jednou jsem dělal deratizaci u takový nóbl paničky a ona mi pak dala vizitku, že se jako sejdem, že je prej se mnou spokojená. Bylo mi to hned jasný. Celkem kost, tak jsme si zašli na dvojku,“ vypráví stylově vyladěný Don Juan s čínským znakem pod pravou lopatkou. „Samozřejmě u dvojky jsme neskončili a otevřeli i láhev u ní doma. Byla to fakt kost, a pěkně divoká,“ libuje si. „Když mi to dělala pusou, tak mě normálně hryzla. Ale nejen trochu, prostě naplno rafla!“ směje se. „Musel jsem na ambulanci na šití. Teď už je to sranda, ale v tu chvíli jsem nevěděl, co mám povědět přítelkyni, že jo? K nevěře se nepřiznám. No a tak jsem si řekl…“ Napětí se stupňuje a náš hrdina příběh pointuje: „Vymluvim se na Cigány, že mě jako zmlátili. Vyšlo to.“ Posluchači si s úlevou oddechnou – je jasné, že pokud to ti přičmoudlíci skutečně neudělali, byli by toho přinejmenším schopní. Konec dobrý, všechno dobré. Léto může v klidu pokračovat.
T. Čada
Na zastávce Nádraží Holešovice se otevřou dveře tramvaje číslo 12 a na místa přede mnou se uvelebí matka s dcerou a jejími třemi dětmi. Ženy s batůžky jdou nejspíš přímo z vlakového nádraží. Dva synové, blonďáčci (osm a šest let) se ihned nahrnou k oknu tramvaje a hltají venkovní scenerii. Přímo před vstupem do klubu Cross na chvíli tramvaj zastaví a starší brácha volá na mladšího: „Hej, hen! Čum!“ „Co?“ „Tož hen, tamtotok! Šak nevidíš, jak sa ty kolečka hýbajú?“ Oba zírají na industriální skulptury a je jasné, o čem budou v pondělí vyprávět kámošům z hodonínské základky. Starší žena zaloví v batohu a vytáhne housky zabalené do ubrousku, jednu nabízí i dceři. „Nechcu!“ oboří se na matku a přitom její pohled střelí i mým směrem. „Ty si už nedáš ty húsky, co jsem nadělala na cestu?“ „Nechcu, ti říkám!“ „Šak už je večer, mosíš neco zjest.“ „Húsky na večeřu? Dala bych si raďéj ňáké těstoviny s omáčkú, třeba boloňskú.“ Zmlkne, hrdě vysunuje bradu a opět se dívá, co já na to. V přímém přenosu sleduju, jak fungují kolonizační mechanismy pragocentrismu, a je mi smutno. Mladá dívka však netuší, že skoro polovina dnešních „Pražáků“ kdysi taky zkoušela štěstí s boloňskou omáčkou.
J. Bělíček
Zdá se, že nedávno založené nakladatelství Omega (respektive edice Omega nakladatelství Dobrovský) napřelo veškeré síly, aby se stalo alfa samcem domácího knižního šlendriánu. Soupeření s dosavadním nositelem této pocty, proslulým Ottovým nakladatelstvím, zahájili pracovníci Omegy hned na několika paralelních frontách. Obvyklým průvodním jevům primitivně průmyslového přístupu k vydávání knih, jako jsou podřadná či neexistující redakční péče a (typo)grafická odbytost, dodaly na brizanci zcizené překlady. Za Petrem Polákem podepsané plagiáty prací Jarmily Fastrové (Jana Eyrová Charlotty Brontëové) a Jana Kantůrka (Meč s fénixem a jiné povídky Roberta E. Howarda) získala Omega letos na jaře i své první frčky – anticenu Skřipec od Obce překladatelů. Ve srovnání s těmito úspěchy působí následující obálková libůstka jen jako drobný hravý výpad před rozsáhlejší ofenzivou. Na dramaticky temné obálce nově připraveného vydání Dantovy Božské komedie – která mimochodem dokazuje, že i Dorého ilustrace k Peklu lze barevným filtrem, stínováním a barevnými přechody přetvořit v příslovečný „hnus fialový“ – září do pravého horního rohu vepsaný reklamní majstrštyk: Předloha bestselleru Dana Browna Inferno.
P. Kořínek