Vášnivé sepětí s originálem?

Na poli krásné literatury se v posledních letech jakýmsi zosobněním českého překladu z ruštiny stává Libor Dvořák. Ne ovšem díky kvalitě překladů, ale především kvůli jejich množství. Poněkud zarážející je jejich kolísavá úroveň. Překlady děl ruských klasiků 19. století (Tolstého Vojna a mír v roce 2010, Gogolův Taras Bulba v roce 2012 a o rok později Dostojevského Bratři Karamazovi) nevyznívají pro Dvořáka příznivě – rozhodně nedosahují kvality překladů jeho bezprostředních předchůdců. Naopak překlady současníků (hlavně Sorokina) jsou živé, dynamické, čtivé, i když někdy s řadou věcných chyb. Dvořákově schopnosti rychlopřekládání děkujeme za množství osobitých novinek, které nás uvádějí do současného ruského literárního kontextu. Příkladem je nový Sorokinův román Telurie (2013, česky 2014). Zároveň truchlíme nad podobou jeho Tolstého a Dostojevského a říkáme si: Cožpak si nezasloužíme něco lepšího, kus řemesla „staré školy“? Číst další ruské klasiky v Dvořákově podání bychom nechtěli.

Budiž ti odpuštěno

Překlad klasika je práce na dlouhá léta, a měl by tedy být i spolehlivý. Zároveň by měl obsáhnout dosavadní překlady daného autora jako dobrý základ a poslední fungující překlad překonat modernějším pojetím v souladu se současným stavem češtiny. Jako je originalita literárního stylu důležitým, ne­li hlavním znakem autora, tak je překladová čeština hlavním dokladem autentičnosti a poctivosti překladatele. Dvořák si však při překladu Tolstého a Dostojevského až příliš mnoho vypůjčil z dosavadních, silných a tvůrčích překladů svých předchůdců (konkrétně se jedná o překlad Sýkorových u Tolstého a Prokopa Voskovce u Dostojevského). V překladu Vojny a míru se pak Dvořák dopustil zásadní chyby, když se rozhodl pro čtenářovo pohodlí vymýtit francouzštinu, na které je přímo i nepřímo celý text založen: zploštil a ochudil originál a přezíravý vztah k francouzštině vedl k množství chyb. Mnohá místa navíc svědčí o nepochopení sémantiky a syntaxe ruštiny, o neschopnosti rozpoznat metaforický význam. Zřetelně se ukazuje, že pro překlad ruských klasiků je třeba kromě francouzštiny mít biblickou průpravu a obstojnou znalost církevní slovanštiny – obojí, zdá se, Dvořákovi chybí.

Tento nedostatek se ještě zřetelněji projevuje v Dvořákově překladu Dostojevského Bratrů Karamazových, a sice nezvládnutím mnoha biblických citátů, parafrází a odkazů, které by bývalo bylo třeba kontrolovat pomocí biblických slovníků ruských a českých. V překladu lze zjistit řadu závažných věcných chyb zkreslujících vyznění a mnoho prohřešků proti češtině. Zjevná je urputná snaha zastřít úzkou vázanost na Prokopa Voskovce záměnou (často nepodařenou) jediného lexikálního prvku v převzaté Voskovcově konstrukci. To nepochybně souvisí s rychlostí vzniku Dvořákova překladu: v tiráži se uvádí, že je to překlad ruského originálu z roku 2012. Téměř tisíc stran českého převodu tedy vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu. Závažná je skutečnost, že Dvořák nerozpoznal v textu románu složité hry s jazykovým materiálem a narativními postupy, systém opakování a variací, odkazy ke skrytým obsahům, propojenost prvků ve velmi složité síti. Tam, kde Prokop Voskovec osvědčil překladatelský důvtip a prezentuje tvůrčí překladatelské řešení nepřeložitelných nebo zašifrovaných míst, Dvořák si problém buď vůbec neuvědomuje, nebo zůstává bez nápadu.

Sémantika a stylistika jazyka Dostojevského jsou tak oslabovány, mizí poetičnost výrazů, významové hříčky a vtipy. Ledabylost a nedostatek jazykového citu vedou k neobratným vyjádřením typu „Sotva jsem si to zapřála“ nebo „Váš trest nepřijímám proto, že jsem ho zabil, ale proto, že jsem ho zabít chtěl“ místo správného „Přijímám trest ne za to, že jsem ho zabil, ale že jsem ho chtěl zabít“. Někdy jsou důsledkem závažná pochybení. Známá formule jazyka i myšlení Dostojevského „Rusko je velké svou pokorou“ („Velika Rossija smirenijem svojim“) je v překladu zkreslena do podoby „Rusko je ve své mírnosti velké“. Církevněslovanský citát z náboženského textu „Nyně otpuščaješi“ (Nyní propouštíš služebníka svého) je nesmyslně předělán na „Budiž ti odpuštěno“. Cizojazyčné výrazivo, hlavně francouzština a latina, je uváděno s celou řadou chyb. Například Napoleonův výrok „Les femmes tricotent“ (Ženy pletou ve smyslu Údělem žen je pletení) je přeložen „Ženy nás matou“. Snaha odlišit se od Voskovce vede Dvořáka k vymýšlení ekvivalentů sice podivuhodných, ale neústrojných: místo „buřič“ nasazuje slovo „vzdorník“, ruské „barčonok“ překládá jako „panšťátko“.

Nadbytek obecné češtiny znamená stylistický posun s možným dopadem významovým. Nepřirozeně působí slangové výrazy třeba v promluvách Míti k soudcům: „Hoďte sebou a zabalte to.“ Na samém počátku překladového textu je vynecháno Dostojevského věnování ženě, na konci je vynechán rozsáhlý a pro čtenáře nezbytný obsah s množstvím těžko pochopitelných titulů, součást originálu. Jazyk Dostojevského skrývá daleko víc, než nám zprostředkovává Dvořákův rychlopřeklad, jsme ochuzeni o mnohé z vysoké hry Dostojevského, z jeho sémantizace reality podivuhodnými obrazy a jejího přiřazení k textovému světu Bible. Dvořákův překlad Bratrů Karamazových tak zůstal daleko pozadu za náročným a nápaditým překladem Voskovcovým. Proč tedy vůbec vznikl? A jsme v právu, když trváme na vášnivém sepětí s originálem klasika?

Smělé sorokinovské přemety

Stal se však zázrak. Negativa rychlopalného překladu neplatí pro Sorokinovu novelu Den opričníka (2006, česky 2009; recenze v A2 č. 26/2009). Smělé přemety (a přehmaty) jako by zde našly své oprávnění: překlad jako celek vystihuje Sorokina výtečně. Originál svými jazykovými experimenty, fantasmatickým světem parodií a karikatur umožnil Dvořákovi uplatnit vyjadřovací volnost a zběhlost v lexice nižších pater. Rusko sužované svými běsy, neustále hledající svou identitu, Sorokin „vrací ke kořenům“ – nejostřejší současný problém začleňuje do historického vývoje a zároveň do odvěkého schématu lidové slovesnosti. Tím hrůzy násilí odlehčil, staly se věčným problémem historického plynutí. Je to jako vyprávění bylin. Tuto významovou rovinu Dvořák převedl do češtiny velmi dobře, stejně jako nadprodukci brutality a vulgárnosti. V popisu přítomnosti jako projekce minulosti a zároveň satiře na současnost dochází k vyrovnání s lidovou slovesností, s folklorem, před nímž je například němčina bezradná. V německém překladu Andrea­se Tretnera, věcně správném a promyšleném, tato významová rovina, stylizace v duchu bylin a dalších útvarů lidové slovesnosti, úplně chybí, neboť je absolutně nepřeložitelná. Proto v něm silněji vystupuje obscenita a obsah je ve větší míře vnímán jako současná (pro mnohé i budoucí) realita. V originále i v Dvořákově překladu je to odstíněno poetikou lidové slovesnosti, i když i tato stylizace je zřejmě součástí celkového parodijního přístupu. Dvořák dává více zaznít síle Sorokinovy obraznosti a fantazie – rozsáhlý masiv veršovaných nápodob bylinných a pohádkových textů je velmi dobře a vynalézavě tlumočen. Překlad se ovšem neobešel bez řady přehlédnutí a množství chyb (hlavně v historických reáliích).

Ze Sorokinových dosavadních próz se zdá vybočovat novela Vánice (2010, česky 2011; recenze v A2 č. 12/2011), „polidštěná“, oproštěná od šokujících scén násilí a zhýralosti. Evokuje milé příběhy z ruské klasiky, ovšem silná literárnost navozuje otázku, zda nejde o ironický pohled na typická témata, scény, postavy ruské literatury, na psychologický kánon ruského realismu. Nejspíš je to skutečně parodie na témata a styl ruské klasické literatury. Vánici lze vnímat jako symbol cesty, na níž člověk, který se cítil být velikánem, zahyne. Dvořákův překlad je i přes mnohé nesrovnalosti a sporné momenty nepochybně velmi dobrý. Obstojí i z hlediska skutečnosti, která překladateli asi známa nebyla: Sorokin převzal leccos z kostry tématu, mnohé motivy, situace a principy z krátké povídky Franze Kafky Venkovský lékař. V návaznosti na Kafku propojil detaily pozemské reality (spřízněné s obrazy z ruské klasiky) s určitou přízračností, nepozemskostí.

Dobře zvládnuté hry

Poslední dva Dvořákovy překlady vzbudily značnou pozornost. Román Přízrak Alexandra Wolfa (1948, česky 2013) od Gajto Gazdanova, ruského emigranta osetinského původu žijícího v Paříži, byl přeložen na základě ruského vydání z roku 2009 a vyšel překvapivě s doslovem Rosemarie Tietzeové z jejího (velmi kvalitního) německého překladu knihy z roku 2012. Český překlad úrovně německého převodu nedosahuje, je ale celkově uměřený, i když s určitým počtem chyb a problematických míst. Rozvláčnost vyprávění Dvořák ještě zesiluje vsouváním nadbytečných, často nevhodných, „malých“ slov – adverbií, částic a podobně. Román byl u nás poněkud nadhodnocen: roztříštěné vyprávění, jehož odvozenost je zřejmá, čerpá z Poea a z příběhů vyprávěných bělogvardějskými důstojníky v emigraci, míchá je s momentkami z pařížského podsvětí a přidává notnou dávku „filosofických“ úvah o smrti, zločinu a vině. Škoda, že je to tak úmorně upovídané a s tolika náběhy kýčovitosti. I tak je to ovšem knížka líbivá, navíc oblečená do hávu detektivky. Proč byl pro překlad do češtiny vybrán právě tento Gazdanovův román a německý doslov, můžeme jen spekulovat.

Poslední Sorokinův román Telurie (2013, česky 2014) je hodně matoucí. Sleduje mnohé známé vzorce z ruské i světové literatury i ze Sorokinovy vlastní tvorby, především jeho základní téma: parodii, ironizaci, satirické nazření na všechny ideologie (hlavně ruské a sovětské), na politickou propagandu, na rituály státní a náboženské, na hrdinské mýty, na politickou praxi. Sorokin zároveň paroduje současnou literární produkci postnabokovovského období, její jazyk a představitele: Viktora Pelevina, Michaila Šiškina, Alexeje Ivanova a další. Není to prognóza budoucnosti, není to utopie ani antiutopie, ale s geniálně vynalézavou fantazií vybudované metaforické monstrum čerpající ze středověké tradice a ruských reálií, které má být zrcadlem (častěji komickým než tragickým) aktuální současnosti poznamenané krachem všech idejí. Román je politická satira parodující především ruské moderní dějiny a božskou aureolu vůdců od revoluce roku 1917 až po autokratický režim Vladimira Putina. Současné imperiální sny jsou přizdobeny carskými atributy a mocnou silou pravoslaví.

Sorokinův přístup je poznamenán žurnalismem: jde o juxtapozici diskontinuitních scén, které stmeluje jako překlenovací princip božský telur. I obraz politické současnosti má hodně publicistický charakter. Dvořák za neuvěřitelně krátkou dobu obdivuhodně zvládl Sorokinovy imitace nejrůznějších žánrů a jejich stylistik, psané i mluvené jazyky, autorem napodobované i vymyšlené (například jazyk pohádek, bohémy nebo zločineckého podsvětí), a podařilo se mu do češtiny převést celek, který je opět, podobně jako ve vyprávění o opričníkovi, encyklopedií ruských dějin, kultury, literatury, jazyka a zároveň jakýmsi katalogem evropsko­asijským. Všechno je ovšem převrácené naruby: Evropa i Rusko se rozpadly, nafta došla, v Moskovii se jezdí na brambory, cihly Velké Ruské Zdi byly rozkradeny – zbývá telur, nejnovější narkotikum. Je božský telur zázračný elixír, na který lidstvo dlouho čekalo? Samozřejmě, že ne. Spíš je to symbol regrese, do které lidstvo upadlo právě vlivem ideologií. A sama ideologie je možná právě tou ohlupující drogou podobně jako telur, přinášející euforii, překonání času a prostoru, splynutí s autoritou: „Náš život je radost, protože naše těla propouštějí paprsky státního světla.“ Velký imitátor Sorokin vytvořil obraz katastrofické doby, apokalyptického chaosu, a opět potvrdil, do jaké míry jsou jeho texty vázány na slovo, na ruskou literaturu. V tomto případě je třeba Dvořákovi za pohotové zpřístupnění originální novinky poděkovat.

Celkově však lze konstatovat, že překladů podepsaných Dvořákem je za krátké období příliš mnoho, než aby mohly vypovídat o analytické práci jednoho jediného výjimečně zdatného překladatele. Chybí jistota v určení autora (či autorů) toho kterého překladu, což vede k úvahám o způsobech a kvalitách překládání. Invaze rychlosti do překladu se nemůže týkat geniálních děl klasiků – pak mizí hloubka jejich sémantického zázemí. Současná doba přinesla překladatelské podnikání a jeho tržní produkty a tržní kouzla. Překladatelská továrna přináší mnoho dobrého i špatného. Překlad jako mistrovský umělecký počin nepochybně zůstává i nadále ideálem.

Autorka je rusistka.