Příběh amerického filmového kritika Craiga D. Lindseyho má rozporuplně šťastný konec. Lindsey do roku 2011 pracoval v deníku News & Observer a od té doby byl nezaměstnaný. Přestože v loňském roce dostal za své články několik novinářských cen, na jeho konci se ocitl v situaci, kdy nemohl zaplatit nájem a hrozilo mu, že během několika týdnů skončí na ulici. Jako svou poslední šanci rozběhl crowdfundingovou kampaň na vlastní záchranu. Peníze se mu podařilo vybrat hned první den a získal dokonce dostatek prostředků na přežití přinejmenším na další dva měsíce. Právě v tomhle příběhu se však crowdfunding ukazuje jako značně nevyzpytatelný deus ex machina – jako prostředek, který sice dokáže zachraňovat životy, jehož fungování ale není radno přeceňovat. Naopak, jeho moc jako by se naplno projevovala až po selhání standardních způsobů přežívání. Že se k tomuto božstvu obrací čím dál víc tvůrců a kulturních institucí, není ani tak dokladem nového způsobu financování kultury, ale spíš toho, jak moc se dnes přežívání kultury ocitá v rukou slepé náhody. Jako bychom každé tři měsíce měli znovu házet kostkami, navíc se stále nižší nadějí na úspěch.
A. Tesař
Do sněmovny se dostaly některé netradiční strany, ale vedle velikánů uzenářského průmyslu a cestovního ruchu se po krátké odmlce vrátila i jedna z těch nejtradičnějších. Silné duchovní hodnoty křesťanských demokratů vyvěrají z hlubokých národních tradic. Těžko soudit, zda si předseda Pavel Bělobrádek stále rád zazpívá „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ“, či spíše „Pivečko pijem a vesele žijem“, jak se asi před pěti lety s dojemnou naivitou doznával v jednom svém blogovém příspěvku. Netušíme ani, zda jeho kolega Daniel Herman souhlasí, že Orlík pozitivně ovlivnil porevoluční generaci. Pokud však tento duchovní patron kejklí kouzelníka Žita nastoupí na post ministra kultury, určitě se leccos vyjasní. Možná přímo vybělí. Vzhledem k tomu, že se Daniel Landa nedávno nechal slyšet, že je vlastně Borat, možná se za přispění štědrých ministerských dotací dočkáme i nějakého toho povznesení naší komediální kinematografické produkce.
T. Stejskal
To, že si leckterý neonacistický fešák otírá na fotkách, pravidelně zveřejňovaných třeba na stránkách Antify, bimbase o symboly českého státnictví, je estetické. To, že se šejdrem nošené prápory třepotají do rytmu populární deklamovánky „S blinkáním do práce“, je lidově tvůrčí. Národní hrdost je totiž krásná a kreativní. Zejména když se propracovaná muskulatura odráží na řádně zastřižené lebce spolubratra v boji za slušné lidi. Ale nedej bože, aby si někdo dovolil vizuálním propojením české a romské vlajky upozornit na to, že jak svalstvo, tak tvořivost jsou sice fajn, ale všeho s mírou. Je to tak cikánské, až se neprodleně musí podat trestní oznámení. Vlasteneckého činu se chrabře a udatně ujal pan inženýr Antonín Friedrich, člen slovutné Dělnické strany sociální spravedlnosti. A protože úřední šiml je na tom s inteligencí asi tak jako šiml houpací, je z toho zneužití státního symbolu. My si totiž do krásy a umění mluvit nedáme!
T. Čada
Počátek roku je pravidelně obdobím kulturního odpočinku a zároveň doplňování mezer, které se objeví při pročítání různých žebříčků. Organismus je navíc stále zanesen sladkostmi vánočního televizního programu, který pravidelně recykluje cukrátka napečená v průběhu posledního půlstoletí. Proto je dobré se poohlédnout po trochu ostřejších zážitcích. Sám jsem aplikoval Spring Breakers, film Harmonyho Korina, který diváka nemilosrdně ukopává kombinací nadržených lolitek v bikinách a brutálního násilí za zvuků klavírní verze skladby Britney Spears. Ještě hlouběji se však dostal jiný Američan – totiž Shane Carruth, jehož snímku Upstream Color by snad měla předcházet výstraha. Co se to na obrazovce sakra dělo? Překvapivě prý šlo o různé fáze života: od červa (červí pohyby ženy a v ženě) přes rostlinu (fotosyntéza a zvuky přírody) až po živočicha (schopnost cestovat). Předchozí režisérův film je o vynálezcích, kteří nevědí, co vynalezli. Ten si schovám na období po Velikonocích.
J. G. Růžička
I když by se mohlo zdát, že je dnes poezie každému ukradená, z dění posledních dní je jasné, že nic není ztraceno a obyčejní lidé dokážou solidárně nabídnout verš básníkovi, který se ocitl v nesnázích. Počátkem ledna přišla kulturním činitelům zoufalá tisková zpráva, která nastínila malé literární neštěstí: „Dne 6. 1. 2014 v rychlíku 838 z Ostravy do Brna ztratil Petr Hruška při vystupování na hlavním nádraží v Brně dva sešity formátu A5, plné rukopisů. Jeden má desky černé s červenou ořízkou, na obálce druhého je fotografie smutného psa. Sešity obsahují poznámky, náčrty básní a záznamy, které tvoří soubor pro další díl projektu Jedna věta v Edici Revolver Revue.“ Základem vydávaných děl je zaznamenávat si každodenně po celý rok jednu větu. Kulturní veřejnost pochopila, že ony dva sešity už zřejmě leží na některé z brněnských skládek, a vzala iniciativu do svých rukou. Vznikly hned dvě facebookové stránky nabádající k tomu, aby dobrodinci poslali básníkovi náhradou vlastní sentence. Během pouhých dvou dnů byl úkol splněn a počty stále utěšeně rostou. Básník bude mít z čeho vybírat – od strohého „Pečené kaštany velké jak bradavky“ přes jadrné „Ja by som tých buzerantov strieľal ako škodnú“ až po báseň „Někde jsem to jako nechal a nikdo už neví/ že je to jen reklama na Revolver Reví“.
J. Gebrt