minirecenze

Antonio G. Iturbe

Osvětimská knihovnice

Přeložil Štěpán Zajac

Akropolis 2013, 448 s.

Velké téma se dočkalo velkého románu. Antonio G. Iturbe získal za prózu Osvětimská knihovnice několik ocenění a kniha patří k nejčtenějším španělským románům. Děj: pražská Židovka, dívka Dita Krausová, se stará o roznos knih po barácích dětské sekce v koncentračním táboře Osvětim. Těch knih je zoufale málo, zato dětí je tu spousta. Navíc se všichni dennodenně ocitají mezi Skyllou a Charybdou bezuzdně kruté táborové moci. Patrioty může těšit, že autor mezi osvětimské libri prohibiti zařadil i Osudy dobrého vojáka Švejka, přičemž právě Švejkův životní cynismus pomáhá Ditě přežít. Líbezně je vylíčena její iniciační proměna chápání životního postoje burleskního českého soldáta z úředně superarbitrovaného blba v ryzího stoika. Pozoruhodná kompozice Iturbeho díla rozvíjí to nejlepší ze skladebné tradice světové prózy v román s poselstvím a ideový výraz epochy, v níž mocenští představitelé totality usilovali o zničení individualit i celých národů. Čtenář se přiučí, co je láska, drzovka, šméčko, organizování – venkoncem je to řada užitečných poznatků, praktických i pro život v demokracii. Pro jistou zdrženlivost až cudnost autorovu lze román bez obav doporučiti rovněž čtenářům dospívajícím. S přihlédnutím k dosavadní existenci koncentračních táborů kupříkladu v Severní Koreji zůstává Osvětimská knihovnice i nadále aktuální knižní novinkou!

Vít Kremlička

 

Vlastimil Artur Polák

Bílá paní z ghetta

Burian a Tichák 2013, 96 s.

Kniha židovských pověstí z moravského městečka Úsova, hebrejsky zvaného Asjva, zachycuje jednu ze zmizelých stránek regionální historie. Tamní rodák Vlastimil Polák (1914–1990), který sám pochází z židovské rodiny a přežil věznění v Terezíně, sepsal na sklonku života úsovské pověsti, tak jak je v dětství slyšel od otce a staré tety. Ač byl mimo jiné i básník, při zaznamenávání pověstí poetickými obrazy šetřil. Snad to souvisí i s tím, že většinu textů nestihl připravit k publikaci. Zapisoval je navíc v němčině a do češtiny je po jeho smrti přeložila manželka. Mezi texty tak vyniká titulní pověst Bílá paní z úsovského ghetta, která jako jediná vyšla česky již v polovině osmdesátých let. Příběh o krásné Rút, jež narušením kabalistického rituálu dokázala na okamžik zastavit „koloběh času“, je plný mystických narážek, neznámých jmen a záhadných nesrozumitelných slov. Možná je ale jistá vypravěčova zdrženlivost nakonec působivější. Se strohým a snad i trochu těžkopádným stylem dobře korespondují doprovodné černobílé fotografie úsovských židovských památek. Spolu s autorovým úvodem do historie místního židovského osídlení nám připomínají, kolik z dnešního pohledu neobyčejného nacházíme jen v poklidném venkovském městečku z doby před sto lety. Kulturní, jazyková a náboženská rozmanitost bohužel nepřežila otřesy, jimž byla Evropa ve 20. století vystavena.

Miroslav Tomek

 

Elijah Wald

Co je blues?

Přeložila Tamara Váňová

CDK 2014, 167 s.

Co je to vlastně blues? „Blues není nic jiného, než když se dobrý člověk cítí špatně,“ odpověděl by bluesový zpěvák v první polovině minulého století. Teoretici by zase vymezili blues jako specifickou posloupnost akordů či hudbu postavenou na západoafrických rytmických postupech a pětitónové stupnici nebo jako zhudebněný nářek vycházející z hloubi srdce. Pro Elijaha Walda ale blues „bylo a stále je také tradice, přístup, duch, který proniká v podstatě veškerou americkou hudbou a tvorbou nespočetných umělců po celém světě“. Kniha začíná u pracovních a náboženských písní, postupně přetvářených do nové formy profesionálními hudebníky typu W. C. Handyho, který zpopularizoval blues již před sto lety. Výklad pokračuje rolí, kterou ve vývoji blues sehráli Bessie Smith, Bob Dylan či Jimi Hendrix, a autor rovněž zdůrazňuje význam terénních nahrávek Blind Lemona Jeffersona, Charleyho Pattona a dalších. Zkoumá, jak blues zasáhlo do vývoje jazzu a country, všímá si populárních rhythm and bluesových trendů čtyřicátých a padesátých let i folkbluesového oživení v šedesátých letech. Zabývá se také poetikou textů, které jsou z literárního hlediska jedinečným projevem afroamerického kulturního dědictví, všímá si i jejich vlivu na poezii, romány, divadlo a film. Nakonec načrtne fascinující paralelu mezi klasickým blues a moderním rapem. I když útlá publikace zákonitě nepokrývá celou tematiku blues, poví vám čtivě a zábavně vše základní.

Michal Kotík

 

Růžena Záborská

Myslivecká kuchyně staročeská

Dauphin 2013, 380 s.

V lesích se zase ve smíru a shodě potkávají rodinky na houbách s myslivci na honitbě, takže 1 163 nápadů, co si počít s výsledky lovu a sběru, se nyní v knihovničce vyloženě hodí. Myslivecká kuchařka staročeská z poněkud překvapivé dauphinovské edice Sporáček je novým vydáním knihy, která poprvé vyšla již v roce 1911, a nabízí proto kromě kulinářských podnětů i prostor k zamyšlení nad cestou, kterou jsme v oblasti výroby a zpracování potravin za sto let urazili. Nutno říct, že jde o srovnání velmi pochmurné. Je sice pěkné, že i nepříliš sociálně silná rodina může mít jednou za čas na stole lososa z chovné farmy, jenže kam se poděla všechna ta lanýžová ragú, račí másla a dříšťálkové sirupy, které byly dříve znouzectností, jež si ale se současnou supermarketovou produkcí s jedním procentem obsaženého ovoce nebo dvaceti procenty geneticky upraveného masa skutečně nezadá? Myslivecká kuchařka tak může vhodně podpořit melancholii podzimu a pomoci nám zasnít se nad dobami dávno minulými: „Oškube se patnáct kvíčal, zbaví se kostí, posypou solí a rozemnutým tymiánem, petrželí a kořením, potom se nadijí nádivkou, která se upraví z jejich kostí a útrob na drobno nasekaných a se solí na másle odušených, v hmoždíři pak utlučených a sítem protřených.“ Kdo má na tohle dneska čas? A hlavně, co to je proboha kvíčala?

Martin Zajíček

 

Gottland

Režie Lukáš Kokeš, Petr Hátle, Viera Čákanyová, Rozálie Kohoutová, Klára Tasovská, ČR, 2014, 105 min.

Premiéra v ČR 19. 8. 2014

Povídková kniha polského publicisty Mariusze Szczygieła se stala inspirací pro ambiciózní filmovou antologii, na které se podílelo několik výrazných tvůrců nejmladší generace současné české dokumentaristiky. Silně nevyrovnaný dojem z výsledku je dán především různou mírou vynalézavosti, s níž jednotliví filmaři přistoupili k původní látce. Za jednoznačný vrchol lze označit hned první část režírovanou Lukášem Kokešem. Ten na základě vyprávění o Tomáši Baťovi vytvořil působivý filmový esej o mechaničnosti současné lidské i strojové práce, založený na elegantním a působivém formálním nápadu: celý film je snímán kamerou, která se pohybuje stále stejně pomalým horizontálním pohybem, analogickým k posouvání výrobního pásu. Také povídka Petra Hátleho vychází z originálního nápadu. Autor rekonstruuje archivní rozhovor Lídy Baarové a Otakara Vávry, nahraný na sklonku Vávrova života. Inscenovaná rozmluva je mimořádně výmluvným dokumentem o obou eticky problematických osobnostech. Poměrně působivé je ještě pojetí Kláry Tasovské, která se k příběhu mladíka, jenž se v roce 2003 demonstrativně upálil, vztahuje skrze záběry míst, v nichž protagonista žil. Animovaný formát povídky Viery Čákanyové naopak vyznívá trochu samoúčelně, stejně jako pseudošvankmajerovské pasáže ozvláštňující jinak poměrně tradiční dokumentaristiku Rozálie Kohoutové. Pokus pětice autorů demytizovat moderní české dějiny je sice sympatický, nicméně přesvědčivý je jen místy.

Antonín Tesař

 

Věci a slova

Galerie UM, Praha, 12. 9. – 6. 11. 2014

Jako součást čtyřletého grantu zaměřeného na výzkum národní a kulturní identity připravila trojice pedagožek Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze výstavu Věci a slova. Současně vychází stejnojmenná antologie textů. Projekt se věnuje českému uměleckému průmyslu, užitému umění a designu v období 1870 až 1970 a jeho teorii a kritice. V centru zájmu autorek Lady Hubatové­-Vackové, Martiny Pachmanové a Pavly Pečinkové jsou na jedné straně hmotné artefakty (od cenných autorských kusů po nejobyčejnější předměty jako kuchyňské náčiní či pouťové obrázky), na straně druhé stojí diskursivní systém, který vnáší do předmětného světa jistý řád. Výstava a kniha jsou velmi úzce provázány, takže jejich paralelní recepci lze považovat za ideální. Právě srovnání knižní podoby výsledků výzkumu, který patně bude mít dlouhodobý dopad na studium teorie designu v našem prostředí, a výstavního výstupu ale odhaluje nezastupitelnou úlohu výstavy jako nástroje komunikace a edukace. Architektka výstavy, umělkyně Eva Koťátková, pojala instalaci na způsob vetešnictví, v němž na rozdíl od muzejních expozic předměty nejsou hierarchizovány a klasifikovány. Exponáty výstava přibližuje i díky nahrávkám zvuků charakterizujících jejich užívání. Projekt Věci a slova tak neukazuje pouze stylovou a technickou proměnu předmětného světa, ale i změny ve způsobu života, které tuto proměnu ovlivňují a jsou jí ovlivňovány.

Tereza Jindrová

 

Jaroslav Hašek

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

CD, Radioservis 2013

Největší román české literatury je kromě poněkud zavádějících ilustrací Josefa Lady a bodrého ztvárnění Švejka Rudolfem Hrušínským spojený zejména s hlasem Jana Wericha, který ho na začátku osmdesátých let kompletně namluvil na 17 LP. Nyní se knihy chopil herec Oldřich Kaiser, který ve svém ztvárnění zúročuje dlouholeté zkušenosti z práce na zapadlém klenotu české kultury – nekonečném rozhlasovém seriálu Tlučhořovi. Devět a půl hodiny čtení obsahuje pouze první díl Haškova románu. S dobrým vojákem se rozcházíme v okamžiku, kdy se má s „maršbaťákem“ vydat z Prahy do Budějovic. Kaiserova interpretace je kongeniální, mnohdy se posluchač neubrání záchvatům smíchu (zvláště při pasážích s feldkurátem Katzem) a z celku tolik netrčí osoba vypravěče, jako tomu bylo u Werichovy verze. O Kaiserově širokém rejstříku hlasů a identit i citlivém a osobitém ztvárnění románu svědčí i cena za nejlepší jednohlasou audioknihu, již herec před nedávnem za Švejka obdržel. Za zmínku stojí také, že jednotlivé kapitoly jsou odděleny staropražskými odrhovačkami, v nichž Kaisera doprovází harmonikář Pepíček Čečil. Do hlavy se tak kromě klasických popěvků, které známe z knihy, dostane třeba i píseň, která se na audioknize váže k epizodě s civilním strážníkem Bretschneiderem, ale jejíž text je stále živý: „Pod našima okny běhaj fízlové/ a do oken čuměj jako syslové./ Jářku, když jsi fízl/ to aby sis lízl/ mezi moje tváře obě růžové.“ Werich je mrtev, ať žije Kaiser!

Jan Gebrt

 

Martin Františák, Jarmila Glazarová

Vlčí jáma

Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 9. 9. 2014

Divadlo v Dlouhé nezačalo svou devatenáctou sezonu zrovna šťastně. Hostující režisér Martin Františák se dramatem Vlčí jáma podle románu Jarmily Glazarové pokusil navázat na svůj úspěšný Advent, dramatizaci díla stejné autorky. Základním problémem hry ovšem není „aplikovaný marxismus“ předlohy a její zaměření na ekonomické a sociální vztahy, které už dnes údajně neplatí, jak tvrdil v Lidových novinách Josef Chuchma. Potíž je v tom, že ze začátku se sice rychle vžíváme do tíživé atmosféry třicátých let a až fyzicky odporné psychiky ústřední postavy, bohaté paní domu, stejně rychle ale začneme přemýšlet o tom, proč se to po nás vlastně chce. Drama klade důraz na formální stránku a chybí jakákoli gradace – protagonistka je od první chvíle jednoduše hysterická mrcha, vedle níž ostatní postavy i herecké výkony jejich představitelů jen přežívají. Nejsilnější je nakonec asi scéna z úvodu, na niž by dvouhodinová hra šla úspěšně redukovat, protože říká vše, co se postupem času jen rozmělňuje: stárnoucí teta Klára (Helena Čermáková) během uvítacího monologu cpe sirotkovi Janě (Veronika Lazorčáková) pohostinně kusy bábovky, div že se chudinka neudusí. Pro takzvaného náročného diváka je Františákova Vlčí jáma trochu málo a pro toho, kdo si do Divadla v Dlouhé zvykl chodit na současností políbené, ale přesto spíše oddechové kusy, je to zase poněkud „zu viel“, jak by se řeklo v lepší společnosti.

Marta Svobodová