Rusko starostlivě podporuje nově vzniklé státy na východě Ukrajiny. Kromě humanitární pomoci tam přicházejí zásilky zbraní, dobrovolníci i příslušníci ruské armády. Ruští novináři vidí zločiny ukrajinské armády vždy jako první. Leckdy i ty, k nimž vůbec nedošlo. Pochopení pro federalizační tužby vlastních obyvatel však Kremlu očividně schází. V srpnu se měly odehrát pochody za federalizaci v Krasnodaru a Novosibirsku. Nejde o vážnou politiku, spíš o recesi několika stovek lidí, která vznikla na sociální síti Vkontaktě jako reakce na invazi ukrajinských separatistů do ruského mediálního prostoru. Zatímco na Sibiři organizátory zatkli s několikadenním předstihem, stránky akce zablokovali a později aktivisty propustili, v kubáňském Krasnodaru pochod 17. srpna proběhl. Hlouček účastníků napadli místní provládní nacionalisté a na celou akci se poté zdánlivě zapomnělo. V září ale policie v Krasnodaru zatkla jednu z organizátorek, Darju Poludovou. Členka radikální Levé fronty se stále nachází ve vazbě. Další dva inspirátoři teď hledají útočiště na Ukrajině. V Rusku se po nich pátrá jako po teroristech. Co kdyby ale obyvatelé Kubáně doopravdy zatoužili po autonomii? V letech 1918 až 1920 tu existovala nezávislá Kubáňská lidová republika, jež bojovala proti bolševikům i bělogvardějcům. Část místních tvoří potomci ukrajinských kozáků, které sem Kateřina II. nechala přesídlit na konci 18. století. V třicátých letech 20. století byla na Kubáni ukrajinština ještě minimálně stejně rozšířená jako ruština. Recese pod heslem „Už nechceme živit Moskvu“ se tak dostatečně podezřívavému pracovníkovi ruské bezpečnostní služby může jevit jako pomsta Ukrajinců.
M. Tomek
Trať 076 v úseku mezi Mělníkem a Mšenem se postupně rozpadá a hnije. Léta nevyměňované pražce se ztrácejí v porostu, šrouby upevňující kolejnice se uvolňují a mizejí. Ví se to dlouho: v roce 1997 byl na lokálce kvůli havarijnímu stavu zastaven provoz, slibovala se oprava, nakonec se vyměnilo pár nejhorších pražců a místní i turisté směřující na Kokořínsko mohli opět jezdit vlakem. Po letech se situace opakuje: správa železniční dopravní cesty tu v září snížila z bezpečnostních důvodů rychlost na deset kilometrů za hodinu. To už bylo příliš málo i pro České dráhy, a tak zavedly náhradní autobusovou dopravu. SŽDC coby správce infrastruktury čile vybírala „poplatek za použití dopravní cesty“, aniž by ji byla schopná udržet v provozuschopném stavu (což je jako vybírat nájem v hroutícím se domě). Středočeský kraj tu přitom objednává vlaky v závazku veřejné služby. Ve Mšeně a okolí se mezitím začala podepisovat petice za urychlené obnovení provozu. Teď SŽDC mluví o jaře příštího roku. Pamatujme si ten termín, ale nebuďme pesimisté: lokálka měla namále už za ministra Martina Římana (ODS), který chtěl třetinu tratí rozprodat nebo zrušit, a přežila; proto by měla přežít i ty, kdo chtěli řídit stát jako firmu.
M. Špína
PhDr. Jana Müllerová, Ph.D., ředitelka příspěvkové organizace Činoherní studio města Ústí nad Labem a shodou okolností šéfka odboru školství, kultury, sportu a sociálních služeb na radnici tamtéž, je ženou na svých místech. Myslí na to, jak sehnat publikum svému divadelnímu spolku Amulet, který sice zatím stále neexistuje, ale přesto mu zastupitelé města už stihli přiklepnout dvacet čtyři milionů. Navíc se rozhodla, že se pustí i do vzdělávání prvňáčků – dopisem zve ředitele ústeckých základek na povídání o dvou včelích medvídcích, jejichž „dobrodružství ožívají uprostřed rozkvetlé louky, na které se čmeláčci učí nejen létání (…), ale také odvaze k překonávání nástrah lučního světa“. Paní ředitelka je nabízí all inclusive a s Dopravním podnikem domlouvá i zajištění odvozu, jen vše tak trochu befelem. To, že oceňovaný a stále existující soubor Činoherního studia (vyhnaný do bývalého kina Hraničář) nikdy neobdržel dlouholetý grant a že jej magistrát skrz různé úřední šťáry šikanuje, už nikoho nezajímá. Konkurenční boj prostě není fér a je dobré mít na své straně veřejné peníze. Jen mne tak napadá, že s ohledem na své šéfování by paní ředitelka měla založit i nějaké divadlo pro seniory, svozy z domovů důchodců by mohla mít rovněž v gesci svého odboru.
T. Čada
Zlatou medaili za kanalizaci a privatizaci podvratného umění získává umělecká skupina Ztohoven, která se rozhodla, že už bylo dost nerozvážných, mladických činů, a svou nově nabytou dospělost oslavila nájmem domu, v němž hodlá vytvořit projekt Paralelní polis. „Už delší dobu si říkáme, že nějaká forma institucionalizace je nevyhnutelným krokem,“ vysvětluje mluvčí skupiny a dodává: „Nemohli jsme se zacyklit v mladistvých akcích.“ To by snad ani nestálo za řeč, kdyby se skupina zároveň nehonosila tím, že v místě hodlá vytvořit jakési sídlo nezávislé, alternativní ekonomiky, která bude vzdorovat skutečnosti, v níž se „autoritářské tendence zakusují do našich svobod“. Jak tedy vypadá taková nezávislá institucionalizace v pojetí přestárlých uměleckých raubířů? Především je placená z peněz, které nejsou podvratné v žádném slova smyslu a pocházejí buď od bank, nebo z kapsy burzovního spekulanta Karla Janečka. Přispět může sice každý, ale jako na potvoru peníze posílají především ti, kteří patří spíše k finanční oligarchii než k idealistickým mecenášům, co by rádi změnili svět. Jako kdybyste za peníze zbrojařských firem chtěli bojovat s vojenským průmyslovým komplexem či z prostředků drogových kartelů provozovali léčebny pro závislé. Disidentská paralelní polis se v postmoderní době zkrátka smrskla na antisystémové alibi užitečných idiotů. Nebyla nakonec podle této logiky i Charta 77 placená Státní bezpečností?
P. Chodec