K Doněcké oblasti se v posledních měsících kvůli takzvané ukrajinské krizi upírá pozornost celého světa. Ukrajinský novinář a prozaik ji navštívil několik let předtím, než místní vesnice zažily první přestřelky, přesto už tehdy opouštěná důlní krajina nesla nepochybné znaky všudypřítomného zmaru.
Vydat se z Doněcku směrem na východ není vůbec lehké. Město vpouští dovnitř snadno, ale nevypouští ven. Vše je tu zařízeno tak, aby člověk propadl zmatku a zabloudil. Zejména silniční ukazatele. Téměř neviditelné, časem vybledlé světlé značky na modrém pozadí zavádějí auto do neprůjezdné industriální džungle. Nejprve nutí odbočit z hlavní silnice, z města do vesnic, přesněji na území těžařských vsí. Není nic horšího než se ocitnout večer v těžařské dědině, kde je cesta samá jáma plná vody, dokonce i v obdobích sucha. Kde jsou kolem dokola jen malá temná okénka, nachýlené střechy a štěkot tisíce psů. Většina domů jsou skrznaskrz prohnilé dřevěné chalupy, které mají místo střechy igelitovou plachtu. Tyto vsi jsou ještě starší než název Stalino, jsou tady z dob Juzu (v letech 1869––1923 se Doněck jmenoval Juzovka). Na dvorcích nejsou žádné děti, jen agresivní přiopilí holohlaví mladíci, posedávající v sedmi až osmičlenných skupinkách. To však je pouze periferie velkoměsta, jen příslib velké deprese dál na východ.
Dál začíná průmyslová zóna. Stovky opuštěných garáží, ještě více skladů, bez oken, bez dveří, beze střech. Nekonečné betonové stěny. Rychlost jízdy bahnem, které kdysi bývalo silnicí, je zhruba pět až deset kilometrů za hodinu. Cestu neustále kříží rezavé koleje, které z jedné strany mizí v uhelné tmě těžařských vsí a z druhé v ještě rezavějších branách s rezavými zámky. V dálce se rýsují rozebrané vagóny. Matoucí směrovky občas vystřídá cedule inzerující výkup šrotu. Dodávky po okraj naložené starým železem těkají sem tam a hnětou přitom bahno. Šrot tu byl a zůstává jedním z hlavních příjmů. Výmluvný je příběh z roku 2003 nebo 2004, kdy z muzea přímo v centru Doněcku ukradli historickou lokomotivu „Kukačka“, odvezli ji do průmyslové zóny, jako je tato, a nechali rozřezat na kusy.
V určitou chvíli cítíš, jak ti ruce bezmocně klesají, a naděje, že odsud někdy vybředneš, tě nadobro opouští. Silnice dělá podivné klikyháky, na deset zatáček doprava se objeví vždy jedna nalevo. Máš pocit, že jsi tu už byl a že jezdíš pořád dokola. Mapy nepomáhají, protože cesty, po kterých jedeš, v nich vůbec nejsou zakreslené. Ocitáš se v paralelním světě, z kterého není cesty ven.
Kanystr, cigareta a hornický salám
Ráno je všechno mnohem jednodušší. Dokonce ani haldy hlušiny nevypadají děsivě. Naopak, působí jako ozvěna jakéhosi neznámého majestátu.
Silnice vedoucí na východ je prázdná. Dvě tři auta na sto kilometrů. Není na tom ostatně nic divného. Na cestě z Doněcku do Snižného jsem napočítal dvě nebo tři čerpací stanice. Jen jedna z nich je funkční a modernizovaná. Ostatní vypadají stejně, jako vypadaly v šedesátých či dokonce padesátých letech minulého století. Cihlová budka. Štěrk místo asfaltu na příjezdové cestě. Dva stojany, kdysi natřené na červeno. Žádný měřič benzínu, žádný ceník. Ve stínu budky v koženkovém křesle odpočívá asi osmdesátiletý stařík. Má husté šedivé vousy, kostkovanou košili. Prohlíží si obrazce křečových žil na svých nohou.
„Benzín máme,“ upřesňuje, „92oktanový, za osm hřiven. Ale diesel ne, už je to rok, co ho dodali naposled.“ Benzín mají, pravda, nikoli v čerpadle, nýbrž v kanystru. Stařík podává kanystr, z kterého odkapává palivo, a přitom lačně potahuje ze své cigarety.
Hned za paneláky Makijivky se krajina mění, stepní rovinu střídá horský reliéf. Pahorky jsou složitě členěné a připomínají povrchový důl. Před námi je Doněcký hřbet.
Nalevo od cesty je ZUHRES. První depresivní místo. ZUHRES, Torez, dokonce názvy těch míst jsou tak nějak mrtvé. Kde by se tu taky vzal život? ZUHRES leží v dolině. Totožné žluté paneláky jakoby strachy schoulené k sobě a komíny tepelných elektráren na kopci, z kterých se valí šedý kouř. To je vše.
Depresivní místa demonstrují krach industriální civilizace. Smrt strojů. Konec modernismu. Nemožnost a apriorní neschopnost lidstva uzpůsobit svět svým představám. Evropa a Amerika na to přišly ve druhé polovině 20. století, doněčtí domorodci to nepochopili dodnes. Z posledních sil se chytají za starý život. Blouzní minulostí. Spousta rudých praporů a symbolů SSSR.
Starší buclatá paní ekoložka nás zve na návštěvu. Nebydlí sama, ale se zvířaty. Několik koček (které jsem nedokázal ani spočítat), pes, andulka, kanárek a rybičky. Byt je i tak příliš velký. Spousta koberců a starého sovětského nábytku. Dokonce je tu i klavír. Teď by to všechno s radostí vyměnila za hotovost, ale podobné harampádí tu nikdo nepotřebuje. Připravuje nám pohoštění. Mazlavý chleba, majonéza, salám s výstižným názvem HORNICKÝ, páchnoucí a chutnající po uhlí.
Zujivský chráněný krajinný park
Toto místo nemělo nikdy vzniknout. Toto místo nevzniklo. Kdysi tu byla kozácká ves Zujivka. Lázně pro nemocné tuberkulózou (sic!) a lyžařské středisko. Ještě nedávno ho nazývali Doněckým Švýcarskem. První řadu elektráren vybudovali ve třicátých letech. Zujivská státní regionální elektrárna. Zkráceně ukrajinsky ZUHRES. Potom další a pak ještě nějaký metalurgický závod. Ale v polovině devadesátých let začal ZUHRES vymírat. Doslova. Na jednom z pahorků, z něhož je dobře vidět celé město se všemi jeho komíny, je hřbitov. Komíny a kříže. Hodně nových křížů. Procházíš jejich řadami a díváš se na roky narození a úmrtí, počítáš průměrný věk jejich obyvatel. 45, 39, 55, 59, 25, 28, 33, 34. Málokdo se tu dožije šedesáti. Od začátku devadesátých let do poloviny nultých obyvatelstvo ZUHRESu kleslo o polovinu. Na sto tisíc.
Nyní se téměř každý Zuhresan považuje za ekologa. Ta část obyvatel, která je aktivní a jakžtakž zdravá, postává před administrativními budovami v centru Zujivky. Několik mužů, bývalých vojáků z Afghánistánu, si vzalo khaki kalhoty a bundy a budují Zujivský chráněný krajinný park. Doufají, že aspoň něco je ještě možné před šedivými dýmy zachránit.
Ze všech sil bojují proti otevření nového úseku továrny zpracovávající vanad. Mají podezření, že se v ní po nocích vyrábějí podezřelé směsky. Každá důchodkyně v ZUHRESu, která se v létě vyhřívá na lavičce před vchodem svého paneláku a drbe se stejnými babkami, jako je sama, vám bez zaváhání poví všechno o škodlivém vlivu vanadu a titanu na lidský organismus. Před radnicí postávají menší skupinky. Dva ekologové v khaki si myslí, že vedou válku a že jsou schopni ji vyhrát. Z kabinetů vybíhají úředníci s aktovkami a v laciných oblecích, a aniž by si povšimli ekologů, ženou se někam dál. Skáčou do svých starých aut a přitom štěbetají něco lámanou ruštinou do mobilů z druhé ruky.
Jeden z postarších úředníků se přece jen zastavuje a nabízí ekologům mír.
„No ták, chlapi, pojďme žít v míru! Máme tu nezaměstnanost. A my jen vytváříme nová pracovní místa!“
„K čemu nám budou v hrobě vaše pracovní místa! Léky jsou dnes tak drahé, že na ně nestačí výplata!“ křičí na úředníka plešatý chlap v khaki, ale ten neslyší, protože právě třísknul dvířky své staré sovětské volhy.
V noci, dokonce během největších veder, tu všichni nadoraz zavírají okna. Avšak ani zavřená okna neochrání před štiplavým zápachem a dusnem. A tak celou noc kašlou, místo aby spali nebo se modlili.
Žluté autobusy s černými čmouhami na bocích těkají sem a tam zaživa pohřbeným městem a hledají mladé mrtvoly, které taktak stíhají převážet na nová sídliště. Za špatného počasí ZUHRES tone v šedém kouři jako v mlze.
Ale ani to ještě není konec deprese, je to jen její začátek.
Šachtarsk, Torez a Snižne umřely, když se zavřely doly. Všichni, kdo jsou toho ještě aspoň trochu schopni, utíkají odtud do Doněcku. S ranci, do kterých si zabalili nejdůležitější věci, bez peněz, bez naděje, že si najdou práci. S nejmenšími dětmi v náručí jdou podél cesty a čas od času se ohlížejí, jestli někdo nejede jejich směrem. Kolem je ticho.
Uhelná pálenka
Z nekonečného pustého pole porostlého plevelem strmí haldy hlušiny. Rezavé kužely vyrovnané do řady. Jeden, druhý, třetí. Z nějakého důvodu mi připomínají obrovské mraveniště. Po jejich úbočích se pohybují malé figurky. Zblízka se figurky proměňují v lidi. Nejčastěji v muže, ale jsou tu i ženy. V rukou mají lopaty a kbelíky, lezou nahoru po sypkém povrchu, sjíždějí dolů spolu s kameny a kusy hornin. Čas od času se zastavují, čmuchají. V některých místech začínají kopat.
V sovětských dobách se příliš nešetřilo. Spolu s hlušinou se vyhazovalo také velké množství uhlí. Nyní, hlavně na podzim, se hodí. Většina vesnic tu vůbec nemá zavedený plyn, všechno je na uhlí. Kromě toho je tady uhlí také hlavní měnou. Jeden kbelík uhlí stojí asi pět hřiven. Když má člověk štěstí a dost sil, za jeden den si vydělá na dvě tři piva. Nebo dokonce na láhev něčeho ostřejšího.
Vodka je tu velmi laciná. Ale má odpornou pachuť. Vodka obecně nechutná nijak dobře, ale tady se vůbec nedá pít. Hned po prvním loku má člověk nucení na zvracení. Organismus protestuje proti specifickému zápachu, zápachu smrdutého technického lihu, proti pálence z uhlí.
Snižne je město. Přinejmenším na mapě tak vypadá. Ale po příjezdu sem se člověk ocitá v nepřehledné změti propadlých uliček, jejichž povrch netvoří asfalt, ale uhlí. Není tu žádná zděná budova, dokonce ani žádný patrový dům. Samé dřevěné chalupy a nízké, k zemi přimáčknuté chatky. Žádný strom. Na periferii této periferie žije osamělá starší žena. Na jejím dvorku se v klubku perou kocour a pes a rvou si navzájem chlupy. Žena si jich nevšímá. Ukazuje nám papír velikosti A4. Je na něm portrét mladého muže. Výrazné rty, kudrnaté vlasy. Její syn. Je tomu přesně rok, co umřel. Nejdřív umřel manžel. To už je dávno. V dole. Otrávil se metanem. Ale muže jí není líto. Byl to ochlasta a lump. Syna však ano. Syn nepil a měl ji rád. Taky pracoval v dole. A když důl zavřeli, šel na kopanku. Kopanka, to je taková šachta, jáma, nora. V kopance místní dokážou těžit uhlí. Kopankám říkají také ďoury. Některé tunely leží přímo pod námi, ne víc než deset metrů pod zemí. A oni v nich hrabou, hrabou, hrabou v naději, že narazí na své černé zlato. Beze světla a bez vzduchu. Bez jakýchkoli bezpečnostních opatření. Když někdo najde uhlí pod vlastní chalupou, zaplatí vrchnosti desátek a zbytek je jeho. Ostatní kopanky jsou soukromé. Za tunu uhlí platí soukromníci horníkům pár hřiven.
Její syn nejdřív pracoval spolu s parťákem pod jejich chalupou. Potom šel k soukromníkovi. Pracoval navečer a v noci, protože přes den šachty hlídá policie. A jednoho rána se nevrátil. Jak zemřel, to jí nikdo neřekl.
Bludiště z kopanek
Na každém dvorku tu mají svůj vlastní tunel do podzemí. Černou díru. Silnice je tu plná prasklin a děr. Najednou začínám cítit, že se země pode mnou chvěje, protože je skrznaskrz provrtaná tunely. Celým bludištěm tunelů. Kluk, který vleze do sklepa na jednom konci vesnice, vyleze za chvíli na jiném, asi tak o sto metrů dál, s pytlem uhlí v podpaží.
Jiná žena mě táhne za ruku a ukazuje mi jedinou stěnu své letní kuchyňky. Zbytek stavby se zřítil.
„Už se bojím jít spát,“ svěřuje se mi. „Ještě chvíli a všichni jsme pod zemí.“
Uhlí na korby náklaďáků nakládají kluci. Je jim třináct až patnáct let. Všichni jsou černí. Žádný z nich nechodí do školy. Ruce mají sedřené do krve, ale krev mají taky černou. Jen bělma mají bílá. A červené rty. Pomalu se z nich stávají negři. Není to příliš korektní poznámka, ale o jakou korektnost tu, k čertu, může jít?
Nikdo s námi nechce mluvit. Všichni mají strach. Když vidí cizince, koukají, aby se co nejdřív rozutekli. Zalézají do svých děr jako švábi a zavírají dveře na všechny zámky.
Některé kopanky jsou raženy podélně, jiné kolmo. Jako studny. Dva muži otáčejí hřídelí a vytahují zpod země svůj černý chléb, kýbl za kýblem. Jiní dva mezitím kutají pod zemí.
Kolem dokola jsou pole, ale nikdo se o ně nestará. Tak vysoký a věčný plevel jsem už nikde a nikdy potom nespatřil. Tato země rodí jen uhlí.
Byl jsem tam v roce 2004, 2005 i 2006. Možná, že dnes už toto místo neexistuje. Možná se propadlo pod zem a žije si tam dál, ve věčné tmě. Nevím.
Velké kopanky leží za městem, aby nebyly tak na očích. Jsou to dřevěné boudy s igelitem místo dveří. Uprostřed mají díru. Do díry vedou dřevěné koleje, na kterých stojí vozík na uhlí. Jak hluboko a daleko směřuje tunel a jestli je někdo dole, není známo. Je možné, že tady už uhlí není. Podobných tunelů jsou okolo stovky. Vedle jednoho z nich sedí skupinka neoholených mladých mužů s černými těly a tvářemi. Pijí kořalku. Tu odpornou kořalku, která se nedá pít. Ale oni ji do sebe lijí z cínových plecháčků jako vodu. Jejich těla přivykla tomu jedu, dokážou jí dokonce zahnat žízeň. Oči mají náhle skelné a zlé, jsou připraveni vrhnout se na nás a prolomit nám svými krumpáči lebky, rozbít světla a skla v našem autě. Jsou naštvaní, uhelná kořalka jim napovídá, že něco je tu špatně, že se děje nějaká křivda, že jejich život mohl dopadnout úplně jinak, kdyby se narodili v jinou dobu nebo třeba v jiném místě. Dobře ustrojení sytí lidé s bílýma rukama a bílými tvářemi a navíc v novém autě jen potvrzují jejich domněnky o existenci jiného světa. A všechna jejich bolest, všechen jejich žal a sebelítost náhle v jejich zamlžených mozcích vykypí v podobě tupé zloby vůči tomu jinému, tak nespravedlivému světu. Jsou připraveni zničit jej zhmotněný v naší podobě.
Sahají po svých motykách a v těsné řadě se k nám blíží. Tak ať! Když lepší svět existuje a oni se nemůžou stát jeho součástí, raději jej zničí, ať jim to není líto.
Myslím, že čas od času tito podzemní krtci vidí projevy jiného, sytého, ba dokonce přesyceného světa. Když si majitel šachty přijíždí pro uhlí. Se svými zlatými hodinkami za několik tisíc dolarů na zápěstí. Taky by jej rádi praštili motykou, ale nemůžou. Bez ohledu na litry vypité kořalky nemůžou. Ruce je neposlouchají. Protože vědí, že ten zlý lakomý chlap v havajské košili jim výměnou za uhlí dá pomačkané bankovky, za které se dá koupit kořalka, chleba, konzervy, majonéza a salám HORNICKÝ. Všechno, co je v jejich krámě. Všechno, co potřebují. A když ho zabijí, skončí ve vězení a na jejich místo přijdou jiní, mladší. A místo toho chlapa přijde taky jiný, mladší, a bude dávat bankovky jiným, mladším. To už dokázali pochopit. Proto skřípají zuby, dál dloubou zem a nenávidí lidi v autě.
Mrchožrouti, kojoti, šakalové, hyeny
V Torezu je centrum, dokonce náměstí, které je ve dne v noci prázdné. Z asfaltu raší tráva. Na jedné z fasád visí obrovské mechanické hodiny, které se zastavily kdysi dávno. Ukazují buď pravé poledne, nebo půlnoc. Ale existence tohoto prázdného středu depresi nijak nezmenšuje.
Šachtarsk, stejně jako Snižne, na rozdíl od Torezu žádný střed nemá. Je to svět sám o sobě, velmi vzdálený jakémukoli centru civilizace. Je to okraj světa. Leží dvacet nebo třicet kilometrů od Ruska, pokud přistoupíme na to, že Rusko existuje. Je tu však městská zeleň, ztrouchnivělé vysokánské topoly. Čas od času některý z nich spadne.
Po obou stranách silnice stojí, jeden těsně vedle druhého, kostry jednopatrových domů. Vypadají jako kosti mamutů. V těchto budovách kdysi žili horníci se svými rodinami. Žili v maličkých pokojících, se společnou kuchyní, společným záchodem a, v lepším případě, také společnou koupelnou. Na šňůrách na dvorku tu sušily jejich ženy prádlo. Praly se tu jejich děti. Teď tu není nic. Uprostřed trosek domů chodí nějací lidé, vytrhávají z podlah poslední prkna a vytahují poslední střepy z oken. Úpadek pokračuje. Odehrává se tu jakási kompenzace: kdysi, za sovětských časů, se lidé k věcem chovali nedbale a neuctivě, nyní má každý kousek haraburdí cenu.
Zůstal stát jen poslední dům. Právě jej rozebírají. Na troskách pracuje celá početná rodina, asi tak deset lidí, počínaje starým dědečkem a konče malými vnuky. Odlamují cihly, vytrhávají podlahy, vytahují hřebíky. Všechno to úhledně vrší do přívěsu stařičkého schýleného auta. Prázdnou ulicí právě jde jejich konkurent, fousatý dědek s rachotícím vozíkem. Na vozíku si veze kusy nějakého rezavého železa. Když spatří poklad v podobě nerozebraného domu, začne slintat závistí. Velké množství konkurentů ho vůbec neděsí. Vrhá se na ně s obviněními a nadávkami. Nadává jim do mrchožroutů a supů. Kojotů. Šakalů. Hyen. Adamsova rodinka, aniž přitom přeruší práci, mu repliky vrací. Dědek s vozíkem si nachází místečko nedaleko nich a pouští se do rozebírání, proklínaje přitom všechny, kdo zničili velkou a mohutnou říši. Vydloubává cihly, hází na svůj vozík kusy šrotu, vyhrožuje všem policií. Práce zahřívá, všichni se svlékají do pasu. Dokonce i ženy zůstávají jen v tělových podprsenkách nadměrných velikostí.
A v tu chvíli se z útrob domů ozve nářek, spíš zvířecí než lidský. V otvoru rozebraných dveří se objeví opuchlá žena.
„Já tu bydlím,“ říká. „To je můj dům.“
Už nevím, jak se jmenovala. Copak to má nějaký význam? Mrchožrouti (kojoti, šakalové, hyeny) se na okamžik zastavují, ale vzápětí se vracejí ke své práci. Žena nás zve dál. Vede nás chodbou bez podlahy a stropu do zákoutí napěchovaného haraburdím. V jejím pokojíku se ještě uchovaly dveře. Je tu dokonce strop. Sklo v okně je pryč, místo něj igelit. V pokoji stojí postel, stůl a skříň. Ve skříni visí dvoje staré šaty a župan. Svetr a nějaký vaťák. Gumáky, polobotky a pantofle. Na stole stojí sklenice, vařič a nakousnutý bochník chleba.
„Pracuju v továrně na transformátory,“ říká žena. „Na směny. Dva dny tam, tři dny tady. Záchod nemám. Jak se meju? No jak, nalévám si sem vodu a stříkám si ji na sebe. No do lavoru. Teď odpojili elektřinu, to už je horší. V zimě? Nevím. Do zimy je ještě třeba dožít.“
Je těžké odhadnout, jak je stará. Může jí být čtyřicet, padesát nebo třeba sto. Obličej má opuchlý. Nejspíš od alkoholu. Ale je také zřejmé, že nepije pořád a taky nijak zvlášť moc.
Zvenku jsou slyšet rány. Dům se rozebírá. Žena vyčerpaně uléhá do postele a otáčí se ke zdi. Je jí jedno, že tu někdo je. Její dům přestal být domovem, doslova. Brzy už tu nebudou stěny ani střecha. A jí je jedno, jestli na ni bude zvenku vidět nebo ne.
Ale ani to ještě není konec deprese. Protože deprese nemá konec.
Nejhorší je to tady v horkých dnech koncem srpna. Když věje řeřavý vítr z východu. Odtamtud, kde podle mapy leží Rusko. Ale tato místa jsou dokladem toho, že mapám není radno příliš věřit. Vítr přináší pocit bezvýchodnosti a tupé agrese.
Tento svět zřejmě nemá naději na záchranu. Aby se mohl znovu zrodit, musí zahynout.
Autor je novinář a esejista.
Úryvek z knihy Ukrajina: masštab 1:1 (Ukrajina: měřítko 1:1, Tempora, Kyjev 2013) z ukrajinštiny přeložila Marie Iljašenko.