Nizozemský umělec Feiko Beckers (nar. 1983) se jako performer staví do pozice baviče. Komentáře o všedních neúspěších, opakující se moudrosti dominantní matky a suchý humor vytvářejí postavu tragikomického, zakomplexovaného, ale zároveň jemného klauna. Živá vystoupení doplňují sochy jednoduchých abstraktních tvarů v základních barvách v duchu avantgardního hnutí De Stijl. Beckers je, někdy i za pomoci dalších herců, překvapivým způsobem oživuje a využívá jako scénografické rekvizity. Univerzální, zcela neemotivní tvary se tak stávají součástí subjektivního příběhu, podobně jako náhled do soukromí v Beckersových monolozích odhaluje něco ze zkušenosti univerzální. Stejně důležitý jako styl hladkých povrchů modernistických soch je ovšem i styl Beckersovy promluvy, řečnické figury a tón řeči. „Feiko, nejsi nic extra, říkala mi vždy matka,“ prohodil typicky seriózním tónem Beckers, když jsme se letos poprvé potkali na festivalu performance v Itálii. Pozice umělce má určitě blízko k postavě klauna, jehož síla i slabost spočívá právě v tom, že nemůže říct nic přímo. Pro tuto Galerii připravil Beckers dílo, které – v duchu jeho performancí – funguje na principu vzájemné ilustrace mezi slovem a obrazem.
Michal Novotný
Někdy o sobě řeknete něco, co tak úplně není pravda. Například tvrdíte, že jste mistři ve vaření indonéského jídla nebo že zvládnete uběhnout půlmaratón. Nenazýval bych to přímo lhaním. To by bylo příliš ostré slovo. Spíše bych řekl, že se jedná o jakási „nesprávná tvrzení“. Ale nesprávná tvrzení s důsledky. Dokonce s horšími důsledky, než by pravděpodobně měla lež.
Já o sobě například rád říkám, že mi nikdy není zima. Že dokážu být venku bez kabátu značně dlouho. A že vždy spím s otevřeným oknem. Rád také řeknu, proč si myslím, že tomu tak je. Protože jsem vyrostl v domě s pouze jedním radiátorem. A na místě, které se nejmenuje Frísko pro nic za nic. Zvláště ta věc s jedním radiátorem zabere na lidi vždycky.
Rád také přidám vtip, že pokud bych byl superhrdinou, otužilost by určitě byla mojí tajnou supersílou. Někteří superhrdinové mohou létat nebo se dívat skrz betonové zdi. Jiní dokážou vytvořit ohnivou kouli v jedné dlani. Mně nicméně není nikdy zima.
To je samozřejmě nesprávné tvrzení. Vyskytly se v mém životě momenty, kdy mi určitě zima byla. Jako například na této fotografii. A na té je mi sakra zima. A to ještě během cesty na místo, které se nejmenuje Frísko pro nic za nic. Na této fotografii jsem totiž pouze na půli cesty, na Afsluitdijku.
Když jsme později toho samého dne dorazili do domu mých rodičů, řekl jsem matce, že když jsme předtím vystoupili z auta, málem jsem zmrznul. Reagovala skoro uraženě.
„Čemu se divíš,“ řekla mi. „Když máš na sobě jenom tričko a tenkou koženou bundu!“
Moje matka to samozřejmě neví, ale právě tohle je důsledek nesprávného tvrzení. Musíte mu totiž dostát. Takže pokud jste jednou řekli, že vám nikdy není zima, musíte vystoupit z auta a stát jakoby nic v krutém mrazivém větru, jen na půl cesty, na Afsluitdijku.