Nový román Čas ztracených holubic finské autorky Sofi Oksanen se odehrává v pohnutých etapách estonských dějin, kdy byla pobaltská země v područí nacistického Německa a Sovětského svazu. Knihu můžeme číst především jako výzvu k přijetí zodpovědnosti za minulost a ohrazení vůči jejímu zkreslování.
Sofi Oksanen píše finsky, avšak do jejího literárního díla prolíná skutečnost, že je po matceemigrantce poloviční Estonka. V jejích prózách, situovaných do Estonska minulého století, se zrcadlí historické zvraty, které pobaltské země, čelící územním expanzím Sovětského svazu a Německa, výrazně poznamenaly. V románu Čas ztracených holubic (Kun kyyhkyset katosivat, 2012) Sofi Oksanen obrátila pozornost k tematice estonského odboje, konkrétně k organizaci takzvaných lesních bratrů, kteří v situaci, kdy šlo zdánlivě volit jedině mezi jedním nebo druhým okupantem a velká část obyvatel vítala německou armádu jako osvoboditelku od bolševiků, nepovažovali za svůj cíl nic menšího než nezávislé Estonsko. S jakými protivníky se museli potýkat a jak jejich snažení skončilo, je z dějin dobře známo.
Vlastenec proti kolaborantovi
Děj románu se odehrává ve dvou časových rovinách: v době německého obsazení Pobaltí za druhé světové války a pak v šedesátých letech. Ke specifikům stylu Sofi Oksanen (nejen v recenzovaném románu) patří – kvůli zesílení historické věrohodnosti – uvozování jednotlivých kapitol časovými a místními údaji a zvláště ty druhé jsou samy o sobě dosti výmluvné: lokace „Reval, Generální komisariát Estland, Říšský komisariát Ostland“ má svůj komplementární protějšek v údaji „Tallinn, Estonská SSR, Sovětský svaz“, přičemž jde samozřejmě o jedno a totéž město.
Tyto a podobné antiiluzivní postupy (například motta k jednotlivým kapitolám v podobě „citátů“ z neexistujícího historiografického díla, včetně bibliografického údaje), charakteristické pro současnou historickou prózu, však nejsou hlavním stavebním prvkem románu. Čas ztracených holubic, stejně jako předchozí autorčina díla, stojí hlavně na postavách. Do protikladných pozic jsou postaveni především dva muži: odbojář a zapřisáhlý estonský vlastenec Roland Simson a jeho bratranec Edgar Parts, kolaborant a prospěchář, přesvědčený o vlastní nepostradatelnosti. Edgar se dává do služeb obou okupantských režimů – Němcům poslouží jako padělatel dokumentů a něco jako styčný důstojník v pracovních táborech, Rusům zase jako padělatel historie, když na objednávku komunistické strany sepisuje knihu o průběhu války v Estonsku, která dějiny přinejmenším zkresluje.
Psát o neprožitém
V postavě Edgara vidíme jasně formulované, byť trochu schematizované zlo. Ve světle četných historizujících děl s tematikou sporných dějinných událostí, jež morální pozice postav relativizují a snaží se padouchy ukazovat „z lidské stránky“, je tato přímočarost a jednostrannost značně osvěžující. Svorníkem obou mužských osudů je Edgarova žena Juudit, která je při srovnání s poněkud zploštělými mužskými protagonisty postavou krevnatější a životnější.
Čtenář je svědkem postupného rozpadu Edgarova a Juuditina manželství. Krátce po svatební noci si Edgar uvědomuje svou probouzející se homosexualitu, Juudit se snaží přežít díky poměru s německým důstojníkem. Za sovětské éry se z Juudit stává alkoholička a z manželského soužití nezbývá takřka nic. „Proč se mnou mluvíš?“ zeptá se jednoho dne Edgar své ženy. Současně sledujeme další dějovou linii, týkající se záhadné smrti Rolandovy milované Rosalie. Tato linie propojuje obě časové roviny díla. Odbojář Roland o Rosalii přijde během války a k objasnění její smrti dochází – za Edgarovy účasti – v šedesátých letech. Rozuzlení přináší autorka čtenáři jako ve správném thrilleru na poslední stránce.
Sofi Oksanen se narodila v roce 1977. Jako by v současnosti v evropských literaturách docházelo k podobné generační výměně, jaká stojí za obnovenou reflexí krvavých událostí 20. století v historiografii. Ke slovu se dostávají autoři, jejichž pohled na věc je osvobodivě ovlivněn faktem, že většinu popisovaných událostí nemohou znát z vlastní zkušenosti. A i když je Čas ztracených holubic třeba ve srovnání s autorčiným předchozím románem Očista (Puhdistus, 2008; česky 2010), který taktéž pojednává o nelehkém životě v Pobaltí, těžkopádnější, upovídanější, schematičtější a vykonstruovanější, autorčina literární výpověď je vážně míněnou výzvou k přijetí zodpovědnosti za minulost a zároveň jasně vyřčenou obžalobou těch, kteří ji – podobně jako Edgar Parts – falšují. A takového hlasu je potřeba nejen v Estonsku.
Autor je bohemista a komparatista.
Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic. Přeložila Linda Dejdarová. Odeon, Praha 2013, 320 stran.