Z Kavčích hor se line nová melodie. „Oheň, voda, jádro, vzduch, budiž světlo, řekl Bůh,“ zpívají přední čeští dokumentaristé, pro které „občanská společnost není jenom prázdný pojem“, sešikovaní v jednom pluku s vrcholnými manažery ČT i ČEZu. Zřejmě jde o novou firemní hymnu této energetické skupiny. Výsledkem bratrské družby veřejnoprávní televize a akciové společnosti má být série dokumentů s názvem Příběhy neobyčejné energie. Společnost ČEZ kvůli seriálu dokonce slíbila obnovení svých legendárních komand NTZ. Svým dohledem na place mají zaručit hladký průběh natáčení. Celý cyklus pak bude věnován uctění památky těch, kteří se loni upálili na protest proti zdražování elektřiny v Bulharsku, a autoři vítězného příběhu získají na svou další činnost finanční obnos z peněz utržených vymáháním dluhů. „My jsme všichni ČEZ, ououou, jsme všichni ČEZ, tak ať nám to svítí!“
A. Rychlíková
Řádně reprezentovat není snadná věc. To bylo vždycky tak: nejdřív se uklízelo, z tuzexového sterea se sundala háčkovaná dečka, láhev dovozového koňaku se umístila tak, aby nebyla úplně na očích, ale přece jen ji bylo dobře vidět, ze mě se sundala pobryndaná košile a tepláky, které nahradily svetřík a rifličky, a nakonec se mi dostalo důrazného poučení, abych se choval slušně. Co to mělo znamenat, jsem netušil, stejně jako jsem nerozuměl nápadné změně v chování rodičů, které jsem od okamžiku příchodu návštěvy nepoznával. Coby člověka vybaveného pozdně socialistickým školstvím informací, že v Rusku je všechno veliké, mnohem větší než u nás, mě nijak nepřekvapilo, že se sportu lační návštěvníci Soči pro zvýšení příznivého dojmu z olympiády mohou v místním delfináriu pokochat i pohledem na dvě živá mláďata kosatek. Jistě, to dává smysl: tam, kde by u nás dobře posloužil urostlejší sumec, přichází v Rusku v úvahu jedině velryba. Že to není úplně košer? Ale kdeže, ruští vědci totiž nedávno přišli na to, že velrybí mláďata nemají příliš v lásce své rodiče, co však doopravdy milují, je létání letadlem, a s povděkem kvitují i skutečnost, že s jejich umístěním do malého a dokonale přehledného prostoru bazénu je definitivně konec únavnému celoživotnímu trmácení oceánem plným nástrah a nebezpečí.
P. Váně
Po Ústí nad Labem se šíří dosud nepodložené dohady o tom, že namísto primátora města nějací kmotrové, realitní žraloci, bývalí veksláci a jiné potvůrky instalovali plyšové zvířátko a díky tomu, nekontrolováni žádnou skutečnou autoritou, provozují nekalé pikle. Jejich obětí se nyní stalo i ústecké Činoherní studio. Verzi o plyšákovi odpovídá slabá komunikace Víta Mandíka s médii, zastupiteli a občany města Ústí obecně. Paní Jana, která námi sledovanou entitu jednou na vlastní oči spatřila, vypověděla: „On je pan primátor takový hebký a milý, skoro jsem si ho chtěla pohladit.“ V Ústí proto vznikla iniciativa, která si dala za úkol zjistit, zdali šéf magistrátu skutečně existuje. Jak? Právě pohlazením. Iniciativu „Pohladil Mandíka“ inspiroval mladý muž, který na jaře roku 2009 podobným způsobem úspěšně prokázal, že se v Praze vyskytl jistý Barack Obama.
P. Karlíček
„Víš, co se o vás říká v Brně?“ ptá se Brňák Pražáka. „Nevím,“ odpovídá Pražák. „Že jste sráči,“ říká Brňák a Pražák opáčí: „A víš, co se říká o vás v Praze?“ „Ne.“ „Nic.“ Další pointou vtipu je, že ho Pražáci skoro neznají. A i když je Brno slavnější než kdykoli předtím a tuto anekdotu si tam sebevědomě říkáme naopak, o jeho slávě vědí zase jenom v Brně. I žerty mají ovšem svou životnost a zrovna tomuto brzy projde. Vydávat přesun z „venkova“ do metropole za synonymum úspěchu začíná kulhat na obě nohy. Práce v Praze může znamenat nejen kariérní postup, ale i to, že si vnitrostátní emigrant nenašel práci ve svém rodném městě. Je snad ranní ježdění metrem nebo popojíždění autem v zácpě měřítkem úspěchu? Lidé toužící po klidu a spokojenosti zůstávají ve městě, odkud pocházejí, a jezdí do práce na kole. A ti opravdu úspěšní by museli být padlí na hlavu, aby si vybrali Prahu. V Evropě je také Kodaň, Berlín, Barcelona, Freiburg, Madrid a tisíce dalších měst, která jsou pro našince zajímavější než Praha, kde to vypadá jako všude jinde, jen je to větší. Zkrátka, vydávat na maloměstě Prahu za úspěch nikdy nebylo trapnější.
P. Šplíchal
Neúspěšný pokus Williama Buchmana zaplnit ve svém životě prázdné místo po smrti matky nám připomíná, jak je pro lidstvo v současné době těžké udržet ve světě rovnováhu. Ztráta blízké osoby přivedla třiapadesátiletého amerického učitele na základní škole k chovu krajt, ten se však vymkl kontrole: přemnožili se hadi i myši, jimiž je krmil, současně se zvyšovala úmrtnost v obou populacích a hlodavci se začali požírat navzájem. Čím dál silnější „zápach smrti“ přilákal potkany z okolí a přirozeně neunikl ani pozornosti spoluobčanů, kteří zalarmovali úřady. Zasahující policejní jednotka v předměstském domě objevila 422 krajt, z toho 220 uhynulých, a blíže nespecifikované množství živých i mrtvých myší a potkanů. „Jenom ten příšerný smrad… Mám pocit, že bych potřeboval strávit týden ve sprše,“ vyjádřil se jeden z policistů. Chovatel, který vždy platil za starostlivého a citlivého učitele, své hady údajně pečlivě katalogizoval, což svědčí o tom, že se do poslední chvíle snažil ve svém hroutícím se experimentu zachovat řád. Jak uprostřed tohoto bujícího rozkladu reálně existoval, zůstává záhadou. Jisté je jedno: přímá úměra dokáže být někdy neúprosná.
k!amm