Takzvaný ostrov svobody má pověst osamoceného totalitárního státu, jehož vylidnění brání jenom okolní moře. Pro většinu turistů je to země, kde se zastavil čas. Jak ale ukazují následující cestovatelské postřehy, Kuba se rychle mění. Její současnou podobu určuje především reálný kapitalismus.
Kuba je politicky jedním z posledních nedemokratických režimů Latinské Ameriky, rozhodně ji ale nelze považovat za totalitární režim. Stále všudypřítomná je kubánská policie, která se snaží, aby místní obyvatelstvo nepřišlo do „nezákonného styku“ s turisty (sotva ale existuje více nedodržované pravidlo), a ovšem také, aby se žádnému cizinci nic nestalo. Země, která je ekonomicky stále závislejší na turistickém ruchu a na své reputaci žádané destinace, je tak ve výsledku jednou z nejbezpečnějších zemí západní polokoule vůbec.
Dlouhá fronta na dolary
Kubánce sužují především každodenní ekonomické útrapy. Jejich problémem je tedy v první řadě „reálný kapitalismus“, ne takzvaná totalita. V zemi paralelně fungují dvě měny: konvertibilní peso, kterému se kvůli jeho směnné hodnotě říká prostě „dolar“, a staré „kubánské peso“, národní měna, která se má k dolaru v poměru 24 : 1. Nepříliš známým faktem je, že medián měsíčního příjmu je na Kubě asi čtrnáct „dolarů“, neboli 350 pesos. Tento údaj je třeba zopakovat: ano, jde o měsíční částku. Veškeré „lepší“ zboží, tedy z pohledu Evropana skoro vše, si Kubánci mohou koupit výhradně za „dolary“. Naopak „staré peso“ funguje jako jakási zbytková měna, která v příštích letech dost možná zcela zmizí. Velmi levně za ni lze koupit třeba pouliční občerstvení či zaplatit cestu místní hromadnou dopravou.
Protože jsou Kubánci placeni v „pesos“, které si za „dolary“ musí směnit, jsou na Kubě každodenní realitou dlouhé fronty. A to nejen u směnáren, ale například i na internet, který nikdo nesmí mít doma. Zato na většinu spotřebního zboží se hodiny rozhodně nečeká. Produkty jako mobilní telefony, elektronika a zahraniční automobily jsou sice Kubáncům nově dostupné – ale pouze fyzicky, nikoli cenově. Praxe je taková, že je svým příbuzným či známým posílají či dovážejí Kubánci žijící či pracující v zahraničí.
Změnám naproti
Tím se dostáváme k další novince v rychle se měnící zemi. Obyvatelé ostrova již smějí legálně vycestovat do zahraničí, byť procedura je velmi komplikovaná: je třeba získat a poté v krátkých intervalech pravidelně obnovovat pas, vyběhat si vízum, zvací dopis a tak dále. Pro režim má tato novinka nejen ekonomický přínos, spočívající ve vývozu přebytečné pracovní síly a získávání příjmů ze zahraničí (což umocňuje skutečnost, že na Kubě stále funguje silná rodinná a rodová solidarita). Je tu navíc i přínos kulturněpolitický. Máloco napomohlo demytizovat „americký sen“, za který dodnes někteří Kubánci umírají v ilegálních bárkách, tak jako uvolnění cestování. Nad slovem „Miami“ dnes spousta Kubánců jen ohrne nos s tím, že Kubánců je na Floridě už tolik, že si nevydělají skoro nic, a že život v emigraci vyjde skoro nastejno jako zůstat doma – anebo je třeba za prací vycestovat mnohem dál.
Alternativy se navíc Kubáncům naskýtají i doma. Například je možné legálně podnikat. Uvolnění soukromého byznysu bylo součástí gigantického úsporného plánu, jak ze státní ekonomiky trpící přezaměstnaností propustit až milion zaměstnanců, tedy asi desetinu obyvatel. Propouštění sice nakonec, či spíše prozatím, nebylo tak masové, každopádně však již na Kubě legálně existuje také nezaměstnanost.
Paralelní existence dvou ekonomik – státní a soukromé – pod ideologickým pláštíkem socialismu a pokračující revoluce možná trochu připomíná realitu Maďarska osmdesátých let a najdeme i řadu podobností s pozdní fází „komunistického“ Československa – především všeobecné drobné rozkrádání. Paralelu lze vidět i v existenci početné sociální vrstvy s bytostným zájmem na radikální změně poměrů, spočívající v deregulaci a masivní privatizaci. Ať už to jsou taxikáři, provozovatelé „casas particulares“ (ubytování pro turisty v soukromých domech, obdoba našich „Zimmer frei“) nebo majitelé restaurací a barů, rozrůstajících se jako houby po dešti, všichni dnes musí odvádět státu obrovské daně a dodržovat spoustu pravidel. Mají jistě bezpočet důvodů toužit po „volném trhu“, a to se vším všudy.
Stát jde změnám naproti. Od ledna tedy legalizoval například dovoz zahraničních automobilů či nákup nemovitostí cizinci, kteří získají trvalý pobyt (vzpomeňme na průměrný měsíční příjem a představme si, o jaké asi půjde ceny!). Vládnoucí strana tak možná brzy zakusí, že každá „reforma“ má své nezamýšlené důsledky. Kuba má tedy před sebou budoucnost otevřenou více než kdy jindy. Kdo chce tuto ostrovní zemi zažít ještě „postaru“, jako svébytný skanzen nesrovnatelný s ničím jiným, měl by si hodně pospíšit.
Autor je politolog.