Potká se mladý žid, bývalá prostitutka a čerstvý restituent u jednoho stolu. Takhle nezačínal vtip pro pamětníky zlatých devadesátých, ale první z mých pozdních večerů, či spíše brzkých rán v nonstopu U Kotvy v pražské Spálené ulici. Nešlo znovu nepřijít. Nedaleko rozjezdové stanice nočních tramvají byla Kotva populárním místem, kde se s každým dalším pivem s přáteli říkalo: „Ale však vona pojede další…“ a kde se v hustém cigaretovém kouři kromě odhodlání odejít ztrácely i společenské rozdíly a zákony. Tramvaje sice jezdí pořád, ale v Kotvě už si další ujet nenecháte. Krizová doba nemá pochopení pro bezčasí nonstopů ani pro slast, již přináší mrhání, a jejímu zničujícímu tlaku se nevyhnul ani podnik, který se stal takřka součástí kulturního dědictví národa. Zamáčkněme slzu a s láskou vzpomínejme.
M. Zajíček
„Připojuji se na server.“ To byla asi nejčastěji viděná věta na olympijském webu České televize, která na šesti kanálech nabízela přímý přenos téměř ze všeho, co se na olympiádě šustlo. Šance, že na ni při kliknutí na některý z přenosů nenatrefíte, rostla ve chvíli, kdy si curleři rozstřelovali kameny a nikde jinde se nic nedělo. Když měli v nějakém sportu naději na medaili Češi, dostával divák jen sporadicky líznout. Tu průjezd biatlonistů, tu sjezdaře najíždějícího do zatáčky, případně souboj dvou hokejistů o puk. Pak zase: „připojuji se na server“, případně cosi jako „ou, vypadl signál“ nebo zamrznutí obrazu. Až jsem měl při nenadálých „přestávkách“, ohlašovaných během probíhajících klání, strach, že závod náhle přerušila černá vdova. S online přenosy České televize divák zažíval ještě větší adrenalin než se samotnými sportovci.
J. G. Růžička
Naše partička mladistvých maloměstských sídlištních intelektuálů neměla televizi zrovna v lásce. Spolužák ze základky Láďa vystihl tenkrát náš vztah k televizi větou: „Sem přemejšlel, že bych udělal teroristickej útok na televizi. Pak sem si ale představil, co by se asi stalo, kdyby všichni ty lidi, co seděj před bednou, vyšli do ulic.“ Výjimka se ale našla: televize Nova nabízela neopakovatelnou zábavu se sobotním sitcomem Volejte řediteli, jenž byl pro nás současně praktickou výukou demagogické rétoriky. Nadšeně jsme si vyprávěli o „Žélovi“, borci, který svým divákům do očí říká, že je potřebuje jen proto, aby se dívali na reklamu. Když se nedávno „Železný ředitel“ vrátil a obnovil svůj pořad coby hlava TV Barrandov, měl jsem pocit, jako bych se vrátil do dětství. A hned se řežu smíchy. V díle z 15. února odpovídá na dotaz diváka, zdali používá čtecí zařízení. Jako důkaz, že ani na jedné z kamer žádné není, uskuteční téměř varietní vystoupení se zrcadlem, které si „půjčil z rekvizitárny“ a které namíří proti kameře, jež ho snímá. Kdo by byl na pochybách, co je ta placka s nápisem „autoscript“ pod objektivem kamery, může si zmíněné zařízení vygooglit. Přesně v tom záběru, který ho v očích několika promile filmových profesionálů (případně stejného počtu kriticky myslících diváků) usvědčuje ze lži, Železný s úsměvem přesvědčuje zbytek populace o opaku toho, co vidí: „Ani na jedné z kamer, které stojí přede mnou, čtecí zařízení není.“ Borec! Borec! Křičím, chechtám se, až se za břicho popadám. Při síle jak zamlada!
H. Šípek
Tak nám zase po hospodách vřel hokej. Místa zdaleka nejen ve sportbarech byla beznadějně obsazená a zarezervovaná už s velikým předstihem. Dokonce i restaurace Waikiki v Kašperských Horách, opatřená plážovou „havajskou“ výzdobou a částečně i ultrafialovým světlem, měla na stěně ledovou plochu. Drazí hostinští, kde berete jistotu, že si k vám nikdo nepřichází jen tak popovídat, nebo dokonce něco přečíst? A že takovíto hosté udělají menší útratu než rozhulákaný hokejový dav? Protože vlastenectví nevlastenectví, kvůli tržbě se ten tyjátr aranžuje. Zaplaceno budiž shůry za těch nemnoho podniků, v nichž tohle všechno ignorují, za ty havajské ostrůvky v nekonečném oceánu hokejem posedlých lokálů. Měla by vzniknout jejich databáze a být šířena jako něco spikleneckého jen pro nás pár „vyvolených“. Kam až jsme to v tom státě „Hašků na Hrad“ dopracovali…
P. Ctibor
Mladá houslistka v sexy kalhotkách a podprsence je uvedena mužem v obleku na pódium před mužské publikum, rovněž pouze ve spodním prádle. Role jsou nejprve rozvržené tradičně: houslistka hraje na svůj nástroj, publikum poslouchá a tleská. Po chvíli pomyslná hranice mezi pódiem a hledištěm mizí a muži postupně přicházejí na scénu. Jakkoli hned při první felaci housle nelibozvučně zaskřípou, houslistka pokračuje v hraní bez ohledu na to, kolik rozpixelovaných údů se jí míhá kolem hlavy či vstupuje v ledví. Na konci je tvář hudebnice zcela pokryta spermatem, zatímco housle zůstaly téměř, až na pár zbloudilých kapek, neposkvrněny. Následuje potlesk. S jakým sdělením vstupuje japonské bukkake porno do debaty o umění, ideologii a fackování básníků? Na jedné straně názorně demonstruje, že může být velice snadné identifikovat se s obětí, pokud nemotorní prznitelé postrádají jakoukoli eleganci, na druhé straně zcela oprávněně namítá, že kdyby šlo o zničení umění, ejakulát by mířil na housle, nikoli na toho, kdo je drží v rukou. V první řadě však upozorňuje na jednu podstatnou věc, již by měli mít na paměti všichni, kdo se zbůhdarma potloukají po okolí, dráždíce se obsedantně v podbřišku: každá orgie musí jednou skončit.
M. Svobodová