eskalátor

Jiří Peňás, sebeironický a vtipný jako vždy, vytáhl do boje za Michala Viewegha. Doneslo se mi to v souvislosti s letošním ročníkem literární soutěže Magnesia Litera transliterární šeptandou. Aby bylo jasno, věhlasný kritik kulturní rubriky Lidových novin nemusí vzít do ruky kdejakou sračku, takže dal všem porotcům demonstrativně najevo, že většinu nominovaných knih vůbec nečetl. Peňásova neoblomná víra v Míšova autorského génia je tak silná, že odmítl o jeho kvalitách debatovat, natož je srovnávat se schopnostmi příštipkářů, kterým se podařilo minulý rok také vydat knihu. Z nedávno zveřejněných nominací však vyplývá, že se Viewegh mezi nejdůležitější mistry pera uplynulého roku přesto neprobojoval. Co více, v užším výběru nenajdeme ani žádného z dalších kandidátů redakčního okruhu Lidových novin. Koneckonců Peňás v nedávné rozhlasové debatě prokázal, že o současném literárním dění nemá ponětí. Teď to víme najisto a můžeme si odškrtnout dalšího znemožněného rytíře českého mediálního prostoru.

J. Chlupáč

Pokud člověk dlouhodobě pobývá v zahraničí a nechce ztratit kontakt s děním ve vlasti, může třeba sledovat po internetu českou veřejnoprávní televizi. Bohužel se to mnohdy rovná masochismu. Obzvláště těžké je pochopit smysl pořadu Máte slovo, který může sloužit jako ukázkový příklad toho, jak veřejná debata o zásadních celospolečenských tématech nemá vypadat. Moderátorka Michaela Jílková se podobně jako v pořadu Kotel, vysílaném svého času na Nově, především snaží prezentovat jako rázná žena, která umí „umlčet politiky“, vždy ale až poté, co je vyhecuje k hysterickému překřikování. A pokud se v pořadu vyskytne někdo s rozhledem a snahou o nalezení konsenzu (naposledy například historik Adrian Portmann), je ovšem umlčen také. Jenže dokud bude místo hledání společných zájmů a snahy o zmírnění třecích ploch mezi jednotlivými skupinami v debatách vítězit snaha o dehonestaci oponentů, cesta k tomu, co nizozemský politolog Arend Lijphart nazývá konsenzuální demokracií, zůstane ještě hodně dlouho neprůchodná.

O. Hudec

Dříve než honba za jistotami dospělosti nemilosrdnými ostruhami zkrotí svobodnou duši, bývá mládí dobou, kdy je člověk vnímavější k projevům nespravedlnosti, sobectví a sociál­­ních rozdílů. O to víc by se dal společensky citlivý postoj očekávat mezi studenty filozofické fakulty. Když jsem se minulý týden zapisoval do letního semestru, neočekávaně jsem objevil jistý nesoulad s představou, jaká se váže ke studentům humanitních oborů. V nabídce povinně volitelných předmětů se objevily v kolonkách po sobě jdoucích dva semináře, první s názvem Svépomoc chudých – historie a současnost spotřebního družstevnictví a druhý Průmyslová výroba piva a jeho spotřeba v českých zemích. A hle, dle počtů zapsaných se konzumací piva bude zabývat třicet čtyři studentů, zatímco svépomocí chudých celí tři. Rázem ze mne spadly všechny obavy a došlo mi, že o budoucnost české společnosti bude dobře postaráno. Hlavně aby bylo dost piva, a to ostatní se už nějak zmákne.

Č. Krkovička

„Doporučuji české pivo, které je nejlepší na světě,“ pokračoval suverénně ve Štrasburku český prezident ve své pivní osvětě, kterou nedávno započal za oceánem, když Američanům vysvětlil, že pijí špinavou hnědou vodu. Nejkomičtější na výroku je, že byl součástí brojení proti unifikovaným europivům, přičemž právě Češi jsou jedni z nejkonzervativnějších konzumentů. Náš tradiční ležák je sice vařený postaru na dva rmuty, a nikoli jednodušší infuzní cestou heinekenovské unifikace, ale stačí vykročit ledaskam za hranice a pivní svět se najednou neomezuje na desítku, dvanáctku, černé a řezané. Když jsem se minulý týden toulal po dublinských barech, snad ani v jednom nebylo méně než pět píp a přinejmenším na dvou z nich vždy bylo pivo, které si dám stokrát radši než cokoli v průměrné pražské hospodě. Jenže pro milovníka nejlepšího piva na světě je slovo „ale“ stále jen českou spojkou, a kdyby se napil kalné vody třeba z pivovaru Sierra Nevada, musel by nejspíš podstoupit týdenní ozdravnou lázeň v českém výčepním.

T. Stejskal

Ve studentském časopise brněnské Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií s kreativním názvem e­fekt mě zaujal titulek v rubrice krátkých zpráv: „Pro vodu“. Protože mě kromě elektriky zajímá i voda, se zájmem zaostřím: „Nadace pro vodu vyhlásila soutěž vysokoškolských projektů. Navrhněte, jak lépe zacházet s vodou v krajině, městech, budovách nebo při výrobě. Vítězný projekt v každé ze dvou kategorií získá 30 000 Kč. Více info www.soutezprovodu.cz.“ Vypadalo to jako pěkná možnost, jak se zbavit pár nočních brigád v Tesku. Pohled na stránku mi ale bere veškeré naděje: „Cena Nestlé za inovativní projekty hospodaření s vodou.“ Oč jde? Firma Nestlé, která se před pár měsíci zdiskreditovala několika výroky členů vedení o tom, že voda je přírodní zdroj jako každý jiný, a proto není možné s ní zacházet volně, ale měla by být vlastněna (a hlavně zpoplatněna), se snaží obejít vyhledávací roboty a na spojení „Nestlé voda“ nabídnout něco pozitivního. Tenhle PR projekt je tak geniální, že se na finále 21. března 2014 v HUB Praha budu muset zajít osobně podívat. Se stříkací pistolí v ruce.

M. Zajíček