Kdo je na světě nejkrásnější?

Autoři sborníku Spojené státy v úpadku? Vybrané problémy veřejné politiky v severoamerickém kontextu nahlížejí na problematiku, která je zvláště v posledních letech na pořadu dne – úpadek USA. Sjednocujícím momentem jejich psaní má být pokus o odpověď na dvě související otázky: Jsou Spojené státy opravdu v úpadku? Jak se tento úpadek projevuje? Témat, na nichž se snaží problém sledovat, je řada – od amerického imperialismu přes porušování ústavních práv až po vliv Tea Party na tamější politiku.

Bohužel už po letmém pročtení závěru, jejž se mnohdy vyplatí číst jako první, se objeví jedna z největších slabin knihy. Přepjaté proamerické postoje autorů, které znemožňují vidět stále ještě nejmocnější zemi světa alespoň trochu kriticky. S jistou nostalgií po období končící studené války, kdy se zdálo konečné vítězství kapitalismu, liberální demokracie a samozřejmě i USA na dosah, Kryštof Kozák píše: „Je zřejmé, že (…) dochází ke změně postavení Spojených států, které musí najednou brát ohledy na zájmy ostatních (…). To je velmi smutná zpráva pro všechny ty, kteří doufali, že americký nátlak a případně i zbraně pomohou všude na světě svrhnout autokratické či diktátorské režimy perzekvující vlastní obyvatelstvo. (…) Armáda Spojených států není, a do budoucna ani nebude schopna sama chránit všechny nevinné obyvatele všude na světě před brutálními vojenskými zásahy vlastních režimů.“ A dodává, že se bohužel musíme smířit s tím, že Spojené státy přijedou jako zachránce na bílém koni jenom občas.

Svoboda pro všechny

Kozák jako by pozapomněl nebo dokonce nevěděl, že Spojené státy ve své moderní historii nejen častokrát ignorovaly existenci nedemokratických režimů, ale naopak jejich životnost proti vůli většiny obyvatelstva podporovaly. Snažily se – především v Latinské Americe – destabilizovat z řádných demokratických voleb vzešlé politické systémy, které jim nebyly po chuti. Pod závojem boje proti terorismu na vlastní pěst podnikaly invaze do suverénních států, kde se jejich vojáci dopouštěli válečných zločinů, jež nadále zůstávají opomíjeny a nepotrestány. Přitom whistleblowery, kteří na ně upozorňují, stavějí před soudy, kde jim hrozí i doživotní uvěznění. Naposledy byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pětatřicet let Bradley Manning, jenž předal tisíce stran tajných materiálů serveru WikiLeaks a mimo jiné zveřejnil videonahrávku, na níž američtí vojáci střílejí z helikoptéry na ne­ozbrojené civilisty.

Pravděpodobnější ale bude, že Kozák a jeho spolupracovníci jsou pouze naivní. Mezi naivitou a hloupostí je přitom třeba důsledně rozlišovat. Na druhé straně se texty Kozáka a dalších autorů příliš neliší od těch, které můžeme pravidelně nalézat na stránkách Lidových novin. V době, kdy se může zdát, že by se Kozákovo přání mohlo v nějaké vojenské intervenci naplnit, jako třeba v případě konfliktu v Sýrii, totiž vycházejí články, v nichž se můžeme dočíst třeba následující: „Mnozí Američané si uvědomují, že USA mají něco, čemu se (…) říká historická odpovědnost: (…) když se někde dějí nepravosti, když nějaký diktátor masakruje vlastní lidi, USA by se coby světová velmoc měly nějak zasadit, aby se tak nedělo. Třeba i vojensky.“ Pak lze ovšem jen těžko najít rozdíl mezi tendenční žurnalistikou a odbornými studiemi, za které se příspěvky v monografii vydávají.

Na vrcholu pyramidy

Sborník se skládá z deseti příspěvků mladých autorů (ročník narození 1977–1987), které často postrádají širší teoretické ukotvení ve studované problematice. Ačkoli se například studie Maxima Kucera analyzující vliv Tea Party na politickou scénu USA může zdát svým zaměřením pro české prostředí zajímavá, sklouzává k pouhému popisu účinkování této „frakce“ Republikánské strany v americkém politickém systému. Autor označuje Tea Party za nejvýznamnější populistické hnutí v dějinách země, avšak nepokládá za důležité vysvětlit, co si pod populismem představuje, a nevěnuje takřka žádnou pozornost tomu, jak se konkrétně projevuje. V závěru pouze suše konstatuje, že je příliš brzy vynášet o jejím působení na politické scéně nějaké definitivní závěry.

V jiném textu o imperiální politice USA zas Petr Anděl píše, že o americkém imperialismu ve 20. století nemůže být řeč. Spojené státy se prý do „postavení na vrcholu mocenské pyramidy“ dostaly přirozeně, nikoli díky cílené imperiální politice. Argumentovat „přirozeností“ je však ošidné a obvykle se tím spíše zastírá, než vysvětluje. Politolog Pavel Barša naopak ve své starší práci Hodina impéria (Mezinárodní politologický ústav 2003) přesvědčivě ukazuje, že americká politika se dlouhodobě pohybuje mezi izolacionismem, imperialismem a internacionalismem; jeden z prvků sice vždy převažuje, ale žádný se v podstatě nikdy zcela nevytrácí.

Za zmínku jistě stojí také studie Barbory Čapinské, která si klade úsměvnou otázku, zda je vůbec možné zkoumat represe v takové demokratické společnosti, jakou jsou Spojené státy, protože „studie potvrzují, že čím více je stát demokratický, tím méně je represivní – a tuto skutečnost nelze vyvrátit“. Jak vidno, nelze než konstatovat, že kolektivní monografie Spojené státy v úpadku? je pouze málo zdařilou proamerickou propagandou převlečenou za odborné psaní.

Autor je publicista.