Napsat všechno ještě jednou

Listář (Pismovnik, 2010), nejnovější román Michaila Šiškina, současného ruského prozaika, žijícího ve Švýcarsku, vyšel v překladu do češtiny na konci loňského roku. Kromě něj byla u nás zatím vydána pouze autorova prvotina, povídka s názvem Hodina kaligrafie (Urok kalligrafii, 1993), zařazená v roce 2007 do Antologie ruských povídek.

Šiškin na začátku románů a povídek s oblibou používá epigrafy ukazující na způsob, jakým mají být jeho texty čteny, nebo úvodní věty s podobnou úlohou: „Otevírám včerejší večerník, píšou o nás dvou. Že na počátku ­znovu bude slovo.“ Tak začíná v Listáři příběh Volodi a Sašenky, milenců, kterým nebylo umožněno žít ve společném světě. Každý dostává přidělený vlastní osud, a dokonce vlastní historickou dobu a místo. Přes mezeru v prostoru a času si posílají dopisy, které pro ně znamenají středobod i potvrzení jejich životů: „Pokud všechno, co jsem dnes viděl, nezapíšu, nic z toho nezůstane. Jako by se to nikdy nestalo.“

Písek mezi prsty

Voloďu a Sašenku spojuje pouhé jedno společně prožité léto na chatě, popsané na začátku románu, které nese prvky ztraceného ráje dětství. Pro čtenáře je v něm snadné rozpoznat vlastní zasuté vjemy a prožitky: „Na verandě sis mě posadil do proutěného křesla a z nohou mi začal oprašovat písek. Tak jako táta. Když jsme se vraceli z pláže, otíral mi nohy úplně stejně, aby mi písek nezůstal mezi prsty.“ Záhy se cesty postav rozdělují, Voloďa se rozhodne odejít a „vybrat si válku“, doslova vypadává ze sotva zahájeného milostného příběhu. Jedná se o programové nastavení situace, výchozí bod, který autor potřebuje pro své další vyprávění.

Od počátku běží čas obou postav v odlišném rytmu: Saša prožije dlouhý život plný těžkostí a ztrát blízkých lidí v bezčasí mimo politické či společenské záchytné body, připomínajícím nedávnou ruskou minulost až současnost. Voloďovi je vyměřeno pouze několikaměsíční přežívání v krutých podmínkách válečného tažení proti takzvanému boxerskému povstání v Číně v létě roku 1900, které je již v první čtvrtině románu přerušeno oznámením jeho smrti (jak jinak než dopisem), což však nebrání tomu, aby se Voloďa dál účastnil tažení a pokračoval v korespondenci. Na přeskáčku se tu rekapituluje dětství a dospívání obou postav, zaznamenává se Sašino stárnutí a Voloďovy válečné útrapy. Autorův vybroušený jazyk a schopnost vystihnout zejména vůně, chutě a další charakteristické detaily a smyslové vjemy popisovaných vzpomínek na nejlepších místech textu aspirují na pokračování v tradici Ivana Bunina.

Chronologie ani fyzikální zákony nemají v Listáři valný význam, a tak se Voloďa může ptát: „Proč jsme se narodili v tomto století, a ne, řekněme, ve třicátém čtvrtém? (…) Proč kulky neletěly do minulosti nebo budoucnosti, ale do proděravělé hlavy nešťastného terče?“ V duchu neomezené časoprostorové prostupnosti se Voloďovo čínské tažení dočasně promění v citace z cestopisu Marka Pola s bájnými příběhy o příšerách a lidech s psími hlavami, aby se z něj pak opět stalo podrobné líčení útrap a umírání vojáků velmocí potlačujících čínský odpor. „Odpovědět na přímou otázku, kde a kdy se děj odehrává, je těžké – odehrává se vždy a všude,“ říká k otázce volného nakládání se souřadnicemi sám autor.

Jazyk zarostlý banalitou

V Listáři stejně jako v ostatních Šiškinových románech dominuje absolutní vztah autora k psanému slovu jako pokladnici či Noemově arše, která jediná je schopná zaznamenat a uchovat prchavost okamžiku a zachránit lidské zážitky před nevyhnutelným zapomněním tím, že je přenese do svébytného literárního prostoru stojícího mimo konkrétní čas a místo: „Vím, že napsaný dopis k tobě dřív nebo později dorazí, zatímco nenapsaný zmizí beze stopy. A tak ti píši, Sašenko má!“ Název románu odkazuje k historickým vzorníkům, které obsahovaly šablony dopisů pro různé oficiální i soukromé příležitosti. Ke čtení se nám tedy v Listáři nabízejí příběhy s všeobecně platným charakterem, určitý rezervoár textů autora, který si je vědom toho, že vše již bylo napsáno, a přesto má cenu pokoušet se to napsat ještě jednou, prosekat si znovu vlastní cestu jazykem zarostlým banalitou.

Listář se v porovnání s autorovými předchozími romány, sugestivně spletenými z více časových a dějových linií, sahajících od vojenských výbojů perského krále Kýra po vyprávění uprchlíků o čečenské válce, rozpíná na jednodušší nosné konstrukci, kterou představuje tradičně bipolární mužsko­ženský svět. Saša reprezentuje ženskou sféru, soukromí a výsostnou intimitu s tématy rozvíjení a uvadání ženské krásy, mateřství, komplikovaných manželských a mimomanželských vztahů a péče o nemocné blízké. Voloďa zastupuje mužský svět s jeho válečnou zkušeností. Zároveň se touží stát spisovatelem, bezvýhradně věří ve slova, stejně jako o nich pochybuje. Jeho rozhodnutí odejít do války je symbolickou výpravou do světa, cestou za poznáním něčeho skutečného, co stojí v opozici vůči pouhým slovům, o něž se však v dopisech dále opírá a vy­­užívá je k zafixování skutečnosti, v čemž explicitně rozpoznáváme Šiškinovo stěžejní téma.

Brikoláže (ne)pohodlného emigranta

Michail Šiškin (nar. 1961) prožívá od devadesátých let svůj splněný spisovatelský sen. Pochází z moskevské rodiny po několik generací perzekvované sovětským režimem. Rusko opustil před téměř dvaceti lety a usadil se ve švýcarském Curychu. I tak patří v současnosti k nejčtenějším autorům v Rusku. Za každý ze svých posledních tří románů dostal alespoň jednu významnou ruskou literární cenu, přední scény převádějí jeho romány do jevištní podoby, ceny a překlady se množí i v zahraničí.

Šiškin se staví kriticky k současné politické situaci v Rusku, což vyjadřuje v četných rozhovorech i tím, že odmítá zastupovat Rusko na mezinárodních knižních veletrzích. Loni nepřijal účast na americkém BookExpo, který se konal na přelomu května a června v New Yorku. Neúčast zdůvodnil otevřeným dopisem, v němž uvedl, že nechce zastupovat stát, jehož politiku považuje za destruktivní a jehož systém neakceptuje. Na moskevském knižním veletrhu Non/Fiction loni na podzim pak zastupoval Švýcarsko. Jeho texty dokážou ideologicky polarizovat ruskou veřejnost: jedna její část ho považuje za nedostatečně proruského autora, který z literárního hlediska nadbytečně přejímá západní vzory a o problémech Ruska píše z pohodlí švýcarské emigrace. Vlna kritiky se zvedla poté, co básník Alexandr Tankov odhalil, že v románu Venušin vlas (Veněrin volos, 2005) byly využity bez větších úprav pasáže z memoárů sovětské spisovatelky Věry Panovové. Poněkud přemrštěná reakce na tento fakt se ozvala zejména na ruských sociálních sítích.

Zařazování vypůjčených úryvků textů, jazykové odkazy, brikolážní hra se styly a jejich významy patří nedílně k Šiškinovu rukopisu. Rozhodně ale nejde o odosobněnou konceptualistickou hru s vyčerpanými jazykovými vzorci. K intertextualitě a jazykovému citování z různých míst, prostředí a dob, které se v jeho dílech často prolínají, naopak přistupuje z tradičního východiska, kterým je hledání co největší autentičnosti hraničící s dokumentárností. Využitím memoárů Panovové ze začátku 20. století pro postavu Bely z Venušina vlasu, v níž lze rozpoznat známou ­sovětskou estrádní zpěvačku ­Izabellu ­Jurjevovou, jejíž stoletý život překlenul celé 20. století, získal typická slova a detaily hmatatelně dokreslující období jejího mládí.

Šiškina motivuje k ponoru do různých historických dob a k dokumentování zapomenutých událostí snaha o nový typ románu, který neztrácí kontakt s tradicí. Prvním románem Larionovovy zápisky (Zapiski Larionova, 1993) programově navázal na ruskou románovou tradici 19. století. Ve Venušině vlasu se zase objevuje topos Říma, odkazující ke gogolovské linii ruského spisovatele­emigranta, který přes izolaci od vlasti usiluje o zaznamenání něčeho výsostně ruského – tedy k linii, k níž se Šiškin aktivně hlásí.

Umírněné zpochybnění časové posloupnosti, jež se nevylučuje s dějovostí a čtivostí, společně s tradičně pojatou emocionalitou řadí Listář do řady modernistické prózy. Text ignoruje konceptualistickou zkušenost a navazuje na starší předchůdce – Vladimira Nabokova, Sašu Sokolova či Jamese Joyce. Listář má své mnohočetné vrcholy v detailech textu, v nehybných zkoumavých pohledech do nitra jevů a věcí, založených na důvěrném vztahu s jazykem jako sice tisíckrát obnošeným, ale jediným dostupným nositelem vertikály. Šiškin se nebojí velkých slov a umí s nimi zacházet, ale jejich přemíra vzbuzuje otázku, zda autor – aspoň občas – nemíří příliš těžkými náboji na nedosažitelné cíle.

Autorka je rusistka.