eskalátor

Česká porevoluční kinematografie letos dospěla do fáze, kdy se vydatně vykrmuje z vlastního ocasu. Krátce poté, co Bolek Polívka ve slivovicovém opojení vzpomínal na lepší časy v Dědictví 2, vrátí se do malého českého filmového rybníčku i někdejší legenda „czechsploitation“ Vít Olmer, tvůrce legendárního kompilátu devadesátkové pokleslosti s názvem Nahota na prodej. Ten sice nabídne pokračování své klasiky Bony a klid, natočené ještě před rokem 1989, ale trailer, který k němu zveřejnil, nenechává nikoho na pochybách, že naváže tam, kde v roce 2002 s filmem Waterloo po česku skončil. O co ve filmu půjde především, dobře ilustrují i titulky bulvárních článků typu „Evička Tričko se vrací: Ukáže Veronika Jeníková po 27 letech tělo ve stejném triku?“. Pro každého fandu českého filmového braku se ale otevírá ještě mnohem dráždivější otázka: Dočkáme se časem i Playgirls 3?

A. Tesař

Protože by Karel Kryl letos oslavil sedmdesátku, přišel Český rozhlas 1 – Radiožurnál s chvályhodným záměrem v podobě akce Sblížení, jejímž cílem je navrátit Krylovu tvorbu do éteru a přiblížit ji mladším generacím. Současní populární interpreti si proto rozebrali Krylovy staré evergreeny a na exkluzivním galakoncertu je předvedli lačnému publiku. Záznam byl odvysílán hned dvakrát a v plánu je i vydání CD. A tak na desky barda, jehož legenda odpočívá v poklidu na okraji zájmu médií, bude dál sedat prach, zatímco z rádia jeho poselství mladším generacím srozumitelněji přetlumočí Divoký Bill či Aneta Langerová. Významné jubileum letos slaví i jiný Karel, u něhož by naopak neškodilo, kdyby se z éteru poněkud vytratil, ba i zapomenout by se na něj už mohlo. Interpretů, kteří by svými verzemi jeho písně posluchačům znechutili, by se jistě našlo dost.

P. Váně

Kde jinde než na YouTube si mohou videa typu Rozbalování krabice se zbožím z e­shopu nebo Co všechno jsem dostala k Vánocům vynutit vznik stejnojmenných žánrů? Dokumenty o tom, jak někdo ochutnává cosi exotického, v této konkurenci působí vcelku smyslu­plně. Ve videu Kočičí jazýčky a další česká jídla například ukazují dva mladí Britové, jaké tradiční dobroty si nakoupili v Praze. Mlsají dršťkovku z pytlíku, pudink a lámajíce si jazyky vyslovováním „košiších žazíčků“ vysvětlují, že jsou z levné čokolády. Japonské holce Emmy zas její internetoví diváci posílají balíčky sladkostí z celého světa a ona je před kamerou „recenzuje“. Díl Emmy ochutnává Českou republiku má celých 113 tisíc zhlédnutí: Méďa Brumík je „slaďoučký“, sušenky Tuc „voní skutečně jako slanina“, Kofila „krásně po kávě“. Přesto při tomto bizarním mezikulturním setkávání poněkud zamrazí: ačkoli v dalších dílech „pořadu“ dojde na úplně odlišné země, jména výrobců se opakují s železnou pravidelností. „Naše“ Granko, Orion, Deli, Bon pari, Zora i Sfinx patří švýcarskému koncernu Nestlé – stejně jako „zahraniční“ Aero, KitKat nebo Maggi. Z darů české země tatranky i horalky Opavia nebo Dadák zase americkému Mondelēz International, spolu s „cizokrajnými“ Jacobs, Toblerone i krávou Milkou. Pod Unilever spadá naráz Flora, Rama i Hera, Míša i Algida… Procházet supermarketem, číst si drobná písmena a přemýšlet o národním dědictví a potravinové soběstačnosti je pak mnohem menší legrace než si pouštět videa šklebících se teenagerů na internetu.

H. Šípek

Filmový festival ve francouzském Cannes zveřejnil seznam snímků, které se letos zúčastní klání v jeho hlavní soutěži. Čeká nás silný ročník, jakkoliv se nabízí otázka, zda tu některé filmy nejsou jen kvůli jménu svého režiséra. Uvidíme novinky od zkušených tvůrců, jako jsou Jean­Luc Godard, Ken Loach, Mike ­Leigh, Atom Egoyan, Olivier Assayas, bratři Dardennové nebo Nuri Bilge Ceylan. V soutěži tentokrát nenajdeme jediný debut, i když by se za něj možná dal považovat teprve druhý film rakouské režisérky Alice Rohrwacherové. Chybějí ovšem třeba zástupci řecké a rumunské kinematografie, které v posledních letech prožívají svou „novou vlnu“, a zcela nepřekvapivě také české filmy. Zajímavější jména najdeme alespoň v sekci Un certain regard: Lisandro Alonso, Ruben Östlund nebo Jessica Hausnerová.

J. G. Růžička

Tak už je to potvrzeno i z nejvyšších míst – médium magnetofonových kazet je stále živé! Investigativní novináři ze serveru Echo24 při své nedocenitelné službě občanům České republiky nedávno vypátrali šokující skutečnost: Úřad vlády za šest tisíc korun nakoupil čtyři stovky devadesátiminutových audiokazet. Vládní úředník Ludvík Sláma k tomu řekl: „Po­­užívají to ještě dva odbory. Mezi nimi i odbor vládní agendy. Slouží to k archivaci. Mají pořadače, do kterých se jim audiokazety dobře vejdou. Je to vykopávka, ale je to tak.“ Faktu, že klíčový vládní odbor na rozdíl od většiny jiných, které dávno přešly na digitální formát, dosud využívá „dnes už téměř vymřelou technologii analogového záznamu“, se nediví pouze hlídací psi demokracie z Echo24. Překvapená byla i živnostnice, u níž Úřad vlády kazety zakoupil. „Občas se to ještě stane, že si u mě kazetu někdo objedná. Ale 400 kusů, to je rarita,“ prohlásila obchodnice z Kamenného Přívozu, která tuto „vykopávku“ ze svého sortimentu prozíravě zatím nevyřadila. Nezbývá než poděkovat novinářům za jejich úsilí. Příště bych uvítal například reportáž o tom, kdo z ministrů má ve skříni oblek, v němž se před dvaceti třiceti lety ženil, protože – ano, je to opravdu tak – pořád existují podivíni, kteří mají zálibu v předpotopních, nesmyslných, směšných věcech.

k!amm