eskalátor

Na začátku prosince francouzský ­bulvární týdeník Closer vyoutoval místopředsedu Národní fronty a blízkého spolupracovníka Marine Le Penové Floriana Philippota. Odhalení nenechalo chladnou starou stranickou gardu kolem Jeana­Marieho Le Pena, vesměs tedy tradicionalisty, nacionalistické ultraliberály a staré spolubojovníky z Organizace tajné armády. Ti si již delší dobu mumlají pod fousy, že se jejich stranická šéfka obklopuje samými buzeranty. „Oni to s ní umějí,“ postěžoval si jeden bývalý bojovník za francouzské Alžírsko deníku Le Monde. Dle mínění starších a zkušenějších se tak v Národní frontě tvoří teplá lobby, která ovlivňuje stranickou linii ve svůj prospěch. Philippotovi je pak vyčítáno, že stojí za rozhodnutím viditelně neangažovat stranu v boji proti sňatkům homosexuálů. A liberální a levicový tisk si zase nedokáže vysvětlit, jak homosexuálové, tedy ty duhové, „cool“ a všemu otevřené ozdoby správného pařížského večírku, mohou vlézt do tak lůzrovského podniku, jakým je nacionalistická a populistická Národní fronta.

J. Horňáček

Nad kvalitou silvestrovské zábavy se láteří každoročně. Poslední ročník však nutí bilancovat: v show Silvestr 79 aneb Hrajeme si jako děti se pod vedením Jána Roháče sešla řada hvězd normalizační zábavy: Karel Gott, Stella Zázvorková, Josef Hanzlík, Jaroslav Uhlíř a další. Jejich veselí je dětské, či spíše dětinské, každý vtip je odměněn salvou smíchu, až přítomní slzí… Opravdu musejí být pořady, v nichž se to signatáři Anticharty jen hemží, krmeni diváci i v roce, který Česká televize tematicky spojila s výročím pětadvaceti let od sametové revoluce? A v podobných úvahách šlo pokračovat hned následující den, když „spartakiádní“ část pražského novoročního ohňostroje věnovaného obrazům z české historie doprovázel hit Michala Davida Poupata. Autoři scénáře jej údajně využili „s úmyslem vyvolat částečně nostalgické a částečně úsměvné dojmy v řadách diváků“. Co už využít nadšeně proklamovanou svobodu i na tomto kulturním poli a zbavit se taškařic, z nichž mrazí?

A. Stejskalová

Zdálo by se, že není státotvornějšího živočicha než obnoveně asociovaný český literát. V hodině nejvyšší přispěchá s dobročinnou sbírkou na záchranu upadajících investic zasloužilého mecenáše Bakaly, v mediálním zastoupení Erika Taberyho. Prozatím jde jen o kulturní rubriku Respektu; sanace vyždímaného Ostravska přijde na řadu snad napřesrok. Ostrou prosbu redakci předcházel byznysplán státního fondu pro literaturu. Přichcíplou čest místní oligarchie hledí literát podepřít tu svou profesurou, tu státní cenou, a dokonce i odvěkým kreditem Petra Placáka. Kam tenhle vlak jede, čert ví, ačkoliv někteří už tuší. Dobrý český autor ovšem, v čestné snaze učinit koncese nadějně se přeskupující moci, rád se svým baťůžkem „kulturního kapitálu“ v poslední chvíli přistoupí. A předložením bianco šeku přijme svůj díl odpovědnosti za zbytek jízdy. A kdyby ještě nějaké to procentíčko… Sice nikdo nic neslibuje, ale aspoň necouráme pěšky. Český literát je, otloukán dějinami, čím dál tím stejnější, jen ty sloupky podražily. Představuju si delegaci kulturních kapitalistů, jak kladou rozpo­čtové požadavky před hospodáře Andyho (který není žádný politik): „Oukej. A čo mi vlastně nabízíte?“

R. Rops­-Tůma

V soutěži o nejobskurnější návrh vyřčený v roce 2014 by zřejmě vyhrál Dušan Tříska, který v diskusi o prohlubujících se příjmových nerovnostech na stránkách dubnových Hospodářských novin napsal: „Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst dotací a sociálních podpor totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému.“ Třebaže byl výrok pronesen s provokativně­-spekulativním podtónem, je reprezentativní ukázkou toho, co si dnes většina bývalých politicko­ekonomických facilitátorů největších loupeží v dějinách země myslí. Systém a praxe mafiánské a lobbistické ekonomiky postavené na vykrádání kolektivně vlastněného majetku, jež jsou výsledkem „české cesty privatizace“, je, jak se zdá, naprosto mimo jejich zorné pole. Kouřová clona nebezpečnosti sociálních transferů a dávek se stala v průběhu posledních měsíců ­nejsnazším a nejefektivnějším způsobem, jak zakrýt osobní odpovědnost za dlouhodobě tristní stav české ekonomiky a společnosti.

M. Tomášek

V České televizi se patrně trápili tím, kde najít důstojnou náhradu pro ty, kteří by přece jen rádi pozorovali prvního ledna z křesla nějaké ty bilančně­politické rozumy, když jim současný prezident tak zavařil a namísto oblíbeného novoročního vykročení oprášil pěknou tradici vánočních projevů z třicátých let a protektorátu. Snad aby začalo být konečně každému jasné, v jakých časech jsme se to ocitli. A tak byla minulý rok zavedena další tradice nezatížená minulostí – novoroční Společný výslech s Dominikem Dukou. Loňský díl, v němž pražskému arcibiskupovi sekundoval astronom Jiří Grygar, byl ale, přiznejme si to na rovinu, chabou náhradou za hlavu státu, proto se tentokrát vsadilo na jistotu. Když ne prezident, tedy jediný žijící exprezident! Dialogický koncert, oplývající zvláštním erotickým nábojem a natočený pro jistotu s několikaměsíčním předstihem, mohl začít. „Popuzují mě velvyslanci některých zemí, kteří jdou v čele Prague Pride, to je pro mě už málem konec světa,“ posteskl si první den na obrazovkách v obývácích celého národa kardinálem povolaný prorok Václav Klaus. Dalších slov netřeba, to se prostě musí zažít. Velmi slibný začátek roku!

M. Zajíček