Stav věcí

I.

Rozhovory se mění jako lidé

Není se kam vracet

V řeči najdeš odpověď

Stopy, které mizí

Najdi si svůj cizí jazyk

Už to nepotřebuješ, porozumět

Číst znamená spatřit světlo

Nezbývá už nic, než co je zjevné

A tíha ležící na stromech

Soumrak

Nezůstat vně

Rozpoznat barvu strachu

Její jméno mluvilo vše

Řeč odkrývala, co stárlo

Kam až sahá paměť

Rozměry věcí zůstávají

Být v tom od počátku do konce

Naprostého konce

Co ještě nevidím

Odejít znamená už se nevrátit

Nezůstat tu věčně, ztratit se

V možnosti se skrývá zázrak

Co ještě bude

Dívat se a mluvit

Sugerovat rozměr hladu

Spatřit bolest

I šílenství je způsob života

Najít řeč, kde můžeš bydlet

Neukončenost

A proudy milosti jako chladné deště

Nevyslovitelné nelze vyslovit

Únava bývá horší než smrt

Jsou věci, o kterých nechci mluvit

Stále se to vrací, nezešílet

Mít kde bydlet

A jen stát a plakat

Nezapomeň, vem si klíče

Co ještě lze vyslovit

Ptáci

Čemu ještě lze rozumět

Dívat se a pamatovat si

Nemám kam jít

Nechci se vracet

Ztratit vše, i bolest

Jít se někam najíst

Čemu už nevěřím

V co už nedoufám

Na co jsem dávno zapomněl

Vymočit se

Unavit se a jít spát

Zůstat naživu

Listovat v knihách

Probudit se

Nezabít se

Dát si kafe

Vymanit se z řádu věcí

Pověz mi, ta moje představa

Odejít nikam

Tvář z mosazi, akryl a měď

A jeho podoba sochy

Tržné rány

Dát žebračce peníz v podchodu metra

Zdálky

Táhne se to, čas

Neúnavně, každý den

Co chvíli někdo přichází

Už abys odešla

Nechci tě

Bojím se

Ze stromu slézá strach

Zrozená z pěny

Koupelna, mýdlo a uhry

Ty stará píčo

Včera v noci se zrodily věci

Zázračné povstalo ze zázračného

II.

Dlouho to zůstávalo skryté

Nepohnuté, samo v sobě

Ne, už ti nevěřím

Nechci už ničemu rozumět

Co myslíš?

Vše je si čím dál víc cizí

Přijde to zaživa

Než se naděješ

Cosi se zavřelo

Opět kdosi přišel

Opět jsem to spatřil

Slepotu světla

Dveře se otevřely

Trčely jako hluboká rána

Stále tě potkávat

Kdosi mi cosi říkal

Už si to nepamatuji

Zmizelo to

A nezanechalo po sobě žádnou stopu

Nemůžu se zbavit jedné věci, která

Po celém městě je nesnesitelné vedro

A strach

Ne

Nevzpomínám si

Ty jsi už nebyla

A já ještě nežil

Slovo skryté v písmu se klube na povrch

Jako motýl

Často se nepodobám

Sobě i druhému

Najednou jsme si cizí

Všichni už odešli

Cosi stále schází

Není zde to, co je jindy tak přítomné

Zůstávám v prázdnotě

Co ještě lze ztratit

Co nikdy nenajdu

V co vlastně doufám

Komu už nevěřím

Kde ustavičně scházím

Koho nechci vidět a co nechci slyšet

O čem nechci mluvit

Dalo se do deště

Čeho se držím

Dýchat

Pozorovat ptáky

Poslouchat hlasy

Dívat se na nebe

A na tvé rozpálené tělo

Písek, voda a mraky

Stíny na těle

Měla jsi pravdu

Roztržka předchází smíření

Projít kolem a už se nesetkat

Nevidět

Stát a nadávat

Poměry a poměry

Paměť přesahuje

Tvé tělo se rozevřelo hladem

A spatřil jsem prostor

Co se nikdy nezrodí

Co už nelze vyslovit

Co se nikdy nestane

Čemu nelze rozumět

Hlasy rostou do hloubky

Ticho vylézá na povrch

Přebývat v sobě

A spočinout v tobě

Otevřela jsi se jako tržná rána

Plná krve

Nevidím nic než fragmenty

Své i cizí části

Tebe

Přátele, kteří kdysi

Ze všeho zůstala jen trapnost

Vzpomínky

Vidět, co narůstá a zase mizí

A zůstává v paměti druhých

Co se ustavičně ztrácí

Proniká námi jakýsi chlad

Zůstala jsi stát v rámu dveří

Už ses nevrátila

Věci opět povstaly

Prostor za okny se proměnil a zase zmizel

Nastalo ráno

Nezměrnost zůstala

Toto je chvíle hladu

Žízeň vody, napít se

Pamatuješ?

Všechno to byla tvoje vina

Všechno se uzavírá

Čím jsi žil?

Trochou slov, co zbyla

A měl jsi vůbec jinou možnost?

III.

Všechno to teče, teče a padá

Tvá jako šíje sladká mluva

I tvůj smrtelný rozhovor

Cítím, jak se mi ztrácíš

Co je si podobné?

Jsou věci, které se vztahují už jen k sobě

Naplňují mě tichem psaní

Co je to, co je

Co má svůj prostor

A je bez podoby, jako beze jména

Co se protrhává psaním

Skryté v možnosti jako v sobě

Ztrácet se, nalézat a zase ztrácet

Prázdno je bez setkání

A do údělu se dorůstá

Přišlo to znenadání

Jako řezná rána

A jako stín je mi to v patách

Před čím stojím

Na čem trvám

Některé věci nelze vyslovit

Povětřím se sune tramvaj

Spadaným listím

Z úst se sype prach

Přiznat si vše

Propadnout klamu

Zjevení zvířat na zdech

Proboha tě prosím, věř mi

Chce se nadávat, zvracet a nadávat

Řeč stéká a tuhne v balvany

Rostliny, zelené znaky, vrhají stíny

Chtějí být čteny

Chcípni smrti

Z údolí vyvěrá pramen

Světlo prodlužuje čas

Mluva lidí protéká sklem

Září a proudí davem

Dotýká se mého prahu

I tvého plodu

Jako zteřelé listy

A zpuchřelé prsty starců

Smrt stéká

Týrá mne hlad po kráse

IV.

Zprohýbal se prostor

Za okny zůstal klam

Davem se k světlu prodírá stín

Co je mi po jménu?

Její křehká plnost

Paměť obnažená až na kost hrůzy

Vody se vzbouřily

Tvé oči spatřily mé trosky

Na počátku chaosu

Bydlet znamená nacházet se

Být psanec nejen od slova psát

Kteří se setkávají ve slovech

A vyzařují řeč, tekuté sklo

Mizí bez paměti

Po strachu přichází zase jen strach

Někdy smích

A pak se začneš dávit

Hlas se trhá písmem

Z prázdna roste závrať

Co ještě lze ztratit?

Tvář ponořenou do jména

Ubohost dovedenou až ke směšnosti

Čas je smrtí místa

Ale mluva neumírá s těly

Představy nás ubily

Svět se vyčerpal na svých možnostech

V čí přítomnosti září věci?

Spalujeme svá těla

Jako listí na podzim

Jazykem prosvítá smrt

V prázdnu stojí stromy

Slétají se vrány

Sotva se dotknu, přestávám rozumět

Trauma věcí pod povrchem

Přijmou to lidé?

Tyto fragmenty

(1999)