„Našel jsem místo, které mi poskytuje svobodu k sebevyjádření,“ říká Nick Zammuto v dokumentu Shape of Things to Come. Po rozpadu dua The Books se americký hudebník odstěhoval na venkov, aby mohl žít, vychovávat děti a tvořit v čistším a zdravějším prostředí.
Americký kytarista Nick Zammuto působil do roku 2012 společně s violoncellistou Paulem de Jongem v The Books, skupině, která propojila to nejlepší ze stylů plunderphonics a folkotronica. Nad pletivem Zammutových kytar okrášleným Jongovým cellem se odehrávaly podivuhodné zvukové situace, slepené z úryvků různých hlášení, dialogů z filmu a rozhlasu, a tradičně použitý vokál se vynořil jen občas coby další vrstva informačního sedimentu. Patafyzické slogany a suchá hlášení v neobvyklých souvislostech připomínají poetiku labelu Ghost Box, ale na rozdíl od snivého světa duchů je zde neustále přítomný ironický odstup, který ovšem nedegraduje tvorbu The Books na jednoduché vtipkování. V těsném sousedství se ocitají fónická poezie, modlitba, pokyny pro cestující v letadle nebo části politických promluv. Hudba má dramatickou stavbu, obsahuje kouzlo tradičních lepených koláží a je prostá a rafinovaná zároveň. Jako by do minimalistických folkových kompozic chaoticky prosakovaly různé další složky infosféry. Svůj smysl pro bizarní humor The Books deklarovali mimo jiné speciální nahrávkou pro výtah francouzského ministerstva kultury. Takový coup se opravdu každému nepodaří!
Hudba s příběhem
Nick Zammuto se po rozpadu The Books vydal novým směrem: pod vlastním jménem vytváří poněkud přímočařejší hudbu, již on sám považuje za rock, jakkoli to není zcela přesné označení. Na nejnovější, v pořadí druhé desce Anchor sice uslyšíme dost zkreslených kytar i zběsilých bicích breaků, jedním z klíčových prvků je tu však minuciózní práce se zvukem. Výsledek pak osciluje mezi moderním indie rockem, elektronickým písničkářstvím a inteligentním popem, tak jak ho předvádí například skupina AltJ.
Kdo by chtěl za projektem Zammuto hledat nové The Books, bude zklamán. Intelektuální hra s útržky vět, trefně vystihující kvas velkoměsta, se nekoná. Hudebník i s rodinou přesídlil do Readsboro ve státu Vermont, obce s osmi sty obyvateli, a se svým novým působištěm se naprosto identifikoval. Krátký dokument Pitchfork TV nazvaný Shape of Things to Come (Počátek nového trendu) prezentuje Zammutovu novou tvorbu jako hudbu v nejvyšší bio kvalitě, nebo minimálně jako hudbu s příběhem: sledujeme zkoušení a nahrávání s kapelou v zasněžené chatě, kvokající slepice, pečení pizzy nebo převážení zesilovačů na saních.
Nízká ekologická stopa hudby se na albu Anchor neprojevuje venkovskou vřelostí či dřevní kvalitou. Městská poťouchlost The Books zmizela a byla nahrazena chladnou dokonalostí a prokomponovaností. Poněkud studená atmosféra je vyvažována výběrovým zvukem a homemade zvukovými efekty – ve filmu například vidíme, jak Nick Zammuto vyrábí rytmus vyřezáváním drobných drážek do gramofonové desky nebo jak filtruje zvuk pomocí papírové roury. Tento přístup by snad bylo možné označit za hipsterství, adekvátnější je však spíše úsloví o dvou, kteří dělají totéž. Jsem přesvědčen, že Zammuto sám vybírá svým slípkám vajíčka, odhazuje lopatou sníh a kydá hnůj, což by bylo i na dobře trénovaného hipstera trochu příliš „bio“. Přesto je tento venkovský azyl poněkud nóbl, což tvůrce potvrzuje vlastní směsí čerstvě pražené kávy, která je k dostání v kavárně Roasted fresh in Milwaukee. Mám nutkavé podezření, že na téhle kávě bude někde nápis „Piccolo neexistuje“.
Všechno je správně, ale…
Album Anchor tvoří dvanáct opravdových písniček. Ty jemnější, jako například Good Graces, se pohybují kdesi mezi zmíněnými AltJ a tvorbou francouzských Air. Kombinace elektroniky a živých bicích v písni Don’t Be a Tool zase připomene projekty Pedro nebo Four Tet. Celkem uměřené mísení moderní elektroniky a postrockových postupů se podivně zvrtne ve skladbě IO, která chvílemi zní, jako by se Mark Knopfler pokoušel zahrát nějakou skladbu od skupiny Devo. Rockové frázování a přímočarý osmdesátkový beat nepřebijí ani vtipné vpády houslového šmidlání. Rockování podobného druhu je slyšet i ve skladbě Electric Ant.
Album je nejpůsobivější v pomalejších a tišších skladbách, které pracují s gradací. Zajímavý je také nezpívaný elektronický mateník Code Breaker, jenž desku uzavírá, a vtipným spojením etérického zpěvu a frenetických bicích upoutá píseň Hegemony. Zřejmě nejvydařenější skladbou, a to i ze zvukového hlediska, je Great Equator, která je založená na již zmíněném beatu z poškrábané gramofonové desky. Specifická práce se zvukem je nakonec tím, kvůli čemu stojí za to pustit si Anchor i podruhé – bez ní by vlastně nebyl důvod desku komukoli doporučovat. Jakkoli jsou popové, rockové i experimentálně elektronické elementy promíchány invenčně, nedá se říct, že by došlo ke zcela organickému propojení. Nepopiratelný talent Nicka Zammuta se tak otiskl do nahrávky, na které se sice všechno zdá být správně, ve výsledku ale zas tak přesvědčivá není.
Autor je hudebník, divadelník a zakladatel blogu Endemit Archives.
Zammuto: Anchor. Temporary Residence Ltd. 2014.