Ke školství je vždycky co říct. Všichni jsme přece chodili do školy a mnozí všeználkové rozumějí i hodnocení vědy a jsou přesvědčeni, že by nemakačenkům z humanitních oborů prospělo, kdyby si zkusili opravdu pracovat. V hospodě jsou takové postoje pochopitelné, ale jsouli implicitně přítomné i ve strategických vládních dokumentech týkajících se vzdělávání či hodnocení vědy, budí to přinejmenším údiv. A tak jen udiveně kroutím hlavou nad loni přijatou Strategií vzdělávání 2020, která nahradila takzvanou Bílou knihu. Zaklínadlem dokumentu z roku 2000 byly klíčové kompetence, kouzelnou formulkou dokumentu novějšího jsou finance. Ty ostatně zajímají i Pavla Bělobrádka, místopředsedu vlády pro vědu, výzkum a inovace. Ten během diskuse o financování vědy, jež proběhla minulý měsíc na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, prohlásil, že studenti mají být rádi, že za ně stát platí zdravotní a sociální (jistě by byli, kdyby to byla pravda), a že se nemají divit, když se za vědecké výstupy nepovažují třeba učebnice, protože je to vlastně jen výplod pseudovědy, rozuměj pedagogiky. Nechápu tedy, proč je jedním z cílů Strategie rozvíjení výzkumu v oblasti vzdělávání. A taky nevím, jestli je těžší učit děti, nebo měřit teplotu vepřové kýtě (pan místopředseda je původní profesí veterinářhygienik).
E. Marková
Dluhová past na lidové úrovni nabývá různých podob, lepí se na blbé životní situace jak hovno na košili. Od etablovaných forem typu hypotéka nebo překlenovací úvěr přes kreditní kartu až po obyčejnou lichvu. Dlužit je normální, vždyť je to „na splátky“, „pomoc ve finanční tísni“, „rychlá půjčka na ruku ihned“ „investice do budoucna“. Že jsou půjčené peníze drahé, se ví. Odkud se ale vzala představa, že na dluhy máme prachy, lze jen hádat a ptát se napravo nalevo, analyzovat, žalovat a lamentovat. Bohorovnost poklausovské společnosti je jistě veskrze demokratická. Ladná snadnost zadlužení přesto udivuje. Jdete na poštu vyzvednout balík a spořádaně vytáhnete občanku z peněženky, v níž zrovna nemáte ani floka. „Doufám, že nemusím nic doplácet, nemám ani korunu,“ pravíte bezelstně. „To nevadí, kdybyste chtěl, můžeme vám hned poskytnout půjčku až 20 tisíc,“ usměje se muž za přepážkou. „Nemám peníze u sebe – budu něco doplácet?“ „No jestli nemáte peníze, možná byste to mohl zvážit – je to výhodná nabídka u České pošty.“ Přebíráte balík, a přestože nemusíte doplácet nic, stát se dlužníkem je nabídnutý bonus. Normálka. Chtějí vám pomoct.
O. Buddeus
V Česku je nedostatek zařízení předškolní péče. Politické reprezentace tento problém zaregistrovaly a nejedna partaj si do volebního programu napsala, že bude podporovat výstavbu školek. Ostatně i vládní koalice vedená sociální demokracií se v programovém prohlášení zavázala, že „poskytne obcím prostředky na vytvoření dostatečné kapacity mateřských škol“. Bohužel žižkovská partička ČSSD kolem Miroslava Pocheho neumí číst a přehlédla, že kapacita se má vytvářet, a nikoli omezovat. Zřejmě proto se minulý týden rozhodla jednu mateřskou školu v Praze 3 ve spolupráci s TOP 09 zavřít. Snad chtěla ukázat, že komunální politika není pravicová ani levicová, že je zkrátka buď dobrá, nebo špatná a partaje se mohou, když jde o prospěch občanů, domluvit. Nebo i když jde o jejich neprospěch.
J. Gruber
Tak nám nastal konec evropský civilizace, paní Müllerová. Hordy barbarů táhnou k branám našeho Říma – a pošahaní sluníčkáři se z toho ještě radují. Přitom i jim by mělo být nad slunce jasné, že nás syrští a eritrejští migranti kulturně, sexuálně a vůbec převálcují. Dějinná zkušenost národa českého – národa Komenského, Kryla a Kundery a podobných uprchlíků – nás přece jasně učí, že odvahu emigrovat mívají hlavně ti nejschopnější, nejčinorodější a nejtalentovanější. A my si nemůžeme dovolit vpustit si sem kdejakou cizáckou elitu. Dobře totiž víme, že naše původní elity už prostor v mnoha emigračních vlnách vyklidily a zůstali jen líní cajzli, kteří ve světě vynikají leda v pití piva a jinak si nechají venkoncem všechno líbit. Sice se při tom něco nabrbláme, ale držíme se zásady, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Je to zkrátka na pováženou, paní Müllerová. Ale kde vy jste vlastně přišla k tomu skopčáckýmu jménu?
S. Špaček
V nedávné době vznikla důležitá iniciativa ministrů zemědělství sedmi zemí Visegrádské skupiny. V Bratislavě podepsali deklaraci, která vyzývá Evropskou unii k potírání nekalých obchodních praktik řetězců na společném trhu. Za dvacet let svého působení v Česku se řetězce zasloužily o řadu negativ. Preferencí dovozových potravin se snížil počet drobných domácích výrobců potravin (ovocnářů, zelinářů), čímž došlo i ke snížení rozmanitosti nabízených produktů a snížení kvality potravin. Často to vypadá, jako by řetězce ani nežily z prodeje potravin, ale z množství různých bonusů a takzvaných kondicí, které po dodavatelích požadují, aniž by to mělo nějaký zjevný benefit pro výrobce. Situace je nestabilní a mnoho výrobců si pokládá otázku, jak dlouho se budou moci tohoto závodu ke dnu účastnit. Národní státy, včetně Česka, by však mohly hrát mnohem důležitější roli, a ne jen hasit problémy a napravovat je kosmetickými legislativními úpravami. Cílem by měla být potravinová suverenita a podpora alternativ, ze kterých může těžit jak společnost, tak stát.
T. Uhnák