V květnu se v Barceloně konala konference o squattingu, kterou pořádal mezinárodní kolektiv Squatting Europe Kollective, sdružující aktivisty i angažované akademiky. Diskutovalo se o možnostech sdílení a o roli okupovaných domů pro společnost.
Skutečnost, že se squatterská konference, pořádaná mezinárodním kolektivem Squatting Europe Kollective (SqEK), koná právě ve Španělsku a konkrétně v Barceloně, je symbolická. Španělsko má silnou tradici squattingu od osmdesátých let a na rozdíl od Německa, Holandska či Dánska místní hnutí odolalo pokusům státu o jeho kriminalizaci. Od roku 1996 je squatting ve Španělsku sice trestným činem, přesto zde ale existuje silná squatterská komunita a k obsazování prázdných domů se uchylují i různá jiná sociální hnutí či levicové občanské iniciativy. Jen v samotné Barceloně je v současnosti několik desítek okupovaných sociálních center. Účast na konferenci spolu s večerními exkurzemi po squatterské Barceloně mi dovolila částečně pochopit, jak je to možné.
Veřejnému a soukromému navzdory
Už název konference Obsazené domy, sociální centra a pracoviště naznačoval, že se ocitáme v trochu jiném kontextu než v Česku, kde má squatting stále přinejlepším nádech punkového a výhradně subkulturního fenoménu. Konference byla rozčleněna do tří tematických částí, které se týkaly squatů na bydlení, squatů využívaných jako sociální centra a obsazených pracovišť – tedy míst, kde lze kolektivně bydlet, pracovat a obstarávat si živobytí či mzdu. Tyto tři sféry lidských aktivit od sebe nelze oddělovat – a stejně tak spolu souvisí boje za důstojné bydlení, spravedlivý příjem a prostor pro sociální a kulturní aktivity. Ve Španělsku, v Itálii nebo Řecku v současnosti pro všechny tyto sociální boje platí, že je spojuje uplatňování samosprávné praxe, přímé demokracie a hlavně pojetí „commons“, tedy obecně sdílených statků.
Tento koncept je u nás prakticky neznámý, v češtině pro něj ani nemáme zažitý překlad, pro radikálně levicová hnutí v zahraničí je to však pojem klíčový. Na konferenci v řadě vystoupení zcela jasně zaznělo, že sdílené statky nejsou totéž co veřejné vlastnictví. To je totiž poskytováno a zajišťováno shora, zpravidla státní institucí, takže nad ním uživatelé nemají přímou kontrolu. Oproti tomu sdílené statky mohou lidé vytvářet jen zdola, přímou participací a tím, že se o ně společně starají, často veřejnému a soukromému navzdory.
Nicméně aby se mohl člověk aktivně podílet na utváření společného světa, na politických a sociálních aktivitách, potřebuje mít střechu nad hlavou. O tom mluvili zástupci Platformy lidí postižených hypotékou (PAH), což je hnutí, které vzniklo v Barceloně v roce 2009 a v současnosti má 150 lokálních skupin po celém Španělsku. Jde o reakci na krizi, v jejímž důsledku desítky tisíc rodin nebyly schopny splácet hypotéky. Uvádí se, že v letech 2010 až 2012 se každý den ocitlo bez přístřeší více než 600 rodin. Platforma začala organizovat přímé akce, které bránily exekutorům ve vystěhovávání lidí, a zároveň se obsazovaly domy prázdné. Kolektivní akce ve formě blokád či okupací domů sehrály důležitou roli. Lidé, kteří se podíleli na této občanské neposlušnosti, byli dosud poslušní příslušníci střední třídy. Přímé solidární akce jim poskytly novou zkušenost a mnohdy i novou politickou subjektivitu. Squatting jako repertoár jednání, které bylo dosud vyhrazeno spíše kontrakulturnímu prostředí, náhle pronikl do hlavního proudu společnosti a stal se mnohem přijatelnějším. Navíc aktivisté PAH tento boj o střechu nad hlavou politicky radikalizovali, když mluvili o potřebě dekomodifikovat bydlení a zdůrazňovali, že by nemělo být zbožím, ale především lidským právem.
Smlouva s ďáblem
Další oblastí, v níž sehrává squatting významnou roli, jsou sociální centra. Ta představují důležitá místa sdílení společného prostoru mimo tlak trhu. V Itálii například aktivisté ze sociálních center propojili různé lokální společenské boje a občanské iniciativy. Ty často začaly na způsob NIMBY (zkratka pro „Not in my backyard“, tedy Nestavte v mém sousedství) a díky zapojení aktivistů ze sociálních center se transformovaly v NOPE („Not on Planet Earth“, čili Nestavte to nikde). Mnohá sociální centra jsou ovšem v současnosti legalizovaná. Některá dokonce pobírají dotace od státu či města – s plným vědomím rizik, jež to přináší. Jak prohlásila španělská aktivistka ze sociálního centra Ateneo Non Barriu: „Je to smlouva s ďáblem, ale čím víc máte podpory v sousedství, tím víc máte autority ve vyjednávání se státem.“ Problematická je pak otázka nezávislosti na státu, tedy schopnost spravovat prostor tak, jak chtějí lidé, kteří ho provozují.
Obecně platí, že čím je projekt zranitelnější, tím riskantnější je přijímat podporu. Co si může dovolit Ateneu Non Barriu s více než čtyřicetiletou tradicí a historií místa, které si musela místní dělnická komunita doslova vybojovat, nemusí nutně platit pro čerstvě obsazený squat s převážně uměleckým zaměřením. O této zkušenosti mluvili především lidé z Paříže, kde tamní municipalita využila umělecká sociální centra (například squat Rivoli) k tomu, aby rozdělila okupované domy na ty dobré, které jsou kreativní, oživují město, přitáhnou turisty, a zaslouží si tudíž podporu, a ty špatné, politické či imigrantské, jež je třeba potlačit.
Místní komunity
Úspěšná sociální centra, ať už squatovaná či legalizovaná, každopádně přežijí jen tehdy, jsouli jsou otevřená společnosti a stanou se součástí místní komunity a sousedství. Není třeba ustrnout na pozici identitářských „hardcore anarchistů“, nýbrž skutečně fungovat na principech samosprávy, vzájemné pomoci, horizontality a solidarity.
To ostatně platí i v případě obsazených pracovišť, která jsou pod samosprávou zaměstnanců. Na konferenci se mluvilo převážně o zkušenostech z Itálie a Řecka, kde majitelé zkrachovali nebo opustili továrnu a bývalí zaměstnanci ji převzali. Takových příkladů ovšem není mnoho a jejich úspěšnost závisí na tom, zda jsou podobná pracoviště napojená na širší sociální sítě, které je nejen podporují, ale například jim i pomáhají distribuovat jejich výrobky. Kromě toho, že lidem poskytují živobytí, hrají obsazené továrny i roli edukační a exemplární. Pro lidi, kteří byli socializováni, vychováni a vzděláváni v kapitalistické společnosti, představují školu samosprávy a solidarity a ostatním slouží jako příklad, že jiný svět je možný a že demokracie patří i na pracoviště. Squaty nepředstavují jen symbolická místa, která zpochybňují stávající systém, ale také prostor, v němž se lidé stávají aktéry dění.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.