Tango smrti

F

Naše babička měla rovněž své zaměstnání – plakala, ale ne tak, jak to dělá každý z nás, ona provozovala umělecký pláč, a tak, jak lkala naše bábinka, nelkal nikdo, i kámen, když ji poslouchal, by zaplakal, kdyby měl čím. Dokonce i ten, komu nebylo do pláče, začínal vzlykat a kvílet a rukama rozhazovat, stávalo se, že i nakvašený soused, kterému nebožtík pil krev, jak mohl, se neudržel a začal brečet, štkát a dokonce i bědovat a nosem popotahovat, protože bábinka, když plakala, plakala ne za sebe, ale za celé příbuzenstvo, a navíc nejen za celou rodinu, ale za každého zvlášť, v okamžiku se převtělovala z neutišitelné vdovy do zoufalých bratrů a sester a nakonec lkala hlasem dcer a synů, vnuků a vnuček a jednou, když ji požádali, i hlasem milovaného psíka, a skučela tak přesvědčivě, tak hlasitě vyla, že úplně všichni psi z okolních ulic se k tomu psímu nářku přidali a začali kvílet na celé město, kolemjdoucí si samým leknutím mysleli, že je to siréna, kvapem hledali protiletecký kryt, podzemní záchodky a sklepy. Takové věci prováděla naše bábinka, profesionální plačka, proto si ji o překot objednávali na pohřby a byly i dny, že nestačila jaksepatří zaplakat na jednom a už musela běžet na druhý pohřeb, takže nejednou vznikaly zmatky. Stane se, že začne oplakávat nebožtíka, zatím se však ukáže, že je to nebožka, ale to nic, naše bábinka se vždycky uměla vykroutit. A jednou, to k nám přišel pan Apelcyner, majitel galanterie, a objednal si naši bábinku na svůj vlastní pohřeb, bábinka se podivila, neboť pan Apelcyner, majitel galanterie, se těšil plnému zdraví a kouřil drahé doutníky, ale vysvětlil jí, že by si chtěl poslechnout, jak ho bábinka bude oplakávat, proto chce zaplatit předem, aby se rozhodl, zda stojí za to objednat si právě naši bábinku. A když se naše bábinka zeptala, proč si nenajme jako naříkačku Židovku, že by mu plakala v jidiš, tak pan Apelcyner, majitel galanterie, který kouří drahé doutníky, odpověděl, že to je mu putna, protože jidiš stejně nerozumí, a třebaže bude už mrtvý, jeho duše najisto zatouží naposledy si vychutnat pláč jeho blízkých a drahých, a také profesionální plačky. A bábinka splnila jeho přání s takovým zanícením a zápalem, s takovou vášní citů, že pan Apelcyner, když uslyšel, jak bábinka vzlyká za jeho ženu, sám také počal vzlykat, a když se postupně rozvzlykalo všech jeho šest dcer, začal posmrkávat, a jakmile se v podání bábinky přidali ještě zeťové, zakuckal se kouřem z drahého doutníku a plakal ještě půl hodiny po tom, co bábinka plakat přestala, pak zaplatil, vrátil se domů, napil se čaje s rumem, zakouřil si drahý doutník a umřel, poněvadž ten pláč se mu tak zalíbil, že se nemohl dočkat své poslední chvíle.

A moje máma – tak ta měla bratra, byl to kněz, měl farnost v Zamarstynově, jmenoval se otec Myroslav, ale já jsem mu říkal jednoduše „strejčku“. Jeho kázání si přicházeli poslechnout lidi nejen z celého Zamarstynova, ale i z Holosek, z Pidzamča, ba dokonce i z Brjuchovyčů. V prvních řadách obyčejně stávali sami baťaři [lvovští povaleči a chuligáni druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, známí svým smyslem pro humor – pozn. překl.], lačně hltali každé strejčkovo slovo a přitom se dusili smíchy. Milovali totiž strejčka nade všecko a říkali mu otec baťarů. Strejčkova kázání byla nevšední, o tom nebylo pochyb, lidé vždycky po kostele celou cestu domů probírali, co tím chtěl říct. Jedno z těch kázání se mi tak vrylo do duše, že jsem se ho naučil nazpaměť jako Otčenáš: „Co vám budu dneska vykládat, smrtelníci!“ začal jedné neděle svou promluvu otec Myroslav. „Povím vám, že Bůh je neskonale moudrý. Všechno promyslel do nejmenších podrobností, když vdechl život i mouchám, i komárům, i jednodenním motýlům, i hlemýžďům, i lidem. A my, nevděčníci, si stěžujeme, že život je krátký, a leckomu by se chtělo žít věčně. Jaké by to ale bylo, kdyby se naše sny splnily a lidé by začali žít věčně. Každý by pak měl nejenom dědy a báby, ale i pradědy a prabáby, ba dokonce prapradědy a praprabáby, a praprapradědy a prapraprabáby. Jenže si představte, že by se některá děvenka rozhodla provdat za spořádaného hocha a kvůli tomu by musela požádat o dovolení svou mámu, a její máma svou mámu, a ta svou, a tak až k samotné prapraprapra… matce. A protože žily všechny v různých vesnicích a městech, tak by to celé trvalo celou věčnost. No a teď si vezměte, že ta nejstarší praprapramatka, která už byla stářím seschlá jako sušinka a vypadala jako pokroucená větévka, co dávali na parapet pod oknem mezi kořenáče, aby ji neopomněli zalévat, tak ta nejstarší byla s volbou své praprapravnučky svolná. Radostná zvěst se nesla zpět, odkud přišla, a znovu ubíhal rok za rokem a děvče na vdávání za tu dobu už řádně povadlo, mládencovy nervy to nevydržely, a tak si našel nějakou jinou pannu. A tohle snad není trápení?“

Druhý mámin bratr strejček Vlodzja byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů, u pasu pod halenou mu vždycky viselo několik granátů. Slíbil, že se vyhodí do povětří, kdyby ho vyslídila policie. Máma ho nutila ty granáty sundávat v předsíni a dávat je na skříň, poněvadž to by ještě scházelo, aby některý vybouchl. Strejček nic nenamítal. Bral mě na klín a říkal:

„Až povyrosteš, spácháme spolu atentát.“

„A co to je ten atentát?“

„Vlastně takový pokus o vraždu. Odstřelíme spolu nějakého polského ministra.“

„Proč?“

„Jak to, proč? Protože takový dostaneme rozkaz. A rozkazy se musejí plnit. Když si mě předvolají do hlavního štábu a řeknou: Teď se musíš vrhnout s granáty pod spěšný vlak číslo 368/2, který přijede do Pidzamča v 19.30, tak já jenom švihnu prsty po čepici, vykřiknu Rozkaz! a v mžiku poběžím na koleje. Ani na chvíli nezaváhám, jednoduše se vrhnu pod kola. V mých očích bude plát vítězství a z úst bude znít: Dost už jsme se nasloužili Moskalům i Lechům.“

„Co to dítě učíš?“ volala matinka z kuchyně. „Chceš, aby mu to uklouzlo ve škole?“

„Nééé abys…“ máchal mi strejček prstem kolem nosu. „To je strašlivé tajemství. Ať tě ani nenapadne mě prozradit, slyšíš?“ Přikyvoval jsem a cítil, jak se strachy zastavuje mé maličké srdíčko. „Jsi syn hrdiny a synovec hrdiny, rozuměj – můj. Proto se musíš připravovat na hrdinské činy. Ale nikomu ani muk, ani muk.“

A já se připravoval.

Strejček Myroslav, strejček Vlodzja a moje máma měli jeden společný poklad – dědečka Lucilia, jejich tatíka. Jeho otec, můj praděda, byl učitelem řečtiny a latiny a pojmenoval syna Lucilius, ten se ale nepotatil a dal se k vojákům, předtím se oženil a naflákal dětí, na italské frontě utrpěl zranění, vrátil se domů a za nějakou dobu začal upadat do neuvěřitelně hluboké letargie, někdy strnul jednoduše uprostřed místnosti nebo za stolem, když jedl polívku. Tehdy bábinka brala plácačku na mouchy a pleskala s ní po stole, dědeček se oklepal a ihned se z té letargie vynořil jako z hlubin mořských a říkal: „No a takhlenc to bylo… a vy prej, že…“ s takovým výrazem, jako by se ani nikam nepohroužil, ale něco nám vyprávěl, a teď jen své poučné vyprávění dovršil.

I když měl dědeček dobrou penzi za své vojenské zásluhy, jeho duše dychtila po něčem vyšším, a když ředitel přírodní rezervace na Vysokém Zámku, který byl také veteránem, nabídl dědečkovi, aby pracoval jako ozvěna, ten milerád souhlasil. Veškerá dědečkova práce spočívala v tom, že seděl v jeskyni, pozorně poslouchal všechny výkřiky turistů a opakoval konce vět, turistům se taková zábava nesmírně líbila, a tak někdy povykovali klidně i půl dne a vymýšleli čím dál důmyslnější slůvka, jejichž koncovky pannám a paničkám vháněly do tváře ruměnec barvy řepy. „Nermuť se, vesel se, jez a pij!“ hulákali turisté a dědeček ihned svým záhrobním hlasem zachytil tři poslední hlásky, s nadšením je koulel dál a pozvolna utichal. Baťaři vymýšleli ještě důvtipnější věty na způsob: „Kožíšek si kněz přes cemr dal.“ A dědeček, který přesně postřehl jemný podtext, lapal na jazyk tentokrát ne pouhé tři hlásky, ale hned poslední slovo a půl a táhl je do hloubi jeskyně jako nějakou zajatkyni. Ale s věkem, když už trochu sešel, začal nedoslýchat, už nemohl slovo od slova opakovat výkřiky turistů, a tak začal improvizovat, vznikaly z toho ještě zajímavější věci, akorát pravdě to bylo na hony vzdálené. Turisté, když zavětřili habaďůru, začali se drát do jeskyně a dědečka zachránilo pouze to, že žádný z nich se ne­mohl zanořit na víc než na tři metry, neboť každý uklouzl po dědečkových hovnech, plácl sebou uprostřed jeskyně do toho blátíčka s takovým zoufalým křikem, že zbytek turistů se rozprchl, jako když do vrabců střelí. Dědečka propustili. Teď jsme měli doma svou ozvěnu, neboť dědeček po nás opakoval konec každé věty, čímž doháněl matinku k šílenství.

„Jděte a přineste vodu,“ prosila dědečka.

„…vodu,“ opakoval dědeček a seděl jak přikovaný.

„Co to po mně opakujete?“

„…kujete,“ mlaskal dědeček a seděl dál jako přikovaný.

„Ksakru, kurnik šopa makedonská,“ vybuchovala matinka, „co ze sebe děláte hlupáka?“

„…hlupáka,“ kýval dědeček a dál seděl jako přikovaný.

„Jestli nepřinesete vodu, dostanete starou bačkoru, a ne polívku s nočky!“

„…očky,“ souhlasil dědeček a seděl jako přikovaný.

„A dost,“ houkla matinka, „došla mi trpělivost, jdu sama pro vodu!“

„…vodu,“ radoval se dědeček a teprve tehdy popadl vědro a vyletěl, jako když ho vystřelí.

K

Práce v knihovně se mi líbila, měl jsem dost volného času a mohl jsem se hrabat ve starých knihách a rukopisech nebo si vsedě na žebříku zapisovat všelijaká moudra do své Knihy. Jednou jsem narazil na traktát o zrcadle od téměř neznámého, ale vynikajícího učence De Selbyho. Řeklo by se – zrcadlo… Ale neexistuje žádný jiný předmět každodenního života, který by byl záhadnější, tajemnější a zrádnější, už odmala mě zrcadlo fascinovalo – když jsem se rozvalil na podlaze, postavil si zrcadlo proti sobě a pozvolna nakláněl jeho horní část, zdálo se, jako by podlaha pode mnou ubíhala někam dolů a já co nevidět zamířím do neprobádané propasti, do čehosi děsivého, odkud není návratu, snad do samého pekla. Zmocňoval se mě strach, cítil jsem, jak mi nohy zahaluje teplo a za okamžik je spálí žár, rychle jsem zvedal zrcadlo a tehdy se i podlaha zvedala spolu se mnou a zanedlouho jsem znovu riskoval, že sletím dolů, ale tentokrát střemhlav. Tak se to mohlo opakovat nespočetněkrát, ale ještě zajímavější bylo, když jsem zhasínal světlo – zrcadlo pak ukazovalo tajemné srázy, prapodivné kradmé stíny. Pomocí druhého zrcadla jsem se dostával do neproniknutelných labyrintů, které mě celého pohlcovaly, tříštil jsem se na spoustu portrétů a zmenšoval se do velikosti makového zrnka. I teď mám tuhle zábavu rád, zvlášť když jsem dospěl k závěru, že zrcadla ukazují zevnějšek člověka v mladším věku, než v jakém je ve skutečnosti. Vždyť světlo se přece šíří přesně stanovenou rychlostí, a z toho plyne, že dříve než se v zrcadle ukáže odraz nějakého předmětu, je třeba, aby paprsky světla nejprve dopadly na daný předmět, poté dorazily na povrch zrcadla, odrazily se od něj a vrátily se k tomuto předmětu, v daném případě do očí člověka, což znamená, že mezi okamžikem, kdy člověk pohlédne na svůj odraz v zrcadle, a okamžikem, kdy odražený obraz doputuje do oka, uplyne zcela konkrétní časový úsek, který se dá změřit. Samozřejmě úsek je tak nepatrný, že by se někdo sotva pouštěl do zkoumání tohoto jevu jako problému zasluhujícího si vážnou diskusi, kdybych nebyl nalezl potvrzení této teorie právě u De Selbyho, který dospěl ke stejným závěrům už před třemi sty lety. Uvědomte si totiž, že já jsem se toho dopátral sám, na De Selbyho traktát jsem narazil mnohem později. Učenec navrhoval využít druhé zrcadlo k opětnému odrazu a domníval se, že v tomto druhém odrazu je možné při důkladném prozkoumání odhalit odlišnosti oproti prvnímu. De Selby dokonce vystavěl soustavu souběžných zrcadel, z nichž každé odráželo v nekonečné řadě jeho stále se zmenšující a zmenšující obličej, umístěný mezi nimi. De Selby následně potvrzuje, že si velice pozorně „pomocí silného teleskopu“ prohlédl odraz vzdálený neuvěřitelně daleko od počátečního v nekonečné řadě souběžných odrazů. Popis toho, co spatřil v teleskopu, je ohromující. De Selby potvrzuje, že s tím, jak odrazy jeho tváře ubíhaly do nekonečna, mládly a mládly, a poslední odraz, který se mu podařilo rozpoznat (uvidět ho pouhým okem nebylo možné), byl obličej asi tak dvanáctiletého chlapce „neobyčejné krásy a ušlechtilosti“. Nepodařilo se mu ale dostat se k odrazu, v němž by uviděl sám sebe v kolébce – „kvůli zakřivení povrchu země a omezené možnosti teleskopu“.

Tento objev mnou do hloubi duše otřásl, pomyslel jsem si, že zapomenutý De Selbyho traktát je nutno neprodleně publikovat a zahájit průmyslovou výrobu teleskopů a dostupné soustavy zrcadel, aby každý člověk mohl nahlédnout do svého mládí a nespokojovat se pouze s fotografiemi. A navíc, pokud by se zrcadla otočila v opačném směru, bylo by možné nahlédnout i do vlastní budoucnosti, pozorovat, jak se mění vzhled toho či onoho člověka, a díky tomu předvídat choroby a smrt. Ale ještě více mě zasáhl jiný objev: jestliže jsem se této teorie dobral sám a jestliže lidská duše tráví veškerý čas putováním z těla do těla, není nic divného na tom, že De Selbyho duše se usídlila ve mně. Když jsem dočetl jeho traktát do konce, odhalil jsem ještě jednu věc: De Selby se při svých pokusech opíral o závěry perského středověkého učence Al­’Mutasima, jehož jméno se překládá jako „Hledač krve“, vlastně „Krvehledač“. Takže? Náhle jsem pocítil, jak moje duše zestárla o několik dalších století – stačilo málo a snad bych zabrebentil persky, kdyby mne z tohoto sbližování s Al­’Mutasimem nevytrhla paní Konopíčková, která mi nařídila neprodleně zjednat pořádek v regálu č. 188. Knihy tam ležely bez ladu a skladu, většinou to byla pěkně potrhaná vydání z bůhvíjakých dob, ale mezi nimi jsem narazil na osm vybledlých a vysušených listů. Když jsem prohlédl číslování, viděl jsem, že chybějí ještě čtyři, vypadalo to, že je někdo vytrhl z neznámé knihy. Listy byly popsány notami a mezi notami byly jakési divné znaky a kresby – poznal jsem kořen mandragory, šibenici s oběšencem, dále rostliny, ptáky a zvířata, ale taková, jaká v přírodě nikdy neexistovala, a rozmanité orgány a části lidského těla; jednotlivé kresby a vyražené vzory byly tak maličkaté, že jsem se rozhodl ty listy vzít s sebou a pokusit se je pečlivě prohlédnout pomocí lupy, schoval jsem je tedy pod košili, a jen co mi skončila práce, uháněl jsem, ale ne domů, nýbrž k Joskovi, protože ten studoval konzervatoř a měl se tak spíš vyznat v tom, s čím máme co do činění. Joskovi se až ruce zachvěly, když uviděl tyto starodávné noty, hned usedl za pianino a pokusil se je zahrát, ale vyšla z toho jakási příšerná kakofonie, Josko řekl, že noty jsou určitě zašifrované, to jest umístěné ve zcela jiném pořadí, ale v jakém – to byla záhada, ovšem… Když se ozbrojil lupou a pozorněji se zadíval, uviděl mezi řádky not nápis v latině:

„Tato hudba je nějak spojena s lékařstvím. Píše se tu, že tonalita zvuku jakékoli noty odpovídá tonalitě zvuku příslušného orgánu nebo části těla.“

„Tonalita zvuku odpovídá orgánu nebo části těla?“ užasl jsem. „Nic pošetilejšího jsem ještě neslyšel.“

Ale Josko si tajemné listy přepsal a udělal snímky a usmyslel si, že je rozluští. Příštího dne jsem ukázal listy paní Konopíčkové a ta byla velmi překvapena:

„To není možné! To je Kalkbrennerův ztracený traktát, po němž se pídí spousta lidí. V roce 1640 lvovský lékárník a felčar Johann Kalkbrenner složil hudbu, při jejímž zaslechnutí si člověk může vzpomenout na všechny detaily svého předešlého života. Ovšem za podmínky, že slyšel tu samou hudbu před smrtí.“

„Odkdy lékárníci skládají hudbu?“ ptal jsem se překvapeně.

„Kalkbrenner byl všestranný člověk. Jenomže jeho traktát se ztratil. Zůstaly o něm jen zmínky v pracích jiných učenců. A kdo ví, zda tyto listy nepocházejí právě z onoho traktátu. Je jich však jen osm. Kde je zbytek?“ Po těch slovech mi pokynula svou hubenou zkroucenou větévkou, zavedla mě do hloubi knihovny mezi strmá skaliska regálů a zastavila se u vetchých, do kůže svázaných foliantů, na jejichž hřbetech nebyl vidět žádný nápis, jen vytlačené litery a číslice. „Tady, vezměte si do rukou tuto knihu,“ ukázala na rukopis v černé vazbě, „a otevřete ji na straně sedmdesát sedm.“

Kniha byla těžká, jako by byla plná olova, na straně sedmdesát sedm mihotalo světlo, stále tu cosi blýskalo, bylo slyšet šumění deště, světlo v knize chvílemi pohasínalo, chvílemi zářilo, nárazový vítr rozechvíval stránky a foukal mi do obličeje vůni ozónu, vraních hnízd a pelyňku, blesk jako by sešíval stránky, nedovoloval jim, aby se rozletěly. Obrátil jsem stránku, šumění větru zesílilo, na osmdesáté stránce už přehlušovalo slova paní Konopíčkové, která se mi snažila vysvětlit, že listovat dál bych neměl. Ve skutečnosti jsem to vytušil z výrazu jejího obličeje a z nervózních pohybů, zabouchl jsem knihu a položil ji na místo.

„V této knize prší, hřmí a blýská se,“ řekla paní Konopíčková, „v támhleté šumí les, voní to v ní jehličím, je slyšet čísi kroky a praskání suchých větví, v tamté vychází zimní slunce, a v téhleté zapadá… Nikdy neberte do rukou knihu, v níž zapadá slunce, může to být vaše slunce…“

Z ukrajinského originálu Tango smerti (Folio, Charkov 2012) přeložily Jekaterina Gazukina a Tereza Chlaňová.