Ludvík Vaculík si v roce 1973 přečetl rukopis pamětí mého dědečka Stanislava Budína (Jak to vlastně bylo, Torst 2008) a napsal mu dopis. Pozastavil se nad tím, že jako přistěhovalec, který ani neuměl česky, „se různými fígly vetřel na českou školu, měl by být rád, ale není, dá se do politiky (…) a za nějakých deset dvanáct roků mluví k národu v novinách, plete se do jeho věcí, co si má ten národ myslet“. Představě, že k veřejnému působení opravňuje pouze český rod, původ a jazyk, se říká nacionalismus. Vaculíkova reakce pěkně ukazuje, že u nás je takové nacionalistické myšlení možné i u přesvědčených levicových demokratů. Je to základ, o kterém se nepřemýšlí.
Na moderní české dějiny se můžeme dívat také jako na postupné zbavování těch, kdo byli jiní. Po vyvraždění Židů, vyhnání Němců a odtržení od Slovenska nám zbyla hrstka příslušníků tradičních menšin, Slováci, které vlastně moc nepovažujeme za cizince, a Romové, které raději nesčítáme. V roce 1993 jsme dosáhli už skoro čistě národního státu českojazyčných Čechů. Takovému procesu se může říkat národní čistka, byť násilní a krutí jsme byli jen k Němcům v rámci poválečné msty.
Připadá vám termín českojazyční Češi divný? Jinak ale nejde vyjádřit identitu českého národa. V češtině (stejně jsou na tom Maďaři s maďarštinou) totiž neumíme jazykově rozlišit, kdy je řeč o česky mluvících Češích a kdy o celé zemi, kterou sdílejí i s těmi, jejichž mateřský jazyk je jiný. Definice národa je pro nás vzhledem k povaze hnutí národní emancipace (takzvaného obrození) jazyková a kolísala jen mezi jazykem mateřským a komunikačním. Neumíme vyjádřit rozdíl mezi jazykovým a politickým českým národem, a nijak nám to nevadí. Po staletí jsme přitom zemi sdíleli s velkým množstvím německy mluvících Čechů, kteří to rozlišení vyjádřili dvojicí slov Tschechisch a Böhmisch.
Po každém, kdo chce v Česku žít, chceme, aby mluvil česky, pokud možno bez přízvuku. Ostatně už Slované jsou ti, kteří „mají slovo“, a Němci ti, již „jsou němí“. Jenže v případě Romů nestačí ani jazyk, ani dlouholeté občanství: mnoho lidí nebude ochotno označit je za Čechy. Fakticky se totiž počítá s jakýmsi přírodním, pokrevním základem etnicity, který se prostřednictvím konstruktu folklóru spojuje s kulturní tradicí. O této obecně rozšířené představě se však tak málo píše a kriticky racionálně uvažuje, že každá řeč o národě je snadno stržena do diskursu biopolitiky. Nebezpečná blízkost takového uvažování k fašismu se vyjevuje v dnešní krizi. Spolu s ní se odhaluje, jak riskantní je neschopnost mnoha českých intelektuálů myslet jinak než v kategoriích přirozenosti.
Být „náš“ se považuje samo o sobě za kvalitu. Mimořádně chvályhodný projekt Deníku Referendum, který získal grant na zaplacení čtyř žurnalistek a žurnalistů, je nazývá „cizinci“, i když čeština tří z nich je perfektní. Mladé ženy jen mají nečeská jména a tváře dvou z nich prozrazují, že přišly s rodinami ze zahraničí. Patří k novým menšinám, z nichž největší jsou vietnamská a ukrajinská. Jsou „cizí“, a i když je rádi přijímáme, neopomeneme stejně jako Vaculík dát najevo, že do našeho „my“ ani po letech nepatří. Jistě, takové nevyslovené společenské bariéry jsou běžné i jinde a svým způsobem jsou přirozené. Osvícenský projekt moderní Evropy a levicový projekt emancipace však proti této přirozenosti staví rovnost, založenou na občanství.
Zvykli jsme si, že náš stát je státem jediného národa. V letech první republiky to byl národ „československý“, teď je to národ český (a to mezitím byla zavrženíhodná totalita, která do „našich“ dějin přece stejně nepatří). I když je poznávacím znamením Češek a Čechů především jazyk, vágně biologické pojetí pokrevní národní jednoty podporuje samo slovo národ: tedy to, kam jsme se bez vlastní volby narodili. Jeho etymologie odporuje občanskému principu a dovoluje, aby se k národu šlo připojit jen kopulací. A také usnadňuje podněcování strachu z přistěhovalců. Lehce je lze ukazovat jako parazity hrozící proniknout do našeho národního těla.
Neonacisté, neofašisté i vůbec xenofobové rádi mávají českou, dříve československou státní vlajkou. Protože ztotožňují stát s národem, vyjadřují tím své oblíbené heslo „Nic než národ!“. Myslím, že na to nesmíme přistupovat. Je nejvyšší čas, aby se Češi konečně naučili, že jsou politickým národem, nikoli pokrevním společenstvím.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.