V malém koloniálním městě na hranicích Impéria žije Úředník, který spořádaně vykonává svou práci. Jeho poklidný život ovšem končí v okamžiku, kdy Třetí úřad, což je označení pro tajné služby Impéria, vyhlásí výjimečný stav kvůli informacím o očekávaném útoku „barbarů“, za které jsou koloniální společností označováni původní obyvatelé země. „Barbaři“ ztělesňují vše, co tato společnost považuje za nebezpečné nebo morálně opovrženíhodné – od teroru, zákeřnosti, násilí a zbabělosti až po lenost, nečistotnost a nespoutanou sexualitu.
Román Čekání na barbary jihoafrického spisovatele Johna Maxwella Coetzeeho se na první pohled nápadně podobá Kafkově povídce V kárném táboře, přestože postrádá rozpustile krutý absurdní humor, s nímž Franz Kafka popisuje lidskou touhu vepsat ideál spravedlnosti do lidského těla mučicím strojem. V Coetzeeho knize, v níž má popis absurdity lidské existence mnohem subtilnější a rozmanitější formy, ovšem zase funguje organizované násilí vojska, jež za hranicemi Impéria pochytá několik obávaných „barbarů“ a po jejich přivlečení do města je týrá a některé z nich zabije. Mučení, které „civilizovaní“ kolonisté spojují s „barbary“, se ospravedlňuje bojem proti „barbarství“.
V jedné ze svých nejlepších knih tak Coetzee přesně zachytil typicky moderní vazbu mezi civilizací a barbarstvím, která již nespočívá v antickém ztotožňování barbara s cizincem, ale díky níž naopak původní „barbarské“ obyvatelstvo symbolizuje vše, čeho se „civilizovaní“ lidé Impéria snaží vyvarovat, a co tak vlastně tvoří odvrácenou stranu jejich identity. Barbar již nestojí za hranicemi, ale je cizincem uvnitř našeho vlastního já, které se současně bojí i touží po „barbarských“ činech, a proto je může páchat a ospravedlnit jen jménem „civilizace“.
Současná uprchlická krize v Evropě silně připomíná výše popsanou situaci Impéria ve výjimečném stavu. Diskusi ovládá hysterie a zoufale málo je slyšet kritický hlas rozumu, který, jak nás učí Aristoteles, je hlasem hledajícím střední cestu a nepodléhajícím svůdnosti extrémních názorů. V dnešním zmatku například úplně zaniká rozdíl mezi imigranty a utečenci nebo mezi ideologickými příčinami a faktickými důsledky válek, před nimiž tito zoufalí lidé utíkají. Potom se někteří snaží vzbudit dojem, jako by dnes do Evropy proudily stovky tisíc teroristů nebo lenochů toužících po snadném životě v blahobytu, a jako by proto nezbývalo než mobilizovat evropské obyvatelstvo v boji proti těmto „barbarům“.
Existenciální politika životního prostoru (lebensraum), s kterou přicházejí xenofobní strany a hnutí, přitom představuje mnohem větší riziko pro náš kontinent než političtí a náboženští fanatici, kteří se mohou připojit k mase lidí prchajících před občanskými válkami a společenským rozvratem v jejich domovině. Člověku je doslova trapně, že zrovna v naší zemi, ze které prchaly v minulém století před politickou perzekucí statisíce lidí, je třeba připomínat, že přijmout politické uprchlíky a poskytnout jim azyl je naše morální, a ne jen právní povinnost. Odmítnout pomoc těmto lidem znamená dobrovolně se zbavovat vlastní svobody i lidské důstojnosti právě tak, jak se to stalo koloniálnímu vojsku v Coetzeeho románu, které proti domnělým barbarům bojovalo těmi nejbarbarštějšími prostředky.
Nebezpečný je ale i názor, podle něhož máme přijmout nejen politické uprchlíky, ale všechny imigranty prostě proto, že se to vyplatí evropskému hospodářství a stárnoucí populaci. Tento zdánlivě liberální postoj v sobě spojuje kulturní i ekonomický imperialismus, který ze všech nově příchozích dělá jen „lidské zdroje“ potřebné pro tržní ekonomiku a především sektor sociálních služeb, ve kterém jsou dnes tak mizerné mzdy, že v něm málokdo chce pracovat. Jinými slovy, tento postoj odmítá rozlišovat mezi azylantem a ekonomickým migrantem a podporuje imigraci ze sobeckých a utilitárních důvodů. Podle těchto plánů nám ve stáří a nemoci budou za malé platy sloužit imigranti. To je ukázkový cynismus a barbarství dnešních tržních společností, maskované jako humanitární pomoc!
Moderní společnost v sobě živí etiologický mýtus, podle něhož je historický pokrok směrem od barbarství k civilizaci spojován s odmítnutím vášní a tradic a přijetím rozumu a jím stanovených pravidel. Ty, kteří se takovému rozumnému řádu vzpouzejí, jsme si zvykli označovat za „neřády“, ať jsou jimi zlobivé děti, vzpurní adolescenti nebo příslušníci etnických a dalších menšin. Zygmunt Bauman ve svém díle Modernita a holocaust však ukázal, že právě tato touha po nastolení řádu rozumu v sobě skrývá mimořádné nebezpečí organizovaného, ale o to barbarštějšího násilí vůči všem, kdo neodpovídají společenským představám o politickém pořádku.
Knihy jako Čekání na barbary nebo Modernita a holocaust nás učí, že barbarství je násilím, které se rodí především uvnitř, nikoliv za hradbami naší civilizace. Připomínat si, že každou civilizaci ohrožuje především její vnitřní barbarství, a ne nějací „barbaři“ nebo „neřádi“ z ciziny, je prvním úkolem rozumu v dnešní imigrační krizi.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.