„Díky Kristovi jsou všichni Árijci vesměs Židy,“ napsal svého času praktický filosof Ladislav Klíma, který mimoto označil Bohorodičku přízviskem Bílá svině, vládnoucí habsburskou monarchii přívlastkem prasečí, většinovou společnost charakterizoval jako triumfující svini a Machara jako hovado. Jako mladý člověk jsem se sám sebe ptal, jak se blasfemie slučuje s Klímovým ohnivým duchem, vysokým myšlením a intelektuální odvahou, zda je nutné, aby člověk, díky jehož působení jsem později přímo hleděl na zázraky a pociťoval neokázalé absolutno, který mi (bez patosu) zachránil život, nevybíravě urážel náboženské a rasové cítění, státní zřízení, společnost a umělce. A jak upřímně jsem se ptal, tak upřímnou odpověď jsem dostal.
„Napadlo tě, troubo,“ šeptal můj Daemon, „jak často je blasfemie spojená s humorem? Jak důležitá je nikoliv proto, že někoho urážlivého uráží, ale protože nás nevybíravě a bezohledně zbavuje dědičného zatížení, ničivých předsudků a mrtvých mentálních modelů? Že nás osvobozuje? A jeli svoboda míra účasti v proudu oživujícího principu, takříkajíc v tahu ducha, vyznačuje se svobodný člověk nenávistí a frustrací?“ „Aha,“ odpověděl jsem.
Blasfemie je bílá krvinka.
Zmiňovat druhý den poté, co někdo vyvraždí redakci, její xenofobní a rasistický ráz je věcí vkusu a krokem k přijetí zvláštní rovnice: jedni kreslí a píší (cokoliv) = druzí je střílejí do hlavy (vlastně oprávněně). Šéfredaktor byl komunista. To by – bez ironie – nemělo zapadnout. Z jedné strany volání po sejmutí náboženské identity vrahů, z druhé nálepkování beznadějně mrtvých karikaturistů. Z jakého zvláštního důvodu si vrazi odporující duchu islámu vybírají islám jako záminku? Proč si vybírají světové náboženství? Náboženství vůbec? Protože je samá láska, úcta a samé odpuštění? Asi proto. Proč se snaží působit jako vojáci náboženského státu? Asi proto, že náboženský stát není svinstvo? Asi proto.
Nevím, jestli jsem Charlie, na to jsem málo občansky vyspělý, vidím trapnost a bezbarvost evropských lídrů v čele protiteroristického pochodu, na transparentech zoufalou ekumenickou snahu o vyjádření jednoty poexpiračních, antagonismem stižených věr povstavších z té, jejíž představitel zde není vítán, vidím ale i pouhé lidi odmítající představu, že se budou bát říct, co si myslí a cítí. Proto a pro ně je blasfemie hraniční hodnota.
Kudy chodím, je moje přesvědčení a cítění uráženo fašismem reklamy, ideologií konzumu, režimními umělci, arogancí politických kreatur a také moralistním opruzováním náboženských lídrů opřeným o perverzně nastavené spirituální konstrukty vydírající lidskou přirozenost a transcendentní touhu. Vzdor anihilaci, které mě vystavuje i má vlastní civilizační oblast, přijímám tyto urážky a ohrožení jako nutnou daň za možnost poslat cokoliv a kohokoliv prostředky umění do prdele.
„Vše spočívá v mysteriu Banana,“ říká v jedné z epizod komiksu Varlén mrtvému polskému papeži jeho živý německý nástupce. Přestože jsem v soutěži, pro kterou jsem komiks s názvem Polsko jako horror vacui vytvořil, obdržel druhou cenu, nesměl být Varlén vystaven v menších městech a ve všech institucích polského státu, což by tak nevadilo, kdyby to nebyla jediná místa, kudy putovní výstava šla. Nevěším ale hlavu, z toho, co se dočítám, je po odeznění prvotního otřesu niveau, tedy základní úroveň celé pařížské události, nastavováno tak, že nevidím problém otevřít varlénovskou pobočku v Jemenu.
A tenhle znáte? Na závěr poslední redakční porady časopisu Charlie Hebdo se jeho šéfredaktor omlouvá: „Promiňte, že se to dneska trochu protáhlo, ale snad se nic tak hrozného nestalo…“
Blasfemie je veliká! Pomstil jsem Blasfemii!