Víc toho nevím. Kdesi uvnitř bolestně pociťujeme bytnění kontur vlastního zániku a toužíme po univerzální lásce napěchované v milostném citu. Objevujeme zlo činící z našich předpokladů o člověku karikaturu principu. Nemáme nic proti otroctví. Zaznamenáváme, že ticho je plné znepokojivých příznaků šílenství a krajina zahrnuje v sobě především přísliby vražednosti. Žena je nám nepochopitelně vzdálena a mužská blízkost je smutně horizontální. To, co nás přesahuje, čeká už jen v našem zoufalství. K nenávisti se musíme donutit. Tušíme přesně, o co jsme přišli. Pevně doufáme, že význam utrpení je u konce, a poznáváme, že symbol křížení nám zastupuje cestu. Smiřujeme se s tím, že jedním mrtvým tělem důsledky své existence nezahladíme. Mohli jsme víc milovat. O tolik víc. Mohli jsme najít víc odvahy. Byli jsme jako nemoc. S tělem ztratíme všechno. Umírání jako konečný příchod osamělosti. Zanikáme, protože kdosi čeká na naši definitivní upřímnost. Poznání, že sentimentalita znamená to zvířecí v nás. Vzít život jinému člověku se nám vyplatilo, okusit temnotu atakovanou vnějším světlem. Žili jsme na všeobecný úkor. Věříme, že přitakání vlastní přirozenosti rozpoutá jen tiché a o to účinnější běsnění. Nekonečné smyčky Pachelbelova kánonu s domixovaným ptačím zpěvem zachraňují spánek poloviny populace. Děsíme se dětí a nedokážeme si to sami odpustit. Doufáme v nalezení spásného výroku, který nás osvobodí od pekla lidské práce. Nekonečné výčitky a permanentní pocit viny. Nejistota, zda jsme bezcenní mravně nebo morálně. Jistota, že budeme už jen zranitelnější a nikdy, nikdy, po zbytek a do konce svého života, nepolíbíme horoucně milovanou ženu, spojená s tušením, že jen a jen proto jsme sem přišli. Nejhlubší city chováme v nedostupné hloubce. Úspěch znamená všechno a léčí, alkohol je nutností. V Shakespearových dýmkách jsou patrné stopy konopí. Nikdo tu nechce být v takové situaci, jaká tu je.
Téma lásky. Nic než téma lásky. Chci tě a miluji tě. Nekonečně po tobě toužím. Znamenej odvahu k suicidiu, ó má lásko! Stojíš před kinem a slunce ti polévá oblé břicho, tvoje těhotenství jsem málem nepřežil s tebou. Jiný muž, nebo dokonce jiní mužové, klečí u tvých slabin nekonečné hodiny a já? Sedím v předpeklí artového kina s cizím panovačným přízrakem, který mě umučí. Za luxferami tuším snášející se soumrak a pozoruji ženy proudící do zářivkového světla dámských záchodků. Každá sedmá se na mě podívá jako na předmět. Vidím, že vědí všechno. Že je vnímám jako zbytečné komplikace, že tu sedím ve stejném tričku s číslem 34, ve kterém jsem spal předchozích pět nocí, a proto ke mně hloubavá dívka v mé blízkosti nepatří. Zdá se, že takhle se nedá žít, ale já si naplním hlavu šedým pancířem vyřazené promítačky, aby se dalo.
Téma lásky. Jediný tvůj pohled. Dal bych nevím co za jediný tvůj pohled. Pohled, který by definitivně utkvěl jen a jen na mých očích. Ale je a bude to jen a jen tak, že za gestem tvé dlaně, má lásko, má touha v tvojí touze zachází a tvůj život s mým se, aniž sešel, navždy rozchází, platónské ideje tě pomíjí, Idiot dýchá vždycky v předsíni, a zatímco se umělecky vyvíjím, kráčí tvým bytem v úhlu, co mě zabíjí, anděloid s metrovým penisem, jsem, který jsem, můj věčný návrat do věčného návratu, Adam a Eva posledních dní odjíždějí na chatu a pro svou naději se usmíváme do mraků, být už se dá jen v pásmu pozvolného zázraku.
Miluji tě.
Tvůj Idiot,
Tvůj věčný Idiot