Fatální feminismus

V oddechovém letním termínu uspořádala Kunsthalle Bratislava v přízemním „experimentálním“ prostoru LAB nevelkou výstavu kurátorky Lenky Kukurové na téma feminismu ve slovenském a českém současném vizuál­ním umění. Hodilo by se na úvod vyjádřit pohoršení nad tak nekorektní marginalizací. Jenže feminismus je na Slovensku stejně jako v Česku stále ještě natolik radikálně odvážná věc, že si takovou výstavu stejně ani jinak představit nelze.

Otcové národa jako transsexuálové

V komplikovaném názvu výstavy, Fem(inist) fatale, kontrastuje stereotyp dekadentního erotického fantasmatu osudově temné ženy­upírky s feminismem. Pokud je považován za „nepřátelství vůči mužům“, stává se feminismus novou transformací maskulinní pasivní slasti z podvědomého ohrožení mocnou ženou. Název ale také umožnil vynechat rodovou příponu, která by ve slovenštině i češtině nevyhnutelně označila feministky jako ženy. Bratislavské výstavy se totiž zúčastnili i dva muži, Milan Mikuláštík a Martin Piaček, které musíme v našich silně rodově zatížených jazycích označit slovem feministé.

Teprve účast feministů mužského genderu paradoxně dodává feministické akci na razanci. Nikoli proto, že by potřebovala potvrzení patriarchální autority, nýbrž proto, že se feminismus pak ukazuje jako pozice, která není ani ženskou obranou, ani ženským útokem. Nestává se tím ale ani abstraktně univerzální všelidskou záležitostí, nýbrž je stanoviskem moderní evropské emancipace. Feminismus nechce převádět muže a ženy na stejnost univerzálního člověka, ale osvobodit oba rody od normativního patriarchálního modelu, v němž se mužská situace falešně ztotožňuje s obecným lidstvím.

Martin Piaček vystavil sérii rozměrných fotografií detailních pohledů na rozkrok soch, ztělesňujících patriarchální panteon slovenských národních buditelů. Pomníky jim sexuál­ní identitu vůbec nepřiznávají. Jsou tedy otcové národa ve skutečnosti impotentní, anebo snad jsou s plnovousy, ale bez pohlaví ukázáni jako hybridní transsexuá­lové? Dílo Jany Štěpánové Jeden z nás není muž/žena (dostupné i po výstavě na webu one­of­us.cz) ukazuje podobnou rodovou a sexuální nejistotu až příliš přímočaře. Uvádí však do hlubší reflexe zmíněného patriarchálního modelu, jež se bude muset týkat síly binárních opozic zakořeněných v našem myšlení.

Také druhé vystavené Piačkovo dílo se do­týká těsné aliance tradičního nacionalismu s rodovým systémem patriarchální moci: podobiznu slovenského spoluzakladatele Československa Milana Rastislava Štefánika autor spojil s fotografií Anny Daučíkové, jedné z matek dnešního slovenského feministického hnutí a spoluzakladatelky platformy Aspekt, která na výstavě spolupracovala. Její vlastní exponát, dvacetiminutové video Portrét ženy s inštitúciou: Anča Daučíková s cirkvou rímsko­katolíckou, spolu s „fotograficky“ šedými akvarely Lucie Dovičákové na téma společenské role mateřství patřily k nejsilnějším dílům výstavy. Stejně jako série perokreseb Márie Čorejové nebo vizuál­ně přitažlivý Angažovaný šatník Evy Filové bez okolků a kriticky poukázaly na sílu tlaku proti emancipaci, již na Slovensku představuje tradicionalismus a uzavřenost římskokatolické církve, jejíž celibátní klerikové vládnou nad věřícími totální mocí, zasahující až do intimity těla.

Neporušená struktura patriarchátu

To jsou problémy, které v Česku nemáme. I když by se v církevních a konzervativních kruzích našli mnozí, kteří by je rádi i u nás nastolili, zůstávají marginální. Zároveň ale také u nás nemáme tak kulturně aktivní a ideo­vě otevřenou feministickou scénu. Neznáme proto ani feministické výstavy, natožpak takové, na nichž by bylo zřetelné místo přiznáno lesbickým umělkyním, jak to učinila recenzovaná výstava. U nás máme jen výstavy „ženského umění“, kam se vystavující kvalifikují právě jen svým genderem a jen některé z nich ve své tvorbě tematizují specifickou ženskou zkušenost. Terminologická zvyklost překládat do češtiny gender nikoli jako rod, nýbrž jako pohlaví nejnázorněji ukazuje, že českým genderovým studiím jde o potvrzení sexuální a „přirozené“ diferenciace a její role ve společnosti, nikoli o její kritické překonání.

Nedávné výstavy Někdy v sukni (viz A2 č. 6/2014) nebo Grey Gold (viz A2 č. 15/2014) se klidně mohly konat v centrálních a velkých výstavních institucích, byť pro Národní galerii je to téma pořád ještě příliš odvážné. Nechuť mnoha umělkyň k označení feministka (o feministech nemůže v takové situaci být řeč vůbec) je pak logická a bez problémů zapadá do většinového mínění české společnosti. Tento přístup chce doplnit ženy do stávajícího řádu, v němž byly neprávem opomíjeny, a zjednat jim v něm rovný přístup k pozornosti, respektive k úspěchu. Patriarchální strukturu ale nehodlá narušovat. V historiografii zřetelně vymezený žánr „dějin žen“ v českých dějinách umění reprezentují cenné rehabilitace umělkyň a teoretiček minulosti, jež díky soustavné a pečlivé práci Martiny Pachmanové doplňují konvenční scénu. Feminismus však na pověstnou otázku, „proč nebyly žádné velké ženy­umělkyně?“, kterou položila Linda Nochlin už před pětačtyřiceti lety, odpovídá jinak, totiž hloubkovým zpochybněním a následným rozkladem nejen náplně kánonu, nýbrž také demontáží konstruktů, jež kánon utvářejí a podpírají. Je pak jen logické, že se feministické téma může propojit s tématem kánonu národní mytologie či otázkou moci církve.

Na bratislavské výstavě byl však patrný jeden rozměr, který slovenský feminismus s českým kvazifeminismem sdílí, a to omezení ženské zkušenosti na zkušenost tělesnou, a dokonce sexuální. Pouze nástěnná kresba Ivany Šátekové Časová os sociálneho nátlaku alespoň částečně zahrnula do své kritické pozornosti i sociální a pracovní, když už ne veřejnou roli ženy. I témata mateřství a rodiny byla nahlížena prostřednictvím těla. Instalace Evy Filové se slovy otištěnými na spodní prádlo rozvěšené na sušáku dokonce záměrně převedla církevně­náboženskou diskusi do intimní sféry. Rezignací na další rozměry ženské emancipace či jejich redukcí zpět k tématu tělesnosti a sexuality se však feminismus zbavuje možnosti účinně vstoupit do společenské diskuse, a dokonce tak může nechtěně potvrzovat stereotypní ztotožnění ženy s „nízkou“ animálností. V tomto směru jsou „dějiny žen“ vlastně poctivější a důslednější, protože pracují i se sociálním a ideovým působením ženských historických aktérek.

Autorka je historička umění.