Zvolení Jeremyho Corbyna lídrem labouristů je možné chápat jako výsledek neodbytné touhy po změně v jinak téměř homogenně neoliberální Evropě. Je také důkazem toho, že blairovské představy o moderní levici, která v podstatě jen kopíruje rétoriku neoliberálů, jsou nenávratně pryč.
Na otázku, zda je Velká Británie pravicová země, jsem ještě v létě nedovedl uvést krátkou a výstižnou odpověď. Zřejmě by byla chyba označit optání za hloupé a pokusit se je banalizovat odpovědí, která by dotyčného přesvědčila, že věci nejsou v parlamentní demokracii nikdy jenom černé nebo bílé. Stejně tak ale dotaz nelze šmahem prohlásit za naivní. Otázkou pravicovosti Británie se zabývá například oxfordský historik Owen Jones v knize The Establishment z roku 2014 a dospívá k závěru, že v ní opravdu vládne pravicový, přesněji neoliberální konsenzus. Ten je podporovaný agresivní policií a médii, která vlastní finanční magnáti v čele s Rupertem Murdochem, majitelem The Sun, Times či Sunday Times. V mnoha ohledech je tedy Británie opravdu pravicovou zemí.
Zamlčená antagonie
Jak ale můžeme tvrdit, že je Británie pravicová země, když i v posledních volbách, které labouristé považují za velmi neúspěšné, získali devět milionů hlasů (oproti jedenácti milionům pro konzervativce)? Je to především proto, že oněch devět milionů lidí dalo hlas straně, která veskrze přistoupila na neoliberální konsenzus, jehož esencí je přesvědčení, že logika kapitalismu je nezpochybnitelná. Tvrdíli někteří historici, že ústředním přesvědčením leninských státníků byla skutečnost, že kapitalismus, a tudíž privátní vlastnictví jako zdroj bohatství je a priori škodlivé a musí být vymýceno do posledních malostatkářů, pak je neoliberalismus formován stejným zápalem a v jeho jádru je naopak přesvědčení, že kapitalismus, a tedy i privátní vlastnictví je jedinou možnou cestou k bohatství. Jedná se tedy o přímý útok na výdobytky sociálních hnutí, navazující na antisociální politiku, již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Británii formovala Margaret Thatcherová a v USA Ronald Reagan.
Po druhé světové válce to byla především vítězná labouristická vláda, která vydobyla klíčové výhody pro pracující. Mezi nejznámější patří například program rozvoje sociálního bydlení (které po válce velmi chybělo) nebo také bezplatná zdravotní péče pro všechny (National Health Service). Tehdy zcela jistě platilo, že labouristická vláda byla schopna prosadit tato řešení často navzdory přání velkopodnikatelů. V dnešní době je však vnímání neslučitelnosti některých sociálních požadavků s logikou trhu nesmírně otupeno. To ostatně dokazuje i inaugurační debata v parlamentu mezi Davidem Cameronem a Jeremym Corbynem, v níž Cameron neustále opakoval neoliberální poučky, například tu, podle níž bez silné (rozuměj svobodné) ekonomiky nebude ani silné zdravotnictví. Je tomu ale přesně naopak, pokud necháme trh opravdu svobodný, a tedy nezdaněný, nebude nakonec z čeho bezplatné zdravotnictví provozovat, jakkoli bude privátní ekonomika silná. Právě tuto antagonii mezi zájmem privátním a společenským se ale levice nejen v Británii už delší dobu styděla pojmenovat.
Rozchod s blairovskou tradicí
Vlastní zkušenost během studia na anglické univerzitě mne seznámila spíše s odporem vůči neoliberálnímu konsensu. V roce 2013 probíhaly také na našem kampusu národní akce protestních hnutí proti privatizaci univerzity (a proti školnému). Nátlak neuspěl a univerzita tehdy použila k potlačení hnutí dost nevybíravé praktiky – vylučovalo se a zatýkali se hlavní organizátoři akce. Nejen protesty na univerzitách, ale i třeba masové demonstrace proti politice škrtů, jež následovaly po vítězství konzervativců v posledních volbách, jsou projevem přetrvávající hluboké nespokojenosti (nejen) mladých lidí se současným stavem.
Až do příchodu Jeremyho Corbyna ale většina nespokojených nenacházela politickou platformu, která by je reprezentovala. Nakonec ani studenti nemohli říct, že by měli podporu labouristů v boji proti privatizaci univerzit. Labouristé pro ně byli mnohem spíše terčem posměchu. Možná i proto se v roce 2013 stal velmi populární rozhovor s komikem Russelem Brandem, v němž vyzval lidi, aby nechodili k volbám, protože to za to nestojí. Když před loňskými volbami vyzval Brand k volbě labouristů pod vedením Eda Milibanda, mnoho lidí z univerzitního prostředí (mezi nimi i iniciátor hnutí Occupy Sussex a nyní žurnalista ve Vice Michael Segalov) na Twitteru psalo o „zradě revoluce“.
To vše se nyní změnilo. Zvolení Jeremyho Corbyna do čela labouristické strany musíme chápat jako radikální rozchod s blairovskou tradicí „měkkých labouristů“. Corbynovo vítězství je nesporně výsledkem stejné nespokojenosti se současným stavem napříč společností, která se koncentrovala ve velmi silné kampani zdola. I nadále platí, že bez silného tlaku masového hnutí toho Corbyn moc nezmůže. Možná je reálné zničit opozičního kandidáta pomocí brutálních útoků v pravicových médiích, ale už není myslitelné, že by establishment zcela potlačil nespokojenost, kterou ve stále větší míře produkuje implementování neoliberálních pravidel. Do jisté míry je tudíž zdravá i skepse vůči možnému úspěchu Jeremyho Corbyna v příštích volbách. Možnosti, které by jeho vítězství přinesly, přece jen do značné míry závisí na dlouhodobém propojení britské a americké politiky. Mnohem důležitější se zdá fakt, že Corbynův nástup je symptomem silné touhy po změně v britské společnosti. Je tedy nejvyšší čas, aby tato energie našla vyjádření také v každodenní politice.
Autor studuje mezinárodní vztahy a práva na University of Sussex.