Nedávný sebevražedný útok na mírový pochod v Ankaře znovu otevřel staré rány mezi Kurdy a Turky. Pro budoucnost bude klíčové, jak v listopadových předčasných volbách dopadne kurdská strana HDP, která i pro řadu tureckých voličů představuje naději na změnu a oživení zmrazeného mírového procesu.
Sebevražedné exploze v Ankaře, které na mírovém shromáždění kurdských a prokurdských aktivistů usmrtily přes sto lidí, patří mezi události, u nichž jakákoli slova vyzní banálně. Reakce na největší teroristický útok v dějinách Turecka až příliš výmluvně ilustrují hluboké rozpory v turecké společnosti: zatímco levicoví a prokurdští aktivisté na adresu čím dál nenáviděnějšího prezidenta provolávali „Erdoğan je vrah“, prezident se spokojil pouze s tiskovým prohlášením a několik dní po útoku vůbec nevystoupil na veřejnosti. To je v případě státníka milujícího světla reflektorů neobvyklé.
Premiér Davutoğlu na tiskové konferenci po tragédii jmenoval několik organizací včetně bývalé PKK (Strany pracujících Kurdistánu) – pracovně stále označované tímto již zaniklým názvem – jako podezřelé z provedení útoku. Takové prohlášení však v zemi, kde Erdoğan po své předloňské korupční aféře měnil policejní ředitele a státní zástupce jako na běžícím pásu, bohužel nese naivně návodný podtón. Ačkoli policie skutečně našla stopy vedoucí k domácí turecké síti napojené na teroristickou organizaci Islámský stát (paradoxně na existenci takové struktury v Turecku léta marně upozorňovali lidé blízcí PKK), plejáda deníků hájících vládnoucí islamistickou stranu AKP (Strana spravedlnosti a prosperity) soutěžila o co nejúdernější titulek: Islámský stát prý na útoku beztak spolupracoval s PKK (Güneş dokonce napsal: „Astrologům vyšla PKK.“). Propagátor AKP, rektor Islámské univerzity v Rotterdamu Ahmet Akgündüz, na Twitteru glosoval: „Modlíme se za hrdiny, kteří zničili psy hrabající zákopy.“ Prvními jsou míněni sebevražední útočníci z Ankary, druhými Kurdové (s narážkou na protivládní boj PKK). Vzkaz do Evropy vyslala i skupina domácích fotbalových fanoušků, která na mezistátním zápase v turecké Konyi vyplnila minutu ticha za oběti z Ankary pískotem a bučením.
Vliv iráckých Kurdů
Nedůvěra, nechuť, ba i nenávist mezi Turky a Kurdy není v Turecku doménou politiků a extremistů, ale mnoha obyčejných lidí. Častý turecký postoj mísí orientalizující nadřazenost vůči „necivilizovaným buranům z Jihovýchodu“ s podezíravostí vůči kurdskému hnutí jako údajnému nástroji západních či ruských spiknutí s cílem rozdělit Turecko záští k „teroristům“ (po aktivizaci radikální PKK v osmdesátých letech) a výčitkami vůči nevítaným ekonomickým migrantům v Istanbulu a přímořských oblastech Turecka. Sami Kurdové z necelého staletí existence v rámci Turecka vycházejí rozpolceni: velká část těch, kteří žijí ve městech, je jazykově asimilována; zároveň si však nesou rodové vzpomínky na desetitisíce mrtvých při kurdských povstáních, na nucené přesídlování, jež se dotklo více než milionu lidí, a na masivní zatýkání po vojenském převratu v roce 1980 – téměř v každé kurdské rodině byl tehdy někdo zadržen a vězněn. Starší generace na venkově hledaly vzdor proti sekulárnímu Turecku v religiozitě a odporu proti modernizaci. PKK obrátila směr a v kurdské společnosti Turecka nastartovala společenské reformy, s jakými dříve Atatürk nepochodil – osvobození žen a boj proti oportunismu tradiční klanové elity.
Zlepšení situace Kurdů v Turecku jako by bylo ve dvou vlnách vázáno na irácké Kurdy: příliv dočasných kurdských uprchlíků z Iráku v roce 1991 v Turecku prolomil některá mediální tabu a nastal souběžně se zrušením zákazu používat kurdský jazyk i v soukromí. V následující dekádě, již s Erdoğanovou AKP u moci, byl ve hře předpoklad, že dumpingové ceny ropy a plynu z iráckého Kurdistánu mohou ještě více povzbudit rostoucí tureckou ekonomiku. Erdoğan však operoval i s domácím kalkulem: Kurdy s jeho islamisty spojovala naděje, že přístupová kritéria Evropské unie zruší turecká diskriminační opatření na základě národnosti i náboženství. Kurdové tak zažili dlouho nepředstavitelné: v roce 2009 je Erdoğan přivítal na vlnách státního televizního kanálu v kurdštině a o dva roky později se omluvil za masakr Kurdů při povstání v Dérsimu z roku 1937. V Turecku rostla životní úroveň a na stará nacionální traumata se začalo zapomínat, ačkoli vždy žila ve státních strukturách: státní aparát včetně diplomacie vždy zůstával citelně protikurdský, nemluvě o turecké armádě, která ani za nesmělého „mírového procesu“ (2011–2015) nepřestala PKK považovat za separatistickou teroristickou organizaci. Erdoğanův odvrat od účelové příchylnosti ke Kurdům vykrystalizoval s vývojem v Sýrii v roce 2014 – ale snad i pod dojmem již zmíněné korupční aféry, po níž bylo čím dál obtížnější hazardovat s voličskými preferencemi.
Konec mírového procesu
Rok 2015 je pro Kurdy v Turecku zlomový: poprvé mají politickou stranu – HDP (Lidová demokratická strana) –, která oslovila i alternativně smýšlející Turky. Předvolební kampaň na jaře vyústila v zisk osmdesáti parlamentních křesel, ale odhalila i živý protikurdský extremismus a terorismus: vedle výbuchu na předvolebním shromáždění v Diyarbakıru došlo k útokům na kanceláře HDP, a dokonce k etnicky motivovaným vraždám Kurdů. Protikurdské útoky naznačují, že v Turecku zřejmě funguje násilná síť propojující radikální islamisty s radikálními tureckými nacionalisty.
Část mladých přívrženců PKK, orientující se nově na demokratický konfederalismus, budovala autonomní městské gerily. Zdá se, že právě letos se projevily slabiny decentralizace: 22. července – dva dny poté, co si sebevražedný útočník napojený na Islámský stát vybral za cíl shromáždění kurdských humanitárních dobrovolníků v Suruçi – buňka ozbrojenců PKK v Ceylanpınaru v odvetě zavraždila dva policisty, kteří údajně napomáhali Islámskému státu. Podle jednoho z výkladů situace, k němuž se osobně kloním, ostatním místním buňkám nezbylo nic jiného než solidárně přijmout odpovědnost za takto závažný čin. Následná řetězová reakce – vyhlašování autonomních zón v kurdských městech a nepřiměřeně masivní nasazení turecké armády – ukončila „mírový proces“. Překvapivě však nepřišel soudní zákaz strany HDP, jemuž by vývoj z tohoto léta nahrával.
Opakované parlamentní volby ohlášené na 1. listopadu tak zůstávají pro HDP otázkou: tragédie z Ankary může vést k mobilizaci nových voličů z řad Kurdů i Turků; na druhou stranu však vojenské akce v tureckém Kurdistánu ohrožují regulérnost voleb.
Autor je orientalista-kurdolog.