Krok k umělecké sebevraždě

Když se americký studiový improvizační ansámbl Biota přibližně před osmi lety přiklonil k ustálenějším hudebním formám, vykročil směrem, který jej možná připravil o slušný zástup tehdejších fanoušků. Je pravděpodobné, že tím zároveň získal řadu nových příz­nivců, bohužel se ale zdá, že tato změna nepřinesla žádné nové zvukově­kompoziční horizonty. Naopak otupila nejsilnější zbraň, jíž skupina kdy disponovala: nepředvídatelnost. Potvrzuje to i loňské album Funnel to a Thread.

Kryptické zvukové skulptury

V roce 1979 byl v coloradském Fort Collins založen soubor Mnemonists Orchestra. Ko­­lek­­tiv lidí různých profesí se scházel ve zkušebně­studiu a nahrával improvizace na akustické hudební nástroje. Ze záznamů pak na mixážním pultu vznikaly mnohovrstevnaté kompozice, ovlivněné avantgardním jazzem, konkrétní i novou hudbou a také způsobem, jakým se v kinematografii po­­užívá zvuk k budování atmosféry. Naživo tuto hudbu provádět víceméně nešlo – během existence souboru se odehrál pouze jediný koncert, rekonstruující studiové postupy včetně živé mixáže: na festivalu Montréal Musiques Actuelles v roce 1990 (vyšel pod hlavičkou Biota/Mnemonists v roce 2004). Skupina tak časem získala pověst tajemných géniů, pracujících v ústraní na kryptických zvukových skulpturách a komunikujících se světem téměř výhradně prostřednictvím alb.

Ansámbl si cirka po pěti letech, během nichž nahrál své pravděpodobně nejlepší desky Horde (1981) a Gyromancy (1984), změnil název na Biota. Jméno Mnemonists přitom zůstalo zhruba desetičlenné „výtvarné sekci“, která se s přibližně stejně početnou muzikantskou částí personálně překrývá jen zčásti. Booklety alb Mnemonists i Bioty každopádně byly vždy pastvou pro oko.

S přibývajícími roky skupina roušku svých tajemství postupně poodhalovala. Začala na obalech alb uvádět, kdo na co hraje, a pustila se do koketérie s poněkud tradičnějšími formami, přičemž do popředí se dostávaly zejména jazzové postupy. Na trojici posledních alb tato tendence ještě zesílila, a dokonce se objevily regulérní písně.

Vřesoviště místo Colorada

Stylový kotrmelec by bylo možné přirovnat k proměně, již albem s všeříkajícím názvem Písničky v roce 1997 uskutečnila pražská rafinovaně barbarská skupina Jablkoň. Její frontman Michal Němec k tomu tehdy poznamenal něco v tom smyslu, že chtěli tvořit písně už dávno, chyběla jim však odvaha se s tímto královským formátem důstojně poprat. Snad měla podobnou motivaci i Biota, která stejně jako Jablkoň pozbyla část své jedinečnosti. Místo hudby, jakou nikdo nikdy neslyšel, najednou přišla s materiálem, jímž jako by chtěla dokázat, že je schopná zvládnout i zavedené formy. Každopádně zatímco Jablkoň ve svých písničkách čerpá z české tradice (z folku, „kotlíku“ i z hravosti divadel malých forem), americká Biota místy zní jako revival čtyřicet let starých anglických folkových kapel typu Fairport Convention. Zvonivé drnkání, keltské názvuky – spíš vřesoviště než Colorado. Dílo, které se snaží být něčím, čím není, jak zní jedna z definic kýče.

Ne že by se Biota vzdala výše popsaného způsobu kompozice. Vše je opět složitě splétáno, krátké tracky se skládají v dlouhý celek, avšak cíl je zkrátka až příliš jasně vytyčený. A pak je tu ještě jeden problém: skupinové konstelaci začala dominovat zpěvačka, což instrumentální kreace nevyhnutelně odsouvá do role hudebního doprovodu, tedy toho, co v písňové tvorbě podvědomě považujeme za méněcenný doplněk zpěvu, o který tu jde na prvním místě.

Na novince Funnel to a Thread, kterou stejně jako téměř všechna alba Bioty od poloviny osmdesátých let vydal bubeník, teoretik a průkopník opozičních rockových strategií Chris Cutler na svém labelu RēR Megacorp, tak nezbývá než obdivovat odvahu, s níž se skupina do balancování na hraně studiového experimentu a romantických písniček opět pouští. Dosáhne­li totiž ve své hře na „opravdickou muziku“ jednou dokonalosti – a na posledním albu je k ní zase o krůček blíže –, bude to její umělecká sebevražda.

Autor je hudebník a zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.