Dánské umělecké duo Elmgreen & Dragset zanechalo politického aktivismu a nahradilo jej snadno stravitelnou „odtučněnou“ kritikou, která diváka příliš neznepokojuje. Reflexe nedávné retrospektivy v Dánské národní galerii ukazuje, že ne každý pokus oficiálních institucí o reprezentaci queer umělců je pro queer komunitu přínosem.
„Ano, pamatujeme se na Benjamina!“ stálo velkým černým písmem na bílém banneru pověšeném na boku lodi Kulturfærgen Kronborg, jež kotvila u břehu kodaňského parku Amaliehaven. Banner byl příspěvkem Michaela Elmgreena do skupinové výstavy Europe Rediscovered, jíž se v roce 1994 zúčastnilo více než šedesát evropských umělců. Elmgreen a jeho banner tehdy vyvolali velký poprask. Zejména proto, že Elmgreen se u příležitosti vernisáže výstavy rozhodl ze svého uměleckého honoráře věnovat čtyři tisíce dánských korun antifašistické organizaci Antifascistisk Aktion. Pro ty, kteří se na Benjamina nepamatují: text banneru odkazoval k tragické události spojené s policejním zadržením Benjamina Schoua na Silvestra roku 1991 na kodaňském náměstí Rådhuspladsen. Násilné zadržení, při němž nejméně jeden policista na Schouovi seděl a koleny mu tlačil na plíce, skončilo ztrátou vědomí mladého muže. Lékaři se jej snažili probudit, ale Benjamin se už nikdy neprobral a roku 2008 ve věku třiceti čtyř let zemřel. Zúčastnění policisté nebyli nikdy povoláni k odpovědnosti. Z řady mylných informací a záměrného mlžení, kterými policie štědře přispívala k soudnímu procesu, nebyly nikdy vyvozeny žádné právní důsledky. Znatelným dopadem ale bylo vyostření konfliktu mezi policií a radikální levicí, společně s obecným oslabením důvěry v demokracii. Nejvýrazněji se vyostření konfliktu projevilo během proslulé noci 18. května 1993, kdy se kodaňská čtvrť Nørrebro stala dějištěm dosud největších nepokojů v poválečných dějinách Dánska. Policisté údajně nabádali zadržené k poslušnosti větou: „Pamatujete si na Benjamina?“
Incestní těhotenství
Od doby, kdy Michael Elmgreen vytvořil svůj banner a kdy stránky novin zaplnily články o návratu politického umění, uplynula dvě desetiletí. Jeho banner byl zcela jistě spíše aktivistickým činem než uměleckým dílem v konvenčním slova smyslu. Elmgreen za těch dvacet let dosáhl mezinárodního uznání a úspěchu jakožto součást uměleckého dua Elmgreen & Dragset, které spolu s norským umělcem Ingarem Dragsetem založil v roce 1995. Výstava této dvojice probíhala od září 2014 do ledna 2015 v Dánské národní galerii. Můžeme se ptát, zda se tímto momentem stalo politické umění součástí institucionální kultury, či co se to vlastně děje. Na výstavě Biography ovšem návštěvníka žádná výrazná kontinuita s dřívějšími politickými díly do očí nebila.
O efekt se postaral spíše přetrvávající – nyní vysoce rafinovaný a extravagantně vyjádřený – smysl pro spektakulárno, spolu s velkolepými a výraznými instalacemi, které, podobně jako úderné heslo, vyhánějí vše do krajnosti, aby dosáhly kýženého dojmu. Elmgreenova a Dragsetova díla budují sterilní kulisové univerzum s jednoduchými, ale efektními rekvizitami. Příznačné jsou pro ně lehce čitelné prostředky, díky nimž duo servíruje svá poselství průraznou silou reklamní estetiky.
Již ve foyeru Národní galerie byl člověk konfrontován s betonovým věžákem The One & The Many z roku 2010, který se zde tyčil jako smutný hyperrealistický památník sociálního bydlení budovaného dánským státem blahobytu. „Vytvořili jsme v břiše Národní galerie ošklivé dítě,“ znějí citace autorů. Jeli tomu tak, jde o incestní těhotenství. Mezi umělci a institucemi vznikl až příliš blízký vztah, z nějž vzešel milovaný jedináček, kterého bychom mohli pokřtít termínem „kritika institucí light“. Ostatně, jeden z bytů ve zmíněném věžáku, pokud máme věřit jmenovkám u vstupních dveří, byl příznačně přidělen i kurátorce výstavy Marianne Torpové.
Celá výstava bavila stejným způsobem: hrou s klišé stylizovanými do zřejmé jednoduchosti. První ze dvou pater, která Elmgreen & Dragset dostali k dispozici, tvořil labyrint chodeb a pokojů. Retrospektivní pohled na dílo tak dostal háv anonymní a skličující institucionální estetiky, jako kdyby se člověk ocitl v kanceláři nějakého úřadu. Druhé patro bylo ponořené ve tmě a osvětloval je jen neonový nápis „The One & The Many“ poblikávající ze zadní stěny, před níž se rozprostíral bazén s plovoucím tělem utonulého – dílo Death of a Collector (2009). Toto patro bylo zcela syrové, bez jakýchkoli architektonických úprav pro potřebu výstavy, jen s několika výraznými díly rozmístěnými v rozsáhlých prostorách.
Mdlé banality
Podle tiskové zprávy měla být výstava „plná významů a kritiky, ale prostá zdvižených ukazováčků či morálních poselství“. Jinými slovy, řečeno bylo mnohé, ale neznamená to nic. Výstava byla totiž jen jaksi lhostejnou, banální a neškodnou hrou se scénografickými efekty, humornými triky a lehce pohoršujícími pointami. Hrou, která nic neriskuje a případnou kritiku nerozvíjí v nic více než v pouhé trivializované dvojznačnosti. To jsme mohli nejlépe pozorovat v prvním, labyrintickém podlaží, kde byla umístěna nekonečná řada nepoužitelných dveří. Ty byly nejrůznějšími způsoby zbaveny svých základních vlastností, například tím, že měly panty a kliku na obou stranách, jako je tomu v díle Powerless Structures, Fig. 123 (2001).
Zavřené dveře jakožto „kritická“ alegorie exkluzivity uměleckých institucí nebo heteronormativní hegemonie jsou ale pouhým nošením dříví do lesa, jelikož vyprávění o účtování s neutralitou bílé krychle, kontemplativní pasivitou publika a nudnou dominancí heterosexuální normativity se v uměleckých muzeích již dávno zabydlelo. V každém případě to platí o této podobě, v níž je – jinak potřebná – kritika zcela vyprázdněná, zredukovaná na jazyk dětských knížek a v níž postrádá jakýkoli reálný dopad. Možná si kurátoři muzeí prolistovali stejnou kritickou literaturu jako umělci a jejich neproblematický konsensus dláždí cestu těmto poněkud mdlým, ale vzkvétajícím banalitám, jejichž pozorovatel se stává aktivním spoluhráčem a problematizuje se tak domnělá neutralita muzeí. Didaktický žargon, který prostupuje nejen samotnými díly, ale i způsobem jejich prezentace, hraničí s opulentností.
Takže ne. Politický aktivismus, v němž má Elmgreen své kořeny, si cestu do Národní galerie nenašel. Nemusíme se obávat zdvižených ukazováčků ani vztyčených prostředníčků, protože někdejší kritičnost se proměnila ve vyprázdněný styl. Výstava Biography připomínala zábavní park, který v rámci zážitkové kultury vyzývá k lehké zábavě, jíž občas probleskne něco neškodně šokujícího. Něco, co nebude nikoho strašit po nocích a rušit ze sna a co nijak nezabrání tomu, abyste si v galerijní kavárně v klidu vychutnali svůj šálek kávy a cestou ven si udělali selfie před písmeny se zrcadlovým povrchem, jimiž je na zdi vyveden název výstavy a jež módně vyzývají ke sdílení výsledné fotografie na sociálních sítích pod hashtagem #smkselfie.
Autor působí na Kodaňské univerzitě.
Z dánštiny přeložila Jana Michalíková.