Doba, kdy knihkupectví fungovala jako místa nenadálých čtenářských setkání, je nenávratně pryč. V osobním textu se autor zamýšlí nad změnou knihkupeckých strategií, nivelizací sortimentu a chybějícím momentem překvapení.
Před několika lety jsem se v pražském Francouzském institutu zúčastnil veřejné přednášky francouzského filosofa a esejisty Michela Serrese. Takové akce, zvlášť spojené se slavným jménem, jsou paradoxně o to zajímavější, čím méně o přednášejícím víte. Pokud jej/ji znáte dobře, neuslyšíte nejspíš nic nového, nanejvýš si můžete odškrtnout fetišistickou kolonku „viděl naživo“.
Tehdy byly mé znalosti Serresova myšlení velmi kusé a ani dnes to vlastně není o moc lepší. Možná právě proto ve mně jeho přednáška zanechala hlubší stopu než mnohé jiné, absolvované třeba nedávno a přednesené autory, s nimiž jsem seznámen důkladněji. A třeba šlo jen o prostou radost z toho, že jsem něco ze svých vlastních myšlenek nalezl u slovutného autora. Prosté potěšení ze setkání, které zároveň zaštítilo mé úvahy autoritou, jež se mi tehdy sotva mohla zdát neotřesitelnější – autoritou francouzského filosofa.
Supermarkety s knihami
I po sedmi letech se mi jasně vybavují dva Serresovy postřehy. Tím prvním je význam lenosti pro rozvoj kultury a vědy. A tím druhým fakt, že počítače akcelerovaly proces, který započaly knihy – nahrazují nám paměť. Serres je přitom na hony vzdálen nějakému primitivismu, naopak je o něm známo, že je velkým příznivcem volně dostupného vědění, jmenovitě třeba Wikipedie. Prostě konstatuje, že neliterární kultury mohly méně spoléhat na externí paměť a nezbývalo jim než lépe rozvinout tu interní.
Že jsou obě témata spojena s marxismem, jsem tehdy tušil nejspíš jen dost mlhavě. To první skrze nejznámější dílo Marxova zetě Paula Lafargua Právo na lenost (1880, česky 1993). To druhé je pak zásadní předpoklad Marxovy antropologie: člověk tím, že „působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost“.
Abychom pochopili, co to znamená, není třeba hloubat nad podílem práce na polidštění opice, ztrácejícím se v temnotách dávných věků. Stačí se podívat třeba na obyčejná knihkupectví. Například jejich velikost – před nástupem počítačových databází byly několikapatrové supermarkety s knihami nemožné. Knihkupectví mohlo být jen tak velké jako paměť těch, co v něm pracovali. Vyžadovalo paměť a také obeznámenost, tedy takové zaměstnance, kteří znali svou práci, respektive knihy. Velké knižní supermarkety oproti tomu takovou obeznámenost nejen nevyžadují, ale dokonce se jí spíš snaží zabránit. Tamní zaměstnanci, mnohdy špatně placení brigádníci, jsou dozorováni, aby nedej bože nějakou tu knihu neotevřeli a nepročetli. Nadto jsou po několika dvanáctihodinových směnách za sebou často tak otupělí, že jsou rádi, když zákazníkům ukážou na místo, jež jim prozradí počítač, a na další dotazy jen unaveně krčí rameny.
Město a venkov
Ideální zákazník knižních hypermarketů ovšem žádnou konkrétnější informaci nepotřebuje, protože si vybere z bestsellerů, umístěných ve stozích hned vedle vchodu. Co se týče množiny nabízených titulů, není to ale vždycky tak zlé. Člověk se sice musí prodrat přes haldy vyhajpovaných populárních pseudotrháků, ale občas má šanci najít (s největší pravděpodobností opuštěný) kout s poezií nebo filosofií.
To se týká přinejmenším velkých měst. Ta menší jsou na tom už o poznání hůř. Velká knihkupectví se v nich neuživí a ta malá se začínají podobat těm velkým – ovšem bez jejich nepříliš frekventovaných sekcí. Kdysi platilo, že návštěva knihkupectví v Poličce, Litoměřicích nebo v Havlíčkově Brodě byla šancí na ukořistění zapomenutého klenotu. Dlouho sháněná kniha, ve větších městech dávno beznadějně vyprodaná, čekala na svého čtenáře v regálu knihkupectví na malém městě. Byť třeba pokrytá prachem a lehce čpící zatuchlinou.
Dnes už je šance na takový úlovek neskonale menší. Knihkupectví v malých městech se stávají klony velkých knižních supermarketů. Mají na skladě to, co nejspíš prodají – novinky, bestsellery, populární a žánrovou literaturu. Nelze se jim příliš divit. Skladové prostory nejsou nekonečné, regály nabité nespočtem titulů jsou pro sváteční čtenáře matoucí a nakonec máme pořád ještě krizi a nájem široká nabídka nezaplatí. Nadto je tu internet, který umožňuje sehnat cokoli. Dychtivý čtenář z menšího města dnes není zúžením nabídky v místě bydliště odkázán na občasné výpravy do knihkupectví ve velkých městech. Všechno si může objednat v pohodlí domova a nechat dopravit až ke svému prahu. Ale to předpokládá čtenáře už obeznámeného.
Otázka, jak kultivovat čtenáře a nakonec příjemce jakéhokoli díla, je závažná, ale také obtížně zodpověditelná. K předpokladu, že pokud lidem budeme předkládat kvalitní literaturu dostatečně vehementně, nakonec pochopí, že je lepší než brak, jsem poněkud skeptický. Nejen proto, že nevím, kdo by tohle rozlišení měl provádět a podle jakých kritérií. Jedním z dalších důvodů je fakt, že takový pokus vlastně realizoval předlistopadový režim. Přes haldy balastu vycházela spousta kvalitní beletrie. Je nepochybné, že právě z té doby máme klasické překlady mnoha světových autorů, které sotva kdo v brzké době překoná. Proust, Faulkner, Dostojevskij, Balzac, Joyce a pokračovat by se dalo velmi dlouho. Jestli ale omezenost knižního trhu, a vlastně jakékoli formy trávení volného času, vytvořila lepší čtenáře, tak zmizeli během několika málo let restaurovaného kapitalismu. Stejně rychle, jako zmizely pokusy vydávat padesátitisícové náklady, a to i v případě těch nejvýznamnějších děl.
Konec nahodilých setkání
Bádání o českém, případně československém čtenářství se může směle zařadit mezi zkoumání trampingu či chatařství a chalupářství. To, co bylo možná jen z nouze ctností, ústupem do vnitřního exilu či sekundární kultivací prováděnou autoritářským režimem, má své vlastní fascinující peripetie. Třeba jak se na počátku devadesátých let lidé houfně zbavovali sovětských spisovatelů, kterými si dříve krátili dlouhé zimní večery. Nebo jak o dekádu a půl později začaly obléhat kontejnery na papír bedny s knihami, pocházejícími z pozůstalostí po zesnulých čtenářích, jejichž dědicové se už ani nenamáhali odnést je do antikvariátu.
Ale i tak umožňovalo knihkupectví o mnoho víc setkávání než dnes. Probírat se nabitými regály, být tak trochu zahlcen a muset před policemi strávit třeba několik hodin, to bylo součástí iniciace. A pak si odnést něco, o čem dohromady nic nevím a co je třeba natolik bizarní a výlučné, že si ani ty tři čtyři stovky výtisků, jež činily náklad, čtenáře nikdy nenašlo. Taková nečekaná a nahodilá setkání byla znemožněna ve chvíli, kdy se knihkupectví smířila s primárním zacílením na konzumenty prózy.
V podobném duchu jako setkání s francouzským filosofem na přednášce, které mohlo svou nahodilostí a nezakotveností přispět k zahnízdění několika myšlenek, fungovala čtenářská setkání v malých knihkupectvích. Nešlo o systém ani o strukturu. Ne že by byly nepodstatné, ale pro jejich formování byla důležitá právě singularita onoho setkávání. Právě skrze taková setkání se člověk stával čtenářem.
Autor je publicista.