Komu přenecháš hnilobu?

 ***

rozervané útroby sladká krev

ti prýští z hedvábných punčoch

sladká krev víření bubnů

směrem k nočnímu moři

uličkou plnou komínů

ať přijdeš nebo nepřijdeš

 ***

byla to víc než jen hra

a byla to naše rozkoš

když ruku v ruce

labyrint uliček

vyústil na širý prostor

v zemdleném světle

 ***

provoněná a hořká

samice

mě naučila

že bránit území

zuby a nehty

je křehká norma lásky

nikdy domov

na vpadlý

maniakální zámek

 ***

řekla to takhle

„jíst a hubnout

ti v náručí“

zavolala mé jméno

neznámým hlasem

 ***

dovnitř a ven je zatracující zákon

často jsem plakal protože plakalas

spolu jsme se smáli

podal jsem ti sůl nalilas do sklenic

pivo

sperma jsme míchali se slinami

dovnitř a ven je zákon

forma

vulva

kdo jsi

 ***

ona stoupá do výšky a kvete

muži jí říkali Venuše

světlo když jdeme do noci

bude nám za úsvitu ukazovat

stopy rozháněné sluncem

tam kudy šly ztracené kroky

ona se vynořila z temné vody

cesta dnes končí v tvých očích

myslet je teď sladký návyk

kouř z cigaret je lenivý

ruka spočívající na jiné ruce lehká

ona by řekla něco jiného

Spící příbuzní

V zimním příšeří spí tihle lidé.

Jsou z mého rodu. Jsou voda mezi srpy.

Od pokoje k pokoji houstnou stíny,

září stříbrná skráň,

v potu všech tří se pasou voli

a raší mech.

Bezbranný je jejich dech, jak nářek času.

Schoulení chystají vlasec z jiné doby.

Vyhnán ze snu,

tichý jak hladký soumrak z oblázků,

nechávám pootevřené dveře,

promíchávám hrnec

a vzpomínám:

Dobré sbohem

Mezi rty

klíč, který nechává pootevřené

všechny prahy,

na tvém masitém a vlhkém rtu.

Na čelisti vyhaslá jména,

na čelisti ticho.

Na tvých tvářích výkřik

soumraku

: přiblížilas jeho světlo

na hliněné prostranství

pouhým utažením vlasů.

Věnování

Podívej se i ty.

Navlékni plody, které ochutnáváš,

na jejich pecku.

Všimni si černého pupenu, žlutého

prachového peří!

Naroubuj oko na ten kořen.

Oko i zobák.

Když máváš pažemi,

jednou chystáš kácení, druhou

rozsypáváš popel.

Komu přenecháš hnilobu?

Žebrácké tango

Řekli mu, aby utíkal.

Nevšiml si černého shluku

bot.

Posbíral vnitřnosti zvířete,

s láskou.

Jeho chřestidlo, jeho tůní oko.

Prošel nejméně trojími dveřmi,

než k jedněm dorazil.

Prošel jimi zas.

Jalovost

Za ruku tě dovedl až k sněhu.

Tam cloumá břízou své kolébky.

Líže tvou ránu za hranicí odkazu,

lákavý náklad tvých člunů

na maličkém potoce.

Kojilas ho orchestrální hudbou a třešněmi.

Vyhnalas ho klackem? Přikrylas

roj jeho lněnou košilí?

Vír spadaného listí ho přiblížil

k tvému snu, objevil rozštíplou kost.

Říká ti metlatá holčička,

jeho astrové víčko.

A už nemůžeš smotat vlasec!

Taneční krok

Pro Ildefonsa

Na přítelovo tělo jsi našil znamení.

Předals mu štafetu a káču mezi prsty.

Jeho prsty z jediného květu, z cigarety.

(Z křídy berla, inkoustem prstýnek…

tak by to řekl Cemí.)

Měsíc a loubí jsi mu namaloval

na portugalskou oponu.

Jeho náměsíčné tetování

: květina a cigareta při tleskání.

Vesla či sponky, neviditelná ruka nalézá

držadlo svého zavazadla.

Při návratu

Byly to soumračné oči. Splašení

mraků, když se zavírají.

Medové hodiny na periferii,

nažloutlé světlo u hráze,

černé sady.

Byla to pohmožděná pata, zvratek v jámě,

náhrobky.

Tam kloval pták, který ti úpí v plicích.

Nespavé, toulavé tělo, kdo ti hází

na rozedrané lůžko zmrzlé chaluhy?

Přízračná

Usilovně pracuji na hrázi.

Mravencům svého trápení už jsem dal nažrat.

Okem nepřítomnosti teď zamašťuji odlesky

v tůni.

Rukou vyšňořenou prsteny se rýpu v jejím

dně.

Nechci roztřpytit plýtvání.

Ale druhé oko, druhá ruka – ta, co milovala –

plavou na vodě.

A jakési rty znepokojivě hvízdají.

Odsouzenec

V jedné ruce zakloubený akrobat a ve druhé

rydlo.

Jedním škrábe řepná srdce rodin.

Druhým škrtí tanečnici rozpěněnou

ve sklence.

Teď škrtá v peci na periferii

a mraveniště mu v patách drobně ryjí do zlata.

Jeho stopa v cementu měří jak od pokorného.

Přišel kvůli popěvkům žebračky

a neví se, zda se hází nebo sbírá, jestli je piliny

nebo zelenina.

Úsvit

Černý strome.

Řasami z konce zimy

už smolíš hvězdu.

Strome prohnutý jako femur,

když se zablýskalo,

vytřásl jsi potlučené slovo

: jeho mechová slabika nám poroste v puse.

Strom, který se třpytil u kandelábru

mezi dvěma cestami –

té s pergolami, té s poutní kaplí.

A na další, mrazivě lesklé, k terasám

bolesti.

Temný svatební muzikant

Co vás děsí na tom muži s bílým obočím?

Nerozbil na padrť kouli světa.

Necloumal na té kouli pěnou jejích břehů.

Když houpá harmonikou, podupává si

na bílém

a samotářském náměstí,

mravenci vylézají na cukr od zákusku.

Na prahu

Zvon a vápenná jeskyně.

Klikatá cesta, která se ztrácí ve skalách.

Tvoji předkové si šuškají žitným hlasem.

Jak suché větve ti naříkají pod nohama.

Chodíš tam a zpět… a jejich přeslice ti kreslí

květinu na šaty.

Není pro tebe úkrytu, smilování v tvé práci.

Voláš je, nebo tě volají?

Ze španělských originálů vybral a přeložil Petr Zavadil.