Román Sympatizant, za nějž Viet Thanh Nguyen získal letošní Pulitzerovu cenu, ukazuje válku ve Vietnamu jako spletitý konflikt a společné trauma Vietnamců i Američanů. Její vnímání je však dodnes určováno především americkou popkulturou. Neměl by konečně zaznít také hlas Vietnamců, na něž válečné události dolehly nejvíce?
Když americký spisovatel vietnamského původu Viet Thanh Nguyen před měsícem získal Pulitzerovu cenu za svou prvotinu The Sympathizer (Sympatizant, 2015), reagoval na zprávu následovně: „Přemýšlím nad tím, kolik toho dlužím všem, kteří bojovali za občanská práva, radikální politiku, ekonomickou rovnost, a jak jsou všechna tato témata neoddělitelná od dosahování spravedlnosti v literárním světě. Žádný příslušník minority nebo nebělošský autor nemůže tvrdit, že něčeho dosáhl jenom díky své vlastní píli.“ Zajímavě tím převrátil způsob, jakým se o současném minoritním psaní mluví. Jeho kritikové ho většinou považují za pouhý efekt pozitivní diskriminace, zatímco obhájci argumentují tím, že na rase či příslušnosti k menšině nesejde a že literární svět vždy oceňuje obecné literární kvality. Nguyen, profesor amerických a etnických studií na Univerzitě Jižní Kalifornie, naopak říká, že bez desítek let bojů za práva menšin by se jeho psaní nikdy ocenění nedočkalo. Svou knihu nicméně záměrně napsal stylem většinových autorů, protože ti „nemusí nic překládat nebo dovysvětlovat“. V románu tak najdeme spoustu výrazů ve vietnamštině a Nguyen se striktně vyhýbá klasické šabloně „psaní menšinového autora, který se chce zalíbit většinovému čtenáři“, jak uvedl v rozhovoru pro britský deník The Guardian.
Špionážní groteska
Kniha se vrací ke klíčové etapě novodobých vietnamských dějin – k občanské válce, která postupem času přerostla v konflikt celosvětového významu. Článků, odborných i beletristických knih, filmů a úvah na téma války ve Vietnamu už vzniklo nepočítaně; přesto se ji románu Sympatizant podařilo nečekaně aktualizovat. Text je přitom výjimečný i žánrově. Kombinuje klasické postupy špionážního thrilleru se sžíravou, tragikomickou groteskností. Díky tomuto spojení autor s lehkostí zasypává čtenáře mnohovrstevnatými výjevy plnými symbolů mezikulturního, dějinného i ideologického míjení.
Hlavní hrdina a vypravěč románu – v textu označovaný neosobně jako Kapitán – je vyděděnec na mnoha frontách; člověk, který „je jednoduše schopný vidět každý problém z obou stran“. Je nemanželským dítětem, „bastardem“ francouzského koloniálního katolického kněze a mladičké Vietnamky, kterou kněz zneužil. V občanské válce působil jako pravá ruka jihovietnamského generála, zároveň byl však informátorem Vietkongu. Během války studoval ve Spojených státech, kam společně s generálem také znovu prchá, jakmile komunistické jednotky dobudou Saigon a prakticky tak válku ukončí. I v americkém exilu ale nadále působí jako komunistický špion a pomocí šifrovaných zpráv informuje své soudruhy o činnosti zahraničního odboje. Pořád však není jasné, na které straně hrdina vlastně stojí. Nguyen se tak ve své prvotině nesnaží o variaci na klasický spor mezi dobrem a zlem, ale o komplexní uchopení konfliktu, který rozdělil vietnamskou společnost. A nenabízí žádné rozhřešení.
Vnitřní, vietnamský exil bezejmenného hrdiny je ještě umocněn jeho podivným postavením v USA, tedy v zemi, která ve Vietnamu přišla takřka o padesát tisíc vojáků a jejíž občané mezi proamerickými a komunistickými vietnamskými silami zpravidla nedokážou rozlišovat a házejí všechny do jednoho pytle. Do Spojených států se navíc Kapitán dostává ve chvíli, kdy se většina amerických občanů za angažmá svého státu ve vzdálené a nepochopitelné válce stydí. Vietnamští uprchlíci působí svou přítomností na americkou společnost jako živá připomínka nedávného traumatu.
Bez vlastního hlasu
Obě strany konfliktu pro vypravěče reprezentují jednu z odpovědí na problémy tehdejšího Vietnamu; ani s jednou se však nedokáže plně identifikovat, přestože národněosvobozenecký boj komunistů je mu názorově bližší. Osobní vazby a ideologická důslednost se zde dostávají do vzájemných konfliktů. Obdobný vztah má také ke Spojeným státům: americká kultura a přístup k životu mu učarují, ale zároveň nedokáže snášet jejich neskutečnou aroganci a sebestřednost. Nejpatrnější to je na způsobu, jakým Američané válku ve Vietnamu předkládají světu. Pro Kapitána je bolestivé především to, že připravili Vietnamce o možnost sebereprezentace. Dominujícím narativem, v jehož rámci byl válečný konflikt ve světě nakonec vnímán, se totiž stalo popkulturní vyprávění amerického původu. Ať už se jednalo o agresivní kritiku a démonizaci Vietkongu, nebo naopak o sebemrskačské a v důsledku také narcistní očerňování americké armády, vždy chyběl názor samotných Vietnamců.
Nguyen to efektně vystihuje v nezapomenutelné epizodě, v níž se hlavní hrdina přichomýtne k natáčení nového hollywoodského filmu o vietnamské válce. Režisér – nápadně připomínající Francise Forda Coppolu – osloví vietnamskou diasporu, aby opoznámkovala jeho scénář a vnesla do snímku osvěžující impulsy. Scénář má však jednu podstatnou vadu: Vietnamci v něm vůbec nemluví, jen křičí a úpí, a to ještě špatně, jak Kapitán režisérovi názorně vysvětlí. Přesto se pro spolupráci rozhodne a za svůj osobní úkol si vytkne, že do snímku musí vietnamskou perspektivu propašovat, a navrátit tak svému národu nárok na sebereprezentaci. Jeho role u filmu ale nakonec spočívá především v náboru vietnamského komparsu z uprchlického tábora na Filipínách, kde se snímek také natáčí. Největší problém má s tím, jak traumatizované uprchlíky přemluvit, aby ve filmu sehráli role příslušníků Vietkongu. Nakonec je přesvědčí až peníze. Hrdina ale začíná chápat, že jeho mise je beznadějná. Spory s režisérem nabývají na intenzitě a vyvrcholí tím, že se ho štáb pokusí v groteskní scéně při natáčení obrovské exploze zavraždit, aby se tak konečně zbavil jeho neustálé kritiky.
Američtí a čeští Vietnamci
Nguyen se vysmívá romantizujícím představám západního světa o Dálném východě. Když se Kapitán vydává na Filipíny za natáčením zmiňovaného filmu, v němž snadno rozpoznáme parodii slavného snímku Apocalypse Now, pročítá si amerického průvodce a glosuje vztah Západu k Dálnému východu: „Všechno, co průvodce říkal, bylo pravdivé, ale zároveň taky bezvýznamné. Ano, Východ je rozlehlý, pulzující životem a nekonečně složitý, ale není Západ stejný? Člověk ze Západu pochopitelně bere svá bohatství a krásy za samozřejmost, stejně jako mně Východ nikdy neučaroval svým tajemstvím.“
Stejně tak ale odmítá vnímat život vietnamských uprchlíků v „zemi svobody“ jako jedinečnou příležitost k důstojnému životu. Většina z nich se pouze bezcílně plahočí americkými městy a myslí na svou vlast a prohranou válku. Podle vypravěče vzniklo následkem tohoto podivného, rozhořčeného stesku v sedmdesátých letech množství vietnamských restaurací, které začaly konkurovat do té doby dominujícím čínským podnikům. Výdělek z jejich provozu často směřoval přímo na činnost protikomunistického odboje. V této informaci se prolíná bezvýchodnost a neutěšenost exilové zkušenosti s touhou po pomstě doutnající v útrobách „amerických Vietnamců“.
Čtení románu Sympatizant nás ovšem vybízí i k jiným úvahám. Také Česko má jednu z největších vietnamských komunit na světě. Zatímco do Spojených států a na Západ obecně mířil především proamerický establishment vietnamského jihu, do Československa se v sedmdesátých letech dostaly tisíce Vietnamců z opačného tábora. Československo sehrávalo v takzvaném východním bloku důležitou roli spojky mezikulturní výměny se zeměmi třetího světa. Na román o příslušnících Vietkongu, kteří se shodou geopolitických okolností zčistajasna ocitli v malé zemi uprostřed evropského kontinentu, však s výjimkou několika pasáží z Topolovy Sestry stále čekáme. I tento velmi selektivní přístup k naší minulosti, nebo dokonce pečlivě konstruovaná dějinná amnézie, stojí v základech celé řady našich současných problémů.
Autor je literární kritik a redaktor A2larmu.
Viet Thanh Nguyen: The Sympathizer. Grove Atlantic, New York 2015, 371 stran.