komiksové nakladatelství Fantagraphics
#17/2017

Posvátné sebeřízení

Příručky, návody, osobní rozvoj a koučování

Fenomén čím dál populárnějších sebezdokonalovacích příruček a mentálního koučingu ukazuje, že jsme stále ochotnější přijmout osobní zodpovědnost za věci, které jsou důsledkem komplexních společensko­-ekonomických procesů. Neměli bychom místo navštěvování terapeutických skupin raději vstupovat do odborů?

Otázka po úloze osobnosti v dějinách byla, jak se v současnosti zdá, jednou provždy rozhodnuta Sigmundem Freudem. Jediný člověk ovlivnil zásadním způsobem veškeré uvažování o vlastní identitě u podstatné části lidstva na sto let dopředu a roky, kdy se bez psychoanalýzy, psychoterapie a všeho, co následovalo, neobejdeme, dále přibývají. Obsedantní poznávání vnitřního světa, neustálá přítomnost imperativu introspekce, rozpoznávání a analýza vlastních chyb a možností vytvořily ovšem záhy za střeženými hranicemi vědy provozované v bílých pláštích celý nový trh. Tento „terapeutický narativ“ se manifestuje v příručkách s radami, jak si najít a udržet partnera, najdeme ho v časopisech naplněných články o pěti snadných bodech, jak rozpoznat svůj talent a najít si lepší zaměstnání, ve videích či motivačních nahrávkách, v nichž se dozvíme, jak pracovat se svým „vnitřním dítětem“, a i v českém prostředí se v plné síle začíná projevovat fenomén takzvaného koučování. Jde o profesi, jejíž představitelé sami sebe popisují dosti tajnosnubným způsobem: „ani trenér, ani poradce“, ten, kdo „hledá řešení společně s klientem“, „pracuje s lidmi, již chtějí zlepšit svůj život“, či „průvodce na cestě osobního růstu“. Tento pojem se ze smrtelníkům nedostupné oblasti vysokého managementu dostal do obecného povědomí vydáním knihy Johna Whitmorea Koučování. Příručka rozvoje vlastních dovedností a zvyšování výkonnosti (1992, česky 1994) a stalo se tak nikoli náhodou nedlouho po pádu Berlínské zdi, kdy se spanilé jízdě neoliberalismu otevřel zcela nový prostor Východu.

Hranice mezi psychologií popularizovanou v médiích (u nás exemplárně zastoupenou třeba časopisem Moje psychologie) a psychologií jako vědou se v druhé polovině 20. století rozmlžily. Nepřispěli však psychologové sami popularizací terapeutického diskursu za hranicemi lékařského prostředí k jeho nynější vulgarizaci? A proč tak rádi, coby publikum médií, jež tuto vulgarizovanou psychologii propagují, bereme na svá bedra cizí zodpovědnost a souhlasíme s myšlenkou, že úspěch závisí pouze na našich rozhodnutích a úsilí?

Populární psychologie pomáhá nejlépe v řešení problémů, na jejichž vytváření se podílí. Podle ní se cítíte nešťastní nikoli kvůli tomu, že vás šéf trestá za špatné plnění jeho protichůdných požadavků, že stát není schopen zajistit důstojnou péči o dlouhodobě nemocné nebo že soukromá školka, v níž by se učitelka vašemu dítěti skutečně věnovala, je pro vás finančně nedostupná, ale proto, že vám rodiče vždycky bránili dělat to, co chcete. Jste nešťastní, protože neděláte „práci snů“, která by přinášela takový výdělek, abyste podobné problémy nemuseli řešit. Vedlejším efektem vyprávění o tom, že poznáme­li, kdo skutečně jsme, problémy zmizí, je pak stále méně funkční sociální prostředí. „Tváří v tvář možnosti ztráty práce a úpadku jsou pro mnohé lidi racionálnější vizualizace úspěchů či připojení k jedné z mnoha terapeutických skupin než vstup do odborového svazu,“ říká k tomu Malgorzata Jacyno v Kultuře individualismu (2007, česky 2012).

Důležité je dezorientovanému člověku, vytrženému z kulturní a sociální mapy budované tradicí, na něhož neustále útočí alternativní možnosti, cizí kritéria, nejistota, nabídnout jasný návod, zřetelný příběh, kterého se lze držet, osvědčený recept vyzkoušený tím, kdo ho nabízí, a jako bonus navrch naději na změnu, že se konečně bude cítit lépe.

 

Péče o sebe

Protestantský étos přinesl podstatnou změnu v sebepojetí jedince: vnější donucení nahradil hodnotou sebeutváření, a tedy i sebeřízení a osobní volby. Toto vyvázání jedince z predestinace bylo nezbytným předpokladem následující racionalizace světa a demokratizace společnosti. Michel Foucault v nedokončených Dějinách sexuality (1976–1984, česky 1999–2003) objevuje v antické kultuře zárodek paradoxu souvisejícího s bohulibým sebeosvobozením jednotlivce: péče o sebe, ve smyslu kultivace vztahu k sobě samému, prováděná v rámci lékařského diskursu, z epistemologického i morálního hlediska upravuje jedince do podoby, která lépe vyhovuje hladkému výkonu mocenského systému.

Ovládáme sami sebe, abychom dosáhli slibované větší svobody – ta je ale měřena pouze velmi úzkým kritériem ekonomického kapitálu. Osobnost pojímáme primárně jako zdroj zisku a lepšími lidmi se stáváme hlavně tehdy, pokud se nám daří více vydělat. Jestliže se správně vyjadřujeme, správně vypadáme, máme správné kontakty a podobně, ve zbylém, značně stísněném prostoru si pak můžeme dělat, co chceme. Socioložka Eva Illouz Foucaultovo podezření potvrzuje v knize Saving the Modern Soul (Záchrana moderní duše, 2008): samotný příkaz usilovat o vyšší stupeň zdraví nebo seberealizace podporuje vznik a nárůst vlivu narativu utrpení, protože vždy můžeme být zdravější nebo úspěšnější. Terapie vyvolává zároveň představu já jako něčeho vždy předem nedokonalého a nedostatečného, ba nemocného, něčeho, co je vždy třeba nějak doupravit, pozměnit, případně co se dožaduje pomoci. Sebeosvobozování – neoddělitelně propojené se sebedisciplinací – změnilo svou podobu a účel. Vytratila se z něj kultivace sebe sama, z péče o duši se stal osobní rozvoj. Lidé mimo systém, chronicky nezaměstnaní, nevyléčitelní, nebo třeba jenom zcela obyčejně staří, jsou z příběhu o rozvíjení osvobozením sebe samých předem vyloučeni – buďto tím, že svůj čas už vyplýtvali, nebo se dost nesnaží. „Nikdy není pozdě začít“ najednou neplatí a portréty aktivních důchodců, kteří se v osmdesáti učí pracovat s počítačem, umísťované do víkendových příloh deníků s neotřesitelnou pravidelností, jsou úsměvnou kuriozitou, jež dokládá platnost pravidla. Ideálem kouče je bílý zdravý muž ve středních letech.

 

Člověk­-stroj

Na konci vzdálených šedesátých let vyšla zásadní kniha teoretika systémů Ludwiga von Bertalanffyho Člověk­robot a myšlení (česky 1972) o „psychologii v moderním světě“. Psychologie v ní dostává pořádně za vyučenou coby „sterilní a pompézní scholastika“ zakrývající „trivialitu svých výsledků“. Proč? Bertalanffy její tehdejší podobu kritizuje za to, že člověka chápe jako čistý list (pokud už z papírny nevyšel s nějakými výrobními kazy v podobě pudů), na nějž se zapisují zkušenosti v reakci na vnější prostředí. Jako by člověk fungoval na základě modelu podnět–reakce a stranou zůstávala jakákoli tvořivá či autonomní aktivita, a dokonce i prachobyčejná hra. Nejenže motivace pro mnohé lidské jednání bývají komplikovanější, psychologie se navíc stala v průběhu dvacátého století typickým sebenaplňujícím se proroctvím, „sociální silou prvého řádu, utvářející vlastní obraz člověka a řídící společnost – obraz člověka jako robota“. Člověk začal být předváděn jako stroj, který může být programován, a jeho chování popisováno jako obchodní transakce, v níž se usiluje o minimální náklady a maximální zisk. Rovnováha či komfort se staly konečnou, nejvyšší hodnotou. Psychologie splynula s „filosofií“ komercionalismu.

Nezdá se, že by se její vládu podařilo od roku 1967, kdy vyšla Bertalanffyho kniha, zastavit. Kolikátá generace se do této představy lidské psychiky jako stroje už narodila, a tudíž ji považuje za zcela samozřejmou a neproblematickou? Ideál hladkého světa a bezešvého života je novým zpřítomněním principu rovnováhy, jehož platnost se snažil Bertalanffy vyvrátit. Absolutní klid, pro nějž se již dávno před divokými šedesátými vžilo označení nuda, totiž vede spíše k pocitu ztráty smyslu, který končívá depresí a nakonec sebevraždou.

Navzdory kritice, které se mu dostalo a pořád dostává, zakořenil terapeutický diskurs v panujícím světonázoru natolik, že předčí i politický liberalismus nebo jazyk trhu. Popularizace psychologie vedla v konečném důsledku k tomu, že všichni mluvíme společným jazykem vulgarizované vědy. „Skříňka s nářadím“ se otevřela, nástroje se rozsypaly a každý s nimi zachází, jak se mu zlíbí. Když potom koučka stylizující se do archetypu ženy­bojovnice, která „nemá ráda fňukání a stěžování si na politiku“, přikáže: „restartujte svůj život“, nelze odolat. Každý chce „zjistit, co nám rodiče z hlediska emočního naprogramování předali“, každý chce „jednou provždy smazat špatné vzorce chování uložené ve své hlavě“, dozvědět se, jestli když „vztah nefunguje – má ho cenu opravovat?“. Jedinec je poškozený stroj, který lze celkem jednoduše vylepšit. Stačí chtít.

 

Pomoz si sám…

Už od šedesátých let sociologové z celého politického spektra od konzervativce Christophera Lasche po „proroka antikultury“ Lionela Trillinga upozorňovali na to, že nárůst vlivu terapeutického diskursu je spojen s poklesem vlivu říše symbolů – kultury a hodnot. Eva Illouz pak o současnosti neváhá tvrdit, že „kultura ztratila svou moc transcendence a opozice vůči společnosti“. Terapeutický diskurs odsunul vliv kultury na vedlejší kolej. A konečným cílem jím kdysi proklamovaného osvobození individua se stala výroba jedinců, kteří jsou snáze ovladatelní a disciplinovatelní.

Sledujeme, jak terapie stojí v jádru způsobu, jímž o sobě uvažujeme, určuje naši identitu i sociální vztahy. Ačkoli kdysi sloužila psychologie nepopiratelně příznivému účelu pomáhat jedinci s řešením jeho problémů týkajících se sociálních vztahů, její popularizovaná a internalizovaná verze nás nyní ponouká k tomu stavět vlastní potřeby a preference před závazky vůči lidem kolem. Jsou však tyto potřeby skutečně „vlastní“ a komu je „náš“ rozvoj v důsledku ku prospěchu? Komu přináší užitek ten lépe fungující stroj?

Sebeřízení, svépomocné příručky a „koučování“ prohlubují předpoklad, že bychom mohli být schopni zvládnout cokoli, a pokud nejsme, znamená to, že jsme selhali, jsme ubožáci nebo přinejmenším lenoši. Studie Mickiho McGeeho Self­Help, Inc. z roku 2005 uváděla, že průmysl seberozvoje (knihy, semináře, audio­ a videonahrávky, osobní koučing) tvoří dohromady průmysl vydělávající v USA asi 2,5 miliardy dolarů ročně. Lidé, kteří nejsou pacienti, ale jimž by se nějaká ta rada do života hodila, zhmotnili zbrusu nový trh. A nové trhy na oplátku vytvořily nového člověka…

Kouč, příručka čtená v osobním volnu nebo i video zhlédnuté o pauze ve vyčerpávajícím stereotypu kancelářské práce poskytují konečně příležitost, abychom se soustředili sami na sebe. To, že „zabírají“, však není ani tak důkaz funkčnosti těchto instantních mentorů, jako spíše doklad marasmu doby, v níž o sobě přemýšlíme zpravidla pouze pod bičem kariérního vzestupu, pod něčím dohledem a s návodem v ruce. „Kouč mi dává prostor získat konečně čas pro sebe na své přemýšlení a možnost se zastavit a svůj život začít žít podle svých představ.“ Kouč navíc není ten vzdálený specialista v bílém plášti, sledující jen svůj předmět zájmu vytržený z kontextu, není to ten odborník, který si myslí, že po pár letech vysokoškolského studia může lidem radit, co udělat se svým životem. Je obyčejný jako já, a přitom ho zajímá moje dobro – neříká, kudy dál, pomáhá „utřídit myšlenky“. A když se to náhodou nepovede – jak to pak může být jeho chyba? Možná pomůže další schůzka? Z autority profesionála se stala profesionální autorita.

 

Víra tvá tě uzdravila

Podle polské socioložky Malgorzaty Jacyno terapeutický diskurs zvyšuje rapidně svou úspěšnost v těsném spojenectví s náboženským motivem jednání. „Sekularizovaná verze predestinace“ ve světě rozvolněných, ba dokonce chybějících sociálních vazeb se upírá k já, které donekonečna rozvíjí své nesčetné možnosti. Boha nebo božstva nahradilo „proudění energie“, „vnitřní světlo“, hledání „vnitřní Bohyně“, které vždy zdůrazňují, že sakrální prvek je přímo spojený s já. Osvěžující limonáda pak kombinuje cokoli, co na lidi zabere – kurs „reflexologie chodidla“ nebo absolvování „womb blessing“ (žehnání dělohy). Toto „energetické vyladění na dálku, při kterém k vám proudí energie Požehnání ženského lůna“, získáte snadno: stačí vyplnit formulář na webové stránce. „I když jsem tomu nevěřila, najednou mě přestaly bolet záda…“

Vydělávat na utrpení zpeněžením narativu rozvoje – příběhu o světlých, šťastných zítřcích – je snadné. Funguje vždy a zaručeně, ať už jde o křesťanskou výměnu ve stylu „trpíte­li za svou víru za života, po smrti přijdete do nebe“, jež je kolébkou tohoto narativu, o modernější překračování plánu pětiletky nebo o dosud nezapomenuté utahování opasků. Důležitý je lineární příběh, v němž každé jednání má patřičný následek, a je­li provedeno správně, mytický zlatý věk není až tak nepředstavitelně vzdálený. Lineárně uspořádaný narativ nabízí ráj před námi, téměř na dosah ruky, stačí postupovat podle daných pravidel. Utrpení v něm má místo pouze na začátku, v tom, jak nás ovlivnili naši rodiče a významní druzí (či celé „rodinné konstelace“) – stať a závěr budou dozajista plné nekonečné blaženosti.

Texty, které lákají na zážitky měnící život, mají přitom často podobu monotónní mantry, drmolené v transu. Jako by do slosovacího osudí někdo nasypal několik poučeně znějících slov, s nimiž kdysi s patřičnou opatrností zacházel medicínský diskurs (dětství, sebenáhled, sebevědomí, vztah), a náhodně z nich sestavil větu – a pak je vrátil zpět, zatočil kličkou, znovu pár vylosovaných spojil dohromady, a tak pořád dokola.

 

Drobná úskalí

Přestože se veškeré poučky, jak rozvíjet své já, tváří univerzálně, obecně platné být nemohou. Jednak už samotné rozšiřování světa koučingu nebezpečně připomíná pyramidové schéma „hry letadlo“: každý nově příchozí musí při vstupu zaplatit určitou, poměrně značnou sumu (v Česku například za akreditaci od organizace International Coach Federation v řádu statisíců korun) a za to dostává právo inkasovat obnos od dalších účastníků, které sám získá a z nichž se pak rekrutují další „strážci ohně“. Hlavní námitka je ale jiná: pokud by se v ideálním světě všem podařilo zabývat se tím, co je baví, kdo by pak dělal skutečnou práci, onu dřinu, na jejíž existenci je kapitalismus založený? Kdo by nahradil učitele v přeplněných třídách, sestry v léčebnách dlouhodobě nemocných, kdo by zastoupil pracující u montážní linky? Pokud skutečně propagátoři narativu rozvoje osobnosti hlásají jeho všeplatnost, ztělesňují ty nejodvážnější revolucionáře potichu připravující rozvrat „systému“, v jejichž existenci jsme už dávno přestali doufat.

Fetiš ekonomického rozvoje začíná vlivem finanční a ekologické krize posedávat na vratké židli. Proč tedy přesvědčení, že osobnost jde donekonečna „rozvíjet“ a zlepšovat, stále sílí? Návody typu „Jak vydělávat stylem bohatých lidí“ nebo „12 mocných triků ultraúspěšných“ vždy taktně zamlčují, že hospodářský zisk se negeneruje ze vzduchoprázdna, není z nebes seslanou odměnou za snahu šikovného jedince, který se nebál přijít s neotřelým nápadem. Za životním pohodlím úspěšného podnikatele se skrývá pokles kvality života někoho jiného. Oslavovaný „pasivní příjem“ neznamená nic jiného, než že jsme se zrovna trefili do aktuální situace na trhu, která bude mít reálný dopad na životy jiných obyvatel planety – těch, co neměli to štěstí narodit se do té správné části skvělé kultury, která si může dovolit oslavovat „sebeřízení“. Pokud už nám podobné situace nepřipadají amorální, měli bychom mít alespoň dostatek představivosti, abychom počítali s tím, že zítra se trh může obrátit proti nám.