Fernand Pouillon, francouzský poválečný architekt, jehož stavby kladou důraz na zasazení do krajiny a užívání kvalitních materiálů, se do dějin zapsal i jako spisovatel. Román Divoké kameny představuje jen lehce maskovanou syntézu jeho přesvědčení i obsesí.
Svůj jediný román, nazvaný Divoké kameny (Les Pierres sauvages, 1964), napsal architekt Fernand Pouillon (1912–1986) ve vězení. Odpykával si tehdy trest za podvody v účetnictví projektu rezidence Point du Jour, ačkoli jeho vina byla spíše nepřímá a hlavně formální. Próza vyprávějící o výstavbě cisterciáckého opatství Thoronet (jednoho z nejlépe dochovaných v Provence i celé Francii) ve druhé polovině 12. století je tak nepochybně úlevným útěkem do fikčního světa; zároveň však i Pouillonovým testamentem – vyznáním stavitelefilosofa, zasvětivšího život ochočování „divokého“ materiálu.
Středověké kulisy děje a marketingově použitý citát Umberta Eca na obálce českého vydání mohou svádět k představě dobrodružného historického románu s chytlavou dějovou linkou; kdo však takovému očekávání podlehne, bude zklamán: zápletka románu je oproštěná, skoro asketicky strohá (jde „jen“ o popis průběhu prací v začátcích stavby), na rozdíl od Eca a jeho epigonů autor neaspiruje na vytváření napětí, podbízivého lákání čtenáře jako by se štítil: nedojde k žádnému překvapivému zvratu a o žádném z bratří se kupodivu nedozvíme, že je vlastně zvrhlík nebo zločinec, naopak se vyznačují až trochu fádní důstojností.
Vášeň pro dílo
Příběhem nás provází Guillaume, cisterciácký mnich šlechtického původu ve zralém věku, který na staveniště přichází ve funkci „mistra díla“ – architekta a stavbyvedoucího – v rané fázi stavby a který současně jako opatův pověřenec dohlíží nad dodržováním řehole. Duchovní svět 12. století, do něhož je kniha zasazena, zůstává nicméně rozmlženou kulisou. Pouillonovým cílem není historická rekonstrukce: vyprávěný čas je sice strukturován svátky světců, jinak se však autor nijak nepokouší napodobit hypotetický deník stavbyvedoucího ani se vciťovat do postavy z hlediska dobové mentality. Guillaumovo historickogeografické povědomí je ostatně poměrně odvážné a občas se vyprávěním mihne až legračně anachronické vyjádření: „máme pocit, že tu jsme na prázdninách…“.
Úvahy i pochybnosti stavbyvedoucího žijícího svým projektem jsou ovšem z principu nadčasové. Taková je i až fyzická vášeň pro materiál a dílo, jež z něj vzniká – vášeň, jež se nezřídka dostává do latentního konfliktu s náboženským zápalem: zdánlivě je jeho součástí, ve skutečnosti jej někdy i přesahuje. Na rozdíl od moderního stavitelství byl však ve středověku materiál vším – nebylo možné jej zpracovat snadno a bezbolestně, případně koupit a přivézt z daleka. Kamenným stavbám předcházely dlouhé, náročné přípravy (ruční těžba kamene, jeho otesávání, převoz, lícování, začišťování), vyžadující nejen pokoru a stoickou trpělivost, ale právě i vášeň (charakteristická je scéna, v níž mistr kameník své kvádry hladí a poplácává), úzkou spolupráci stavbyvedoucího s mistry různých řemesel, ale i oběti na zdraví a životech. Titulní „divoké“, prozatím nezkrocené, nezkultivované kameny jsou opravdovými společníky, protivníky i druhy lidí. Ostatně: „nejsme my, cisterciáčtí mniši, právě jako ten kámen? Vytržení ze světa, osekáni, vytepáni řeholí, neozařuje naši tvář víra, nevrásčí ji naše zápasy s démonem?“ Kámen se stává bytostí, lidé kameny.
Architektura prózy
Úmornost a někdy až beznadějná zdlouhavost prací (kdo stavět začíná, ten se završení stavby často nedožije) a krutost pracovních podmínek se přitom dokonale zrcadlí v psaní samotném: autor nás neušetří naturalistických scén agónií lidí i zvířat zraněných na stavbě, s podrobností leckdy až únavnou popisuje jednotlivé pracovní etapy (rozvažování, ve kterém lomu těžit kámen, zabere celou kapitolu). Děj se sune kupředu pomalu a bolestně – Guillaume plánuje, rozvažuje, pochybuje, viní se z pochybení, vedoucích k často fatálním nehodám, a současně stále více trpí zaníceným zraněním nohy.
Autor, mistr díla, jemuž je znemožněno vykonávání jeho řemesla, si tak nachází nový stavební materiál – psané slovo. „Dvanáct hodin denně jsem se pral se slovy, stavbou vět, znovu jsem se shledával s pocity, jež doprovázely a podpíraly mou životní dráhu architekta. (…) Často jsem u toho textu plakal,“ napsal v pozdější autobiografii Mémoires d’un architecte (Paměti architekta, 1968). Stává se architektem prózy, budované podobně jako stavba. Je jen na čtenáři, zda bude výměnou za radost z krásy výsledku ochoten věnovat trpělivost nezbytnou k tomu, aby ho při tom provázel.
Autorka je spisovatelka a překladatelka.
Fernand Pouillon: Divoké kameny. Přeložil Denis Molčanov. Vyšehrad, Praha 2016, 240 stran.